Pochmurné úvahy přerušil nečekaný příchod bohémského básníka v doprovodu přesvědčeného starého mládence, který měl uctivé a uhlazené způsoby. Tvořili nesourodou, ale nerozlučně spjatou dvojici, pokud šlo o špatně zastíranou nelibost vůči „ženskému klášteru“ Katedry, jak ji jeden z těch dvou v přívalu básnické inspirace nazval. Navenek se k sobě členové Katedry chovali laskavě, byť s ledovým odstupem, při zevrubnějším ohledání však mezi nimi vyvstala pevná demarkační čára, pohybující se podle momentálních sporů, ale neměnná v oblasti rozdělení podle pohlaví. Jak se jednou vyjádřila Sânziana, když poslouchala nekonečné zábavné diskuse mezi taťkou a mamkou o univerzitním životě, mezi školkou a univerzitou není velký rozdíl. V obou „školách“ se holčičky a chlapečci tahají za copánky a nastavují nohy jedni druhým. Sânziana byla evidentně předčasně vyspělé dítě.

„Zdravím vás, pane univerzitní asistente doktore, vás a všechny kolegy.“

To byla jedna z básníkových notoricky známých ironií. Daná replika by dostala přednost před jinými v situaci, pokud by v místnosti byli všichni kolegové a ostentativně by byl pozdraven pouze Tristan.

„Zdravím tě, Tristane, co je nového, máme papíry, funguje kopírka?“

K šéfovým posedlostem patřily také absurdní úspory za účelem konsolidace rozpočtu Katedry. Kvůli tomu byl kancelářský papír systematicky a svědomitě držen pod zámkem, od něhož měla klíč pouze jediná osoba. Kopírka, zakoupená z jednoho dřívějšího akademického grantu, nebyla nikdy zprovozněna, protože by spotřebovávala inkoust.¹ Familiární a nezaměnitelný pozdrav starého mládence byl také vítanější v situaci, kdy šéf nebyl přítomný a nebylo potřeba se přetvařovat a dělat nenápadným.

„Dobrý den, páni docenti. Šéf právě odešel.“

„Můj milý,“ přispěchal se svou troškou do mlýna starý mládenec, „pokud se věci mají takhle, tak se zdá, že se zevnějšek našeho šéfa Katedry zřejmě dnes výrazně změnil k lepšímu. Právě jsme se potkali se slečnou Evou, když odcházela z Katedry. Sdělila nám, že tu už nějakou dobu nikdo jiný není než tvoje panstvo, které nás bude posléze nuceno opustit nejpozději do dvou hodin, kdy – jak jsme pochopili – budeš zapřažen do nevděčných výzkumných prací v těsné blízkosti ústavu. Tvoje profesionální obětavost je obdivuhodná, upřímně gratuluju. A propos, slečna Eva navrhuje, abyste se sešli v zahrádce hospody u pevnostní zdi, poněvadž dokumentace vyžaduje, aby byla podložena pevným stolem; na nepohodlné lavičce by bylo těžší hledat nějaký společný pohled. Respektive styčné body intelektuálních výbojů,“ dodal ještě po kratičkém zaváhání, kdy hledal ten správný výraz.

Vyjadřování starého mládence, přemýšlel Tristan, se za ta léta rozhodně stalo dokonale vyumělkovaným.

„Také ti, můj milý, gratuluju,“ dodal básník, „k vytříbenému estetickému vkusu. Je okouzlující. Zdá se, že výzkumné aktivity Katedry budou v dobrých rukou. Jsem přesvědčen, že dospěješ k výsledkům, které budou obdivuhodně uspokojivé pro všechny strany do procesu zapojené. Závidím ti a navrhuju, abychom si na to připili, než se objeví vetřelci z nepřátelského tábora.“

Tristan byl zvyklý na ironii svých starších kolegů, z jejichž poznámek neustále probleskoval neurčitý stesk po dobách, kdy jim, jak říkali, léta a svěžest – samozřejmě, že intelektuální – dovolovaly „hloubkovou dokumentaci subjektů podobné povahy“. Tristan začínal panikařit jenom ve chvílích, kdy těm dvěma přišlo vhodné vyjadřovat se v narážkách v přítomnosti Izy. Básník a starý mládenec přitom nevypadali, že by si jakoukoliv podobnou příležitost nechali ujít. Naplnili tři skleničky, aniž se zeptali, jestli ostatní mají zájem, a básník prohodil zdánlivě neškodně:

„Můj milý, kde letos v létě plánuješ strávit dovolenou?“

Bylo vyloučeno, že by věděl o sympoziu. Určitě narážel na jednu velmi choulostivou situaci, choulostivou však nikoli pro něho, kdy byli Tristan a Iza při jednom svém výjezdu do Vama Veche nuceni vést velmi živou debatu o erotice v literatuře ve společnosti svého bohémského kolegy, který ležel zcela nahý na pláži a byl velmi nadšený pozorností, kterou mu věnovaly všechny studentky, jež se v té době v letovisku nacházely. Jejich počet byl tak vysoký, že se to stěží dalo považovat za pouhou náhodu. Básník se o této přednášce zmiňoval jako o nejzdařilejším letním kurzu, jaký kdy státní univerzitní systém poznal. Tristanovi se ale pod bedlivým Iziným dohledem nedařilo zjistit, kam přesně by měl nasměrovat pohled, aby jeho zrak nepadl na množství kompletně opálených ženských těl, když nepsaným zákonem této pláže bylo nahoře bez. Nakonec si sundal brýle a po celou dobu trvání básníkovy nekonečné přednášky plné rozkošných detailů předstíral, že jeho čočky potřebují zvláštní péči. Poněvadž by používání univerzitních titulů ve zdejší uvolněné hippie atmosféře znělo příliš odtažitě, byla při této příležitosti mlčky zavedena konvence oslovování křestními jmény. Jedinou překážkou celého letního experimentu byl básníkův pochybný nápad poslat všem kolegům na univerzitní adresu stejnou, jinak ale velmi zdařilou fotografii. Její ozdobný rámec tvořily písek a moře a uprostřed se nonšalantně usmíval básník osobně. Na sobě měl jediný kus oblečení: klobouk, naštěstí nikoliv na hlavě. Tato cudnost onu více než výmluvnou scénu příliš nezmírňovala. Paní děkanka se zasmušilým výrazem prohlásila, že zásilku od něho nikdy neobdržela (sekretářka byla jiného názoru, ale ten si samozřejmě nechala pro zasvěcené). Básník se na univerzitní radě galantně a pohotově nabídl, že jí jeden exemplář doručí. Nabídka byla přijata významným mlčením, dokud šéf Katedry nenavrhl – jak jinak – opětovně otevřít diskusi o rozpočtových omezeních. Jeho žádost byla přivítána vlnou nadšení a bezprecedentním zájmem. Když Sânziana později tuto historku slyšela, zatleskala a prohlásila, že ta fakulta je zajímavé místo.

Volný kurz o erotice v literatuře byl studentkami tak žádán, že šéf Katedry byl nucen odstranit ze vzdělávacích plánů cyrilskou paleografii. Svým způsobem byl Tristan svému bohémskému kolegovi za inspiraci z těchto plážových přednášek hluboce vděčný a stalo se tradicí, že každé léto docházelo k zevrubnějšímu výkladu látky maximálně nekonvenčním způsobem. Nyní se ale na obzoru stahovaly temné mraky. Jistá kolegyně plánovala otevřít volný kurz o feminismu v literatuře. V univerzitních posluchárnách se schylovalo k lítému boji a básník sháněl na nadcházející letní akademicko-literární nudismus všemožnou podporu. Proto se dokonce rozhodl přikročit k fyzickému cvičení a vyžadoval Tristanovu přítomnost jak v posilovně, tak během přímořských přednášek. Začal také psát román, který byl netrpělivě i s obavami očekáván celým kolektivem.² S myšlenkou na urovnání možné konfliktní situace s Izou, která by vznikla kvůli zřejmě nepochybné Evině přítomnosti na nekonformních výkladech o erotice a sexualitě na pláži zaplavené subjekty i objekty příslušných úvah, uvažoval Tristan o tom, že by bylo vhodné přistupovat k věci s jistou dávkou opatrnosti, takže si dodal odvahy a zhluboka se nadechl s odhodláním pozvánku bohémského kolegy co nejšetrněji odmítnout:

„Víte, napadlo mě, že letos v létě by nebylo špatné odpočinout si v Neptunu. Vila Svazu spisovatelů působí jako prostředí dostatečně vhodné pro psaní románu, nechtěl byste, abych vám tam také rezervoval pokoj? Byli bychom spolu a mohli nerušeně diskutovat i o erotice v literatuře.“

Rozhostilo se ticho. Starý mládenec si rozvážně zapálil dlouhou cigaretu a básník si nacpal dýmku tabákem. Nejpropagovanější, ale také nejignorovanější rozhodnutí univerzitního senátu vyvěšené na všech nástěnkách zakazovalo v areálu školy kouřit. Nakonec básník lakonicky pronesl:

„Bojím se, že ve vile Svazu spisovatelů bych se cítil poněkud nesvůj. Byl bych mimo svoje přirozené prostředí, jestli mi rozumíš.“

Jeho prohlášení znělo, jako kdyby archeolog řekl, že rozvaliny Tróji nebo Tutanchamonova hrobka jsou pro něj cizí prostředí, ale Tristan se zdržel hlubokomyslných hypotéz týkajících se „přirozeného prostředí“ kolegy básníka.
 

1. Ačkoliv kopírka nefunguje ani dnes, bylo pro ni přece jen nalezeno využití: na krabici, v níž spočívá při čekání na lepší časy, je umělecky usazen květináč s květinami. Anemonkami. ^zpět
2. Přes více či méně jemné narážky v podtextu nejde o tento román. Na rozdíl od tohoto vyprávění se básníkův román zabývá skutečnými událostmi a reálnými lidmi, kteří jsou chabě zamaskováni vymyšlenými jmény pro postavy, jmény, jež mají zakrýt jejich pravou totožnost.
„Můžete být konkrétnější?“
„Když dovolíte, já bych to objasnil. V reálném vyprávění, což je případ básníkova románu, je pořadí logické závislosti následující: událost (denotát) – narace (znění příběhu) – příběh (syntaktický a sémantický produkt narativního aktu). Ve fikčním vyprávění, což je tento případ, událost neexistuje, je pouhým obrazem v mysli z příběhu vyvozeným, takže pořadí logické závislosti je jiné: narace – příběh – událost. Ve fikčním vyprávění na rozdíl od reálného je svět zobrazený v příběhu sémanticky neúplný, což jasně svědčí o logické závislosti úrovně události na příběhu.“
„Děkujeme panu Gérardu Genettovi za jeho naprosto vyčerpávající vysvětlení. Pokud nejsou další otázky, můžeme se vrátit k naraci příběhu, abychom poznali sémanticky neúplný svět univerzitního bince.“
(Výtažek z dialogu vedeného v rámci kulatého stolu u příležitosti pařížského uvedení knihy na podzim roku 1972. S politováním konstatujeme, že se mezi účastníky nemohl nacházet také autor, protože se ještě nenarodil. Když to zjistil Alain Robbe-Grillet, byl obzvláště zklamán). ^zpět