Klatovský rodák Petr Motýl (nar. 1964) má za sebou již pozoruhodně pestrou tvorbu. Je autorem mnoha básnických sbírek, prozaických knih, několika překladů z polštiny, a dokonce i divadelní hry. Kromě toho přispěl do řady literárních časopisů a almanachů (Modrý květ, Sojky, Čmelák a svět), z nichž některé sám nebo společně s bratrem Ivanem vydával. Část Motýlova života je spjata s Ostravou; vystudoval zde češtinu a dějepis na pedagogické fakultě, následně vystřídal nejrůznější zaměstnání. V současné době žije v Praze. Debutoval sbírkou básní Řemeslníci a máničky aneb Hospoda černě vypráví (1990), která vyšla jako bibliofilie. První oficiálně vydanou knihou se stala sbírka Ten veliký veliký kamenný dům nebo hrad tam daleko daleko v horách (1990). Z rozsáhlé básnické tvorby lze výběrově jmenovat třeba knihy Šílený Fridrich (1992), Lahve z ubytovny (2000), Kam chodí uhlí spát (2008), To by se mi líbilo (2019), U řeky (2021) nebo sbírku Mikádo (2022), již na zadní straně desek uvozují slova: „Básně z putování po Čechách a z krajin, do kterých vcházíme jenom ve snu“.

Mistrovi na Malvazinkách

V čem spočívá výše zmiňovaná těžko rozklíčovatelná ironie Motýlovy sbírky Mikádo? Především v častém vršení mnohovýznamovosti. Autorova hra se čtenářem jako by někdy neznala meze. Úvodní dedikace „mistrovi na Malvazinkách“ je toho krásným příkladem. Mistrů na malvazinském hřbitově leží vskutku mnoho, a to jak skutečných mistrů, tak i těch, již jsou za mistry považováni, ač je toto označení značně pochybné. Nemusí však jít o mistra dávno nebo nedávno zemřelého a na Malvazinkách pohřbeného. Nabízí se i vysvětlení, že Petr Motýl (dle dostupných informací o jeho životě) sbírku jednoduše dedikoval sám sobě…

A není to naposledy, kdy se ve sbírce objevuje sám autor. Osobnost básníka je přítomna i v krátké úvodní básni s názvem Na louce: „list je jako motýl / motýl jako list / můžeš začít číst“ (s. 15), kterou lyrický subjekt přímo nabízí recipientovi. Motýl rozevírá svá pestrá křídla a vystavuje se na odiv.

Sbírku tvoří třináct oddílů, shlukujících básně z let 2020–2021, jež jsou si víceméně tematicky podobné, každý oddíl je pak uvozen citátem některého světového nebo českého autora. Motivicky a tematicky různorodou sbírku spojují výrazné motivy náboženské (především křesťanské), důraz na číselnou symboliku, napodobování lidových náboženských říkadel, zaměření na detail a obliba ve vyprávění příběhů. Vše, co subjekt básní vidí a zažívá, vše, s čím se setkává, jej přivádí zpět k němu samému a své historii, ke kontemplaci nad životem a smrtí, Bohem a významem jemného a soustředěného bytí ve světě. Název Mikádo je poněkud enigmatický. Samotné slovo pochází ze starého japonského označení titulu císaře. Zároveň si jistě každý vybaví také účes a hru s barevnými tyčkami. Odkazů na Japonsko není ve sbírce tolik, abychom se mohli domnívat, že název byl vybrán jen proto, aby podtrhl jakousi její „japonskost“. Má spíše podtrhovat mnohovýznamovost a charakter sbírky, která popisuje svět jako změť symbolizovanou na sobě navršenými tyčkami, z nichž si básník opatrně vybírá jednu, ale musí při tom pozorně sledovat ostatní. Stejně tak si básník vybírá slova, motivy, témata, formu i obsah jednotlivých veršů – obezřetně, aby se mu báseň pod rukama nesesypala. V neposlední řadě jde samozřejmě opět o hru se čtenářem.

Apoštol Petr, pokoj světu

Není možné věnovat se všemu, co Petr Motýl ve své sbírce spojil. Na mnohé otázky vyvstávající před čtenářem ani není možné odpovědět. I sám čtenář musí opatrně zkoušet vytahovat jednu barevnou tyčku za druhou. Občas se však podaří najít něco, co mají básně společného. Patrná je třeba již zmíněná číselná symbolika. Kromě toho, že sbírka má třináct oddílů, stejné číslo se několikrát opakuje, hlavně v básních U krčmáře Vávry: „u krčmáře Vávry / z Čeleznic na Kyjovsku / propilo 13 lapků / tři uloupená prostěradla“ (s. 81) a Tlupa, která sestává z výčtu třinácti jmen oněch lapků (s. 82). Rovněž odrůd jablek v básni Odraz jistých historických milníků v českém ovocnářství (s. 100) je třináct. Vyjmenováno je dvanáct apoštolů (s. 50–51) a čtrnáct svatých (s. 42–43), s notnou dávkou ironie okamžitě přetnutých hříchy básně Sedm (s. 44).

Náboženské motivy tvoří podstatnou část sbírky, od kratších a jednodušších odkazů: „kostel / v zahradě psychiatrie / je pravoslavný / leč na stropě má dosud / co míval, když byl katolický / blázni jsou smutní jako vždycky“ (s. 46), po celé básně věnované světcům. Motýl si hraje s formou básní, kromě již zmíněných výčtů (jmen lapků a odrůd jablek a hrušek) je to třeba využití formy lidového pořekadla: „svatý Jiří / kopí do srdce míří / svatý Jiljí / v lani duše bydlí“ (s. 42), „Strahov je na Sióně / a knihy doma v domě“ (s. 48), nebo „apoštol Šimon / horlit jde do hor / apoštol Jan / za chrta dán / Jidáš / čisté svědomí máš?“ (s. 50), rovněž časté je prolínání žánrů. Občas se mu podaří i rým – „nohy v potoce na poslední stránce Goetha / šaty žhavé jako cigareta“ (s. 35).

Příběhy

Motýl je básník, jehož vášní jsou příběhy, mikropříběhy z míst, o nichž sní, o lidech, na jejichž existenci je zbytečné se ptát, i o skutečných osobnostech, které mu pomáhají vztáhnout vše opět k sobě i společnosti, k historii, z níž povstává dnešek, k mystériu života a smrti. Přináší melancholické portréty pozoruhodných postaviček, jako je tomu kupříkladu v básni Kolář Kunst: „vedle Skalníků / byl dům koláře Kunsta / ten byl denně v podroušeném stavu / a v zelené zástěře chodíval přes ulici / a promlouval sám k sobě: / ‚Čo ty, čo ty, já jenerál‘ / jenerál Laudon vjížděl do ulic / kterým se chvěla husí kůže / pan Kunst / byl platným členem / ostrostřeleckého spolku“ (s. 73), i historické postavy Micuko, hraběnky Coudenhove-Kalergi či filosofa Theodora Lessinga, jehož „v Mariánských Lázních / zastřelili tři vrahové / podezřelí z nacionálního socialismu“ (s. 34).

Lyrický subjekt nejprve nechává svého čtenáře bloudit po přítomnosti minulosti jakoby dávné i nedávné, nabízí mu třeba reklamu na dříví jako vystřiženou z novin z počátku minulého století, aby jej nakonec opět přivedl až k autorovi: „otakárek na osice / na kapce pryskyřice / jak dlouho ještě bude / hořet moje svíce?“ (s. 91), a k rozjímání nad smrtí, k všudypřítomnému mementu mori básně Pohřeb: „dva černé hrnky kávy / černé kávy / dva černé šálky / dvě černé šály / dva černé hrnky / černé kávy“ (s. 126).

Člověk (jako recipient) žije v příbězích, z příběhů se učí, díky příběhům si pamatuje. Člověk je neukotvený subjekt neustále toužící po přesahování sebe sama, po uchopení svého nestálého bytí. Pomocí narativů může zakoušet situace, jichž se reálně nemůže účastnit. Nicméně tím se otevírá i druhá strana problému, jak s příběhy pracovat, aby stejný pocit prožíval také autor. Zachytit život a svět a vyjádřit sám sebe je takřka nemožné, protože „chtít zadržet svůj život / pro sebe sama / chtít zachytit ho v ruce: / jako chtít zachytit / zapadající slunce“ (s. 196), přesto se o to Petr Motýl snaží, což vysvětluje jeho neutuchající potřebu psát a zkoušet to zas a znovu. Básník je jako nový Kristus, jenž se pro nás obětovává, aby mohl sám žít: „avšak pšeničné zrno / nachází odvahu zapadnout do země / a všechno ztratit / aby se znovuzrodilo / a sama sebe přineslo druhým / nyní / kdy je moje duše rozechvěna / co mám říci?“ (tamtéž).