Rumunský komunistický režim patřil v rámci východního bloku k těm represivnějším a používala se zde celá řada rafinovaných způsobů mučení a likvidace odpůrců režimu. Obzvláště 50. léta byla z tohoto hlediska velmi krutá a výpovědi o těchto událostech mohly být zveřejněny až po roce 1989, přestože omezenou kritiku „přešlapů“ 50. let bylo možné v Rumunsku publikovat již za Ceaușesca. V roce 1990 exilový novinář a básník Virgil Ierunca vydal knihu Fenomenul Pitești (Fenomén Pitešť), kde na základě výpovědí bývalých vězňů popisuje, jak byli tito vězni nuceni stát se sami mučiteli svých druhů v utrpení a tím se zároveň stávali spolupachateli všech těch hrůzných zločinů.

Rumunská lágrová literatura je proto velmi rozsáhlá a po pádu režimu byla publikována řada vzpomínek a dokumentů, mezi nejznámější z nich patří díla rumunského disidenta a podporovatele Charty 77 Paula Gomy či Jurnalul fericirii (Deník šťastného údělu, 1991) Nicolae Steinhardta, Žida, který se ve vězení nechal pokřtít a na sklonku života se stal představeným kláštera Rohia. Do češtiny byly přeloženy literárně působivé memoáry Leny Constante Tichý útěk (2014, Doplněk), jejichž autorka se kvůli své známosti s manželkou Lucreția Pătrășcana, komunistického ministra spravedlnosti v nemilosti, ocitla ve vězení a následně byla držena dlouhých osm let na samotce.

Memoárová kniha evangelického pastora Richarda Wurmbranda V Božím podzemí vznikla nedlouho po autorově propuštění z rumunského vězení a jeho vystěhování na Západ (přesněji řečeno byl vykoupen svými zahraničními přáteli za valuty, protože v Rumunsku mu za jeho činnost hrozilo další uvěznění), kde byla v roce 1968 vydána ve Velké Británii a v USA. Vedle Gomových próz vydávaných v západní Evropě se jedná se o jedno z nemnohých svědectví publikovaných ještě před pádem režimu. V České republice se o vydání zasloužila mezinárodní misie Hlas mučedníků, kterou založili manželé Wurmbrandovi. První vydání vyšlo roku 1997, druhé v roce 2014, v obou případech se překladatel skrývá pod iniciály J. J.

Wurmbrand, který začal pro evangelickou církev pracovat již za druhé světové války, kdy rovněž neunikl výslechům, bití a věznění, byl zatčen hned v roce 1948, krátce poté, kdy se moci v zemi definitivně chopili komunisté. Shodou okolností první celu týden sdílel právě s Lucrețiem Pătrășcanem, se kterým vedl dlouhé diskuse o dobrých a špatných stránkách komunismu a církve. Následovaly výslechy, mučení, proces a odsouzení na dlouhých čtrnáct let, během nichž prošel několika vězeními a v pokročilém stádiu tuberkulózy se ocitl na smrtelné posteli, sužován navíc nejen hnisajícími ranami po bičování a bití, ale i obavami o osud manželky a nezletilého syna.

Pastorovy vzpomínky jsou i přes veškerou dramatičnost jeho osudu a tragičnost každodenních událostí vězeňského života kolem něj plny víry, optimismu a dalo by se říct i humoru, protože své vyprávění prokládá nejen řadou vhodně použitých citátů a výkladů Bible, ale i dobovými anekdotami a historkami, z nichž je patrné, že spoluvězňům dokázal dodat naději a útěchu, pobavit je a rozesmát. Jsou tak velmi čtivým svědectvím o síle víry a nezlomnosti lidského ducha i v těch nejtěžších okamžicích dějin, na které bychom neměli zapomenout. A doufejme, že i díky Wurmbrandovu působivému vyprávění nezapomeneme.