Jarmila Horáková

V románu z Kišiněva osmdesátých a devadesátých let minulého století ožívá kromě protagonistčina hledání jejího místa na světě také atmosféra hlavního města země osudově rozkročené mezi sovětské a rumunské dědictví. Úhelným kamenem tohoto dilematu je jazyk.

Jsou Besarábci národ, nebo „lidé, kteří se narodili v určitém prostoru“? O moldavské dvojjazyčnosti, ale i o autobiografičnosti psaní, o ženských hrdinkách a mužských hrdinech jejích próz mluví v rozhovoru Tatiana Țîbuleac, novinářka a spisovatelka, rodačka z Kišiněva.

O příčinách úspěchu jeho knih u českých čtenářů, o míře jejich autobiografičnosti, o patosu rumunské ruralistické literatury, ale i o ikoničnosti rozhrkaných kišiněvských trolejbusů jsme mluvili s moldavským spisovatelem Iulianem Ciocanem, kterému v češtině vychází třetí kniha – nevelký román A ráno přijdou Rusové.

Mladý filolog Marcel se vrací ze studií v Rumunsku do rodného Moldavska. Druhá dějová linie je obsažena v rukopisu románu v románu, který Marcel veze s sebou: dystopický příběh o tom, že postsovětskou zemi vojensky obsazují Rusové.

Zdánlivě nic nezní podivněji než postavit vedle sebe pojmy jako kvantová fyzika a umění. Díky dílu Stéphana Lupasca, filozofa vzdělaného v přírodních vědách, měla kvantová fyzika ve 20. století nezanedbatelný vliv na humanitní vědy a umění, včetně absurdního dramatu, jehož „nelogičnost“ je z tohoto úhlu pohledu najednou zcela „logická“.

Zpočátku bezvýznamný dvojník rumunského komunistického diktátora, který mnoha vnějšími rysy připomíná Nicolaea Ceauşesca, se postupem času pravému diktátorovi podobá čím dál víc. Román tak lze číst jako kafkovsky temnou satiru na totalitní režim, ale i jako filozofující podobenství o vztahu mezi originálem a kopiemi, jejichž reprodukování zajišťuje vzoru věčný život.

Osudy všech postav nevelkého románu se točí kolem záhadné jámy, která se náhle objevila uprostřed Kišiněva a stále se rozšiřuje. Je to nejen středobod životů figurek, jimž jáma tak či onak zasáhne do života, ale hlavně ostře satirická metafora korupce a arogance moci, která postupně stahuje vše kolem do pekelné hloubky.

Čtyři protagonisté, jejichž životy se vzájemně prostupují, avšak bez ohledu na mezilidské vztahy každý z nich žije uzavřen ve svém emocionálním a myšlenkovém světě. Próza vzbuzuje otázku, kde vlastně leží hranice mezi úspěšným životem a citovým trosečnictvím.

Překladatel z rumunštiny Jiří Našinec, oceněný v r. 2022 Státní cenou za překladatelské dílo, hovoří o svých osudových autorech, o přednostech moldavských spisovatelů i o zkušenostech z legendárního nakladatelství Odeon v přelomové době po roce 1989, kdy působil jako jeho šéfredaktor.

„Chtěli jsme nabídnout publiku více autenticity, i když za cenu, že ne vždy bude huhňajícímu autorovi rozumět,“ popisuje rozdíl mezi autorským a scénickým čtením Petr Minařík, programový ředitel festivalu Měsíc autorského čtení, který začíná na začátku července a je letos zaměřen na literaturu z Rumunska.

Dvojice autorek – fotografka a etnoložka – mapuje tradiční způsob obživy romských žen v Rumunsku: věštby, předpovídání budoucnosti, léčitelství. Zatímco totiž tradiční mužská řemesla jsou na ústupu, povolání „čarodějnice“ v této komunitě vzkvétá. Čarodějnice jsou vnímány na stejné úrovni jako lékaři nebo kněží a jejich příjmy vůbec nejsou malé.

Tęcia Werbowski je prozaička, která náleží třem literaturám – polské, francouzské a anglofonní. Její život je však výrazně spjat s Prahou, kde na přelomu 50. a 60. let žila a studovala. Rozhovor se točil kolem jejího života a vztahu k české kultuře a literatuře, ale došlo třeba i na prokletí autobiografičnosti nebo na to, jak jedna z jejích novel posloužila Pavlu Kohoutovi jako námět pro jeho proslulou hru Kyanid o páté.

Krátce po Novém roce zemřel básník Emil Brunaru, jeden z výrazných básnických hlasů rumunské poezie druhé poloviny 20. století.

Próza se odehrává na úsvitu křesťanství a tvoří ho tři různé příběhy. Protagonisty dvou z nich jsou římský setník a vůdce lupičské bandy, který byl ukřižován spolu s Ježíšem z Nazareta. Rámuje je part současného moldavského intelektuála, jenž zabíjí čas flámováním.

Vzpomínky evangelického pastora Richarda Wurmbranda, který strávil čtrnáct let v komunistických vězeních a dostal se až na pokraj života a smrti, vynikají v rámci rozsáhlé rumunské lágrové literatury svým optimismem, vírou i humorem.

O situaci literárního překladu v Rumunsku, nešvaru překládání přes třetí jazyk, agenturách, které dodávají na klíč literární překlady a jméno překladatele tak zůstává utajeno, o výši honorářů za literární překlad, ale i o vydávání klasických světových děl teorie překladu mluví v rozhovoru Peter Sragher ze Svazu rumunských spisovatelů.

Formou fiktivních deníkových záznamů a poznámek se hlavní postava, mladý židovský intelektuál, vyjadřuje k různým podobám antisemitismu a židovství. Součástí českého vydání je i předmluva Naeho Ionesca, ideologa fašizujícího hnutí, a Sebastianův pozdější text Jak jsem se stal chuligánem, shrnující útoky na jeho osobu. Kniha tak představuje nejen beletristické dílo, ale také pozoruhodný dokument o rumunské společnosti ve 20. a 30. letech.

„Teprve po revoluci jsem poznal, co to znamená mít strach… Komunistů se nikdy nejde zbavit úplně. Ale to jsem pochopil až mnohem později,“ říká v rozhovoru Dumitru Crudu.

Dumitru Crudu, rumunsky píšící moldavský básník, prozaik, dramatik a esejista, zakladatel literárního směru zvaného frakturismus. Píše stylem prozrazujícím poučenost světovou literaturou a v češtině mu právě vychází sbírka povídek Lidé z Kišiněva, inspirovaných událostmi kolem sporných parlamentních voleb v roce 2009.

Demonstrace v době pravděpodobně zfalšovaných voleb v Moldavské republice v roce 2009 slouží autorovi především jako záminka k hlubší sondě do společnosti, která je hluboce rozštěpena ve svých sympatiích, resp. antipatiích vůči Rumunsku a Rusku, zemím, jichž byla v minulosti součástí, a dodnes podléhá jejich kulturnímu a jazykovému vlivu.

Ukázky ze tří básnických sbírek Petera Sraghera, rumunského germanisty, básníka a překladatele, koordinátora jediného časopisu věnovaného literárním překladům v Rumunsku Revista de traduceri literare.

Mircea Dan Duță, básník, filmový vědec a překladatel. Narodil se 27. května 1967 v Bukurešti. Mnohým se vryl do paměti jako ředitel Rumunského kulturního centra v Praze.

První český překlad básní rumunské básnířky Ionely-Violety Anciu.

Matei Florian debutoval časopisecky jako básník, v současné době se věnuje próze a publistice. Na pražském veletrhu Svět knihy představil svůj poslední román Cexina Catapuxina.

Cexina Catapuxina – záhadně znějící název autorova nejnovějšího románu, ale také kouzelné zaklínadlo, které člověka přenese do jiného světa. Je to mimo jiné pocta seriálu Arabela, kde stejnou funkci plnil kouzelný prsten, říká rumunský prozaik Matei Florian, který román představil na pražském Světě knihy.

Láska v různých podobách vnímaná očima entomologa, zkoumajícího různé druhy hmyzu; mladičká milenka je plná hravých polních koníků, kteří však dokáží být velmi neodbytní, manželství se postupně rozpadá pod náporem nočních můr a nový nadějný vztah je prozářen světlem světlušek. A vzpomínky na dětství se zase nesou ve znamení mravenců.

Láska v různých podobách vnímaná očima entomologa, zkoumajícího různé druhy hmyzu; mladičká milenka je plná hravých polních koníků, kteří však dokáží být velmi neodbytní, manželství se postupně rozpadá pod náporem nočních můr a nový nadějný vztah je prozářen světlem světlušek. A vzpomínky na dětství se zase nesou ve znamení mravenců.

Alex. Leo Şerban, filmový kritik, esejista, prozaik, překladatel a výtvarník. V roce 2009 emigroval z Rumunska do Argentiny, odkud nadále přispíval na LiterNet.

V rámci partnerství s rumunským literárním časopisem LiterNet.ro přinášíme ukázku z tvorby prozaika, překladatele, výtvarného umělce a filmového kritika jménem Alex. Leo Şerban.

Odjakživa mě přitahovala odvrácená strana věcí a zajímalo mě, proč je skrytá nebo nevyslovená. LiterNet mě popostrčil k divadlu a literatuře. Díky němu jsem si dovolila přiblížit se k sobě s veškerou volností, jakou jsem potřebovala. Všechno ostatní šlo stranou a už to tak zůstalo.

V rámci partnerství s rumunským literárním časopisem LiterNet.ro přinášíme ukázku z tvorby prozaičky Mihaely Iancu.

V rámci partnerství s rumunským literárním časopisem LiterNet přinášíme ukázku z tvorby Livia Antoneseiho – povídku ze souboru Check Point Charlie.

Liviu Antonesei, spisovatel a novinář, autor básnických, prozaických a esejistických svazků i odborných knih. Jeho básně, eseje a próza byly přeloženy do více než 20 antologií a časopisů po celém světě.

Z okna mojí kuchyně si občas hraju s potulnou kočkou hru na pánaboha. Pokaždé, když ji vidím, tak jí házím z mého nebe ze třetího patra různé dobroty, které nejspíš nepatří do jejího běžného jídelníčku (šunku, párky, smaženou rybu atd.).

Florin Lăzărescu, prozaik a scenárista, na internetovém portálu LiterNet vede vlastní rubriku Život pana Lăzăresca.

Lucian Dan Teodorovici (1975), prozaik, dramatik, redaktor a filmový scenárista. Polské vydání jeho románu Matej Brunul o loutkáři, který se i se svou loutkou stane obětí stalinských represí, získalo vloni prestižní ocenění Natalia Gorbaniewska Reader’s Choice Award.

Jednoho dne nám někdo ukradl našich sedm hus, které jsme nechávali jen tak venku. Na naší ulici se sice nacházelo jen pár trsů trávy, ale vesničani obvykle nechávali husy nebo kachny volně pobíhat. Nebyl to problém, nemísily se mezi sebou, protože husy i kachny mají stádního ducha nebo jak by se tomu u ptáků řeklo, zkrátka zůstávají v hejnu podle dvorku, kde společně vyrostly.

Jorge vstal brzy ráno, když slepice už začaly vyhrabávat v písku na dvoře kukuřičná zrna, která tam napadala včera. Umyl se studenou vodou ze studny. Nechal pak sluneční paprsky, které už hodinu po východu slunce žhnuly, aby mu vysušily kapky vody stékající po tváři a po svalnaté hrudi.

Iulia Sala se považuje spíše než za vypravěčku osudů svých postav za jakéhosi archeologa, který vytahuje na povrch zpod nánosů každodennosti zvláštní artefakty, jejichž příběhy se jí vyjevují v magických okamžicích inspirace.

V dobách, kdy žili na Olympu bohové ještě v plné parádě, žila v Heladě, tedy ve starém Řecku, mladá, opuštěná, hodná a zasněná dívka Aleona. Jejím jediným potěšením bylo pobývat o samotě, ponořená do svých myšlenek. Uzavírala se do nich jako za zeď, která ji oddělila od zbytku světa.

Když jsem byla malá, líbilo se mi sedávat pod tátovým pracovním stolem, když psal nebo bušil do psacího stroje. Máma mě prosila, abych tam byla hodná a nerušila ho v pracovní době, a já jsem se jí bezelstně zeptala: „A můžu dýchat?“ Klouzání pera po papíru a zvuk psacího stroje Remington mě fascinovaly a podněcovaly moji fantazii.

Téměř všechno, co mám na sobě, je od nebožtíků. Vidíte tenhle klobouk? Dostal jsem ho od jednoho námořního kapitána, který zmizel na moři. Boty na nohou patřily bráchovi. Měl je na sobě, když umřel. Vyboural se na motorce.

Elise Wilk se narodila 29. července 1981 v Brašově. Ve čtyřech letech vymýšlí divadelní hry s plyšáky, které „posílala na jeviště“ schovaná za křeslem, a diváky jí jsou děti z paneláku. Přibližně ve stejné době uteče ze školky, kam už nikdy víckrát nepůjde. V roce 2008 se díky své první divadelní hře S-a întâmplat într-o joi (Stalo se to jednou ve čtvrtek) zařadila mezi vítěze soutěže dramAcum5. Od té doby se její texty hrají v divadlech v Rumunsku i v zahraničí a byly přeloženy do řady jazyků.

Narodila se v roce 1968 v Ploiești a studijně ji formoval exaktní charakter technické fakulty s převážně mužským osazenstvem, konkrétně její ropný a plynový institut. Absolvovala fakultu technologie chemického zpracování ropy, kde měla hned v prvním ročníku možnost setkat se s duchovním mistrem v osobě profesora filozofie Emila Stana, vynikajícího znalce a stoupence Emila Ciorana a Constantina Noiky.

Každý rok přesně 20. srpna přicházel do vsi Petrícica, která se tyčila na kopci prudce se zdvíhajícím vedle moře, podzim. Už od rána byla jeho vůně cítit ve slaném vlhkém vzduchu. Po páté hodině odpolední se pocit přeměnil v jistotu, když se vzduch třpytil oním zvláštním všudypřítomným okrově zlatavým světlem, filtrovaným měděnými podzimními listy.

V rámci společného česko-rumunského projektu časopisů iLiteratura.cz a Liternet.ro přinášíme ukázku z díla spisovatelky Carmen Botoşaru (1968).

Jmenuju se Viktor. Je mi čtyřicet jedna let. Jsem... nebo, no dobře, donedávna jsem byl učitel hry na housle v Základní umělecké škole v tomto maloměstě. Někteří z vás mě znají, to jsem si jistý, je mi to jasné ze zvědavých pohledů, které mě sledují na ulici, tím spíše, že se často nedokážete ovládnout, abyste se za mnou neotočili.

V podstatě byl jakýkoliv jiný, jen ne krásný, a ani nebyl jedním z těch, za kterými by se člověk z nějakého důvodu aspoň otočil.

V rámci společného česko-rumunského projektu časopisů iLiteratura.cz a Liternet.ro přinášíme ukázku z díla básnířky a prozaičky Miruny Runcan (1954).

V rámci česko-rumunského společného projektu časopisů iLiteratura.cz a Liternet.ro přinášíme ukázku z díla filmové a divadelní herečky, publicistky a prozaičky Valerie Sitaru (1957).

V rámci česko-rumunského společného projektu časopisů iLiteratura.cz a Liternet.ro přinášíme ukázku z díla filmové a divadelní herečky, publicistky a prozaičky Valerie Sitaru (1957).

Spisovatelův poslední román z roku 2009, který nyní vychází v češtině pod názvem Doupě, je mnohovrstevnatá próza o životě rumunských přistěhovalců v americkém exilu. Těžko bychom však hledali klasicky vystavěný příběh reprezentovaný jednou výraznou postavou či několika vyhraněnými typy.

Pojem „polská škola reportáže” není potřeba nijak široce představovat. U nás je jejím nejznámějším představitelem Mariusz Szczygieł, autor mimo jiné několika sbírek reportáží postihujících vybrané aspekty české společnosti. Díky nakladatelství Dokořán u nás vyšel rovněž podobný svazek esejů a reportáží Krzysztofa Vargy Guláš z Turula věnovaný Maďarsku a Izrael už se nevznáší Pawła Smoleńského.

V češtině vyšel letos Suceavův román Venea din timpul diez (2004) pod titulem S bubnem na zajíce chodil, který byl dříve přeložen také do angličtiny, francouzštiny, maďarštiny a bulharštiny. Autor četl ukázky ze svého díla na veletrhu Svět knihy 2014.

Vlad Zografi, vlastním jménem Vlad Djamo, se narodil v roce 1960 v Bukurešti. V Rumunsku je znám především jako autor divadelních her Petru sau Petele din soare (Petr aneb Skvrny na slunci, 1996) o návštěvě cara Petra I. v Paříži či Viitorul e maculatură (Budoucnost je makulatura, 1999), v níž ďábel poslaný do Rumunska zjistí, že není koho svést k nepravostem a rozhodne se kázat morálku.

Válka. Daleko od bitev, výbuchů, granátů a střel na vrcholu jednoho návrší, který byl dobře ukryt mezi skalami, stojí na hlídce voják. Od chvíle, kdy dostal rozkaz hlídat tuto oblast, se nepřítel ani jednou neukázal...

Ioana Pârvulescová (*1960) získala Cenu Evropské unie za literaturu pro rok 2013 na Göteborském knižním veletrhu za román Viața începe vineri (Život začíná v pátek) z roku 2009.

Simona Popescu je současná rumunská eseistka, básnířka a prozaička. Vystudovala filozofickou fakultu v Bukurešti a už od útlého věku se věnuje psaní.

Pochmurné úvahy přerušil nečekaný příchod bohémského básníka v doprovodu přesvědčeného starého mládence, který měl uctivé a uhlazené způsoby. Tvořili nesourodou, ale nerozlučně spjatou dvojici, pokud šlo o špatně zastíranou nelibost vůči „ženskému klášteru“ Katedry, jak ji jeden z těch dvou v přívalu básnické inspirace nazval.

Prozaika a dramatika Janusze Głowackého (*1938) znají v naší zemi převážně jen polonisté, do širšího povědomí čtenářské veřejnosti příliš nepronikl. Ostatně neměl k tomu moc příležitostí.