Tajemná rozšiřující se jáma uprostřed hlavního města Moldavské republiky je hlavním tématem románu Srdcová dáma, který na začátku dubna vydalo nakladatelství Dybbuk. Moldavský prozaik, literární kritik a novinář Iulian Ciocan (nar. 1968) debutoval v roce 2007 úspěšnou sbírkou povídek Než zemřel Brežněv (česky 2009), v nichž se vrací do období svého dětství v 70. letech 20. století a svěžím, poutavým způsobem zachycuje celé panoptikum postav a atmosféru konce jedné epochy na periferii Sovětského svazu.

Svému stylu „povídkového románu“ zůstal věrný i v dalších svých knihách: postsovětskou realitu 90. let líčí v próze Tărâmul lui Sașa Cozac (slovensky Svet podľa Sašu Kozáka, 2015). V dalším díle se autor pouští na tenký led kolektivního strachu, jeho dystopie zasazená do roku 2020 nese výmluvný název Iar dimineața vor veni rușii (A ráno přijedou Rusové). V Srdcové dámě se osudy všech Ciocanových postav točí kolem záhadné jámy.

Zpočátku se zdá, že hlavním hrdinou bude nesympatický magistrátní úředník Nistor Fjodorovič Polobok, typický představitel zkorumpované byrokracie, která bez patřičného všimného, novodobých desátků vybíraných z jakékoli činnosti, nevyřídí a nepovolí nic. Navíc neváhá dávat své bohatství na odiv v podobě výstavního paláce v luxusní čtvrti a vede rozmařilý život, v němž mu nijak nepřekáží stárnoucí manželka po boku, vždyť to všechno přece dělá pro rodinu.

Puklina, která se vytvoří u jeho zámečku, neustále se zvětšuje a sahá až do hlubin země, připomíná chřtán pekla. Tím spíš, že se nedá zasypat a postupně se do ní propadá všechno, co se ocitne na dosah. Nejprve Polobokův dům a později v ní mizí neopatrní občané i další budovy. Na tomto půdorysu pak autor načrtává osudy řady dalších obyvatel Kišiněva, jichž se jáma tak či onak dotkne – ať už pro ně znamená tragický osud, nebo slibný námět na filozofický traktát nebo román. Podobně jako v povídkách z brežněvovské éry byl jednou z postav pionýr Iulian, zde se autorovo alter ego ztělesnilo v postavě minimalistického spisovatele jménem rovněž Iulian, jehož jáma zachránila z tvůrčí krize.

Úplatný a arogantní Nistor Polobok se pod vlivem situace, snů a prorockých vidin změní, a když mu kartářka předpoví, že obyvatele Kišiněva může zachránit, pouze pokud získá odpuštění od neznámé srdcové dámy, zpytuje svědomí a pátrá ve své minulosti. Na jeho uvolněné místo však stojí frontu řada dalších, jedna vlaštovka jaro nedělá a jedinec proti nenáviděnému, ale zavedenému a všeobecně přijímanému systému příliš nezmůže, protože pes je zakopán mnohem hlouběji a na dno tajemné jámy lidské oko nedohlédne.

Ve výborném překladu Jiřího Našince vyniknou přednosti Ciocanova románu – lehkost, čtivost, ironie a groteskní nadsázka, která má přídech tragična a nijak nezlehčuje větší či menší prohřešky obyvatel moldavského hlavního města, kteří jsou volky nevolky součástmi prohnilého soukolí, přičemž je zřejmé, že chudí nejsou o nic lepší než boháči. Jen měli méně štěstí, a kdyby se posunuli na společenském žebříčku výš, chovali by se stejně. Autor, věrný svému jménu (v rumunštině slovo „ciocan“ znamená „kladivo“), nešetří nikoho a tepe lokální nešvary, padni komu padni. Podobenství o jámě má však obecnější platnost a na podobné příběhy o propadající se zemi (doslova i obrazně) snadno narazíme i stovky a tisíce kilometrů na západ od Kišiněva.

Iulian Ciocan: Srdcová dáma. Přel. Jiří Našinec, Dybbuk, Praha, 2020, 152 s.