Válka. Daleko od bitev, výbuchů, granátů a střel na vrcholu jednoho návrší, který byl dobře ukryt mezi skalami, stojí na hlídce voják. Od chvíle, kdy dostal rozkaz hlídat tuto oblast, se nepřítel ani jednou neukázal. Opírá si pušku o kraj zákopu, zapaluje si cigaretu, dívá se na nebe a ochutnává šťavnaté stéblo trávy. Jako by pro něj válka neexistovala. Ačkoliv je v uniformě, cítí se svobodný. Jeho duch se vznáší a pluje v ranním tichu k horizontu zvlněném kopci a údolími. Za dvě hodiny bude vystřídán jiným vojákem a někdo další se stane majitelem této samoty, zatímco on se vrátí ke svému pluku, k nadřízeným, disciplíně a neklidným válečným zprávám. Teď je však volný, plně cítí svěžest této svobody a chtěl by udělat nějaké gesto, aby sobě a té okolní samotě dokázal sílu toho pocitu, aby ho nějakým pohybem zhmotnil. Mohl by tu zanechat zbraň, zahodit uniformu a jít někam nazdařbůh, odejít od té válečné žumpy, disciplíny, rozkazů, nástupů a plechového nádobí. Mohl by to udělat, ale ve skutečnosti by ho pak stejně chytili, zatkli, následoval by vojenský soud a pravděpodobně odsouzení k trestu smrti. Nebo by ho mohl zastřelit neviditelný nepřítel, takže dezercí by nic nedokázal. Kdyby dezertoval a byl zastřelen, tak je to stejné jako kdyby si řekl, že je mu souzeno umřít zastřelením. Nic víc. Ještě by mohl zkusit provést nějakou akci na vlastní pěst, vyrazit na obhlídku a něco zjistit. Třeba kde se nachází nepřítel. Byl by z něj něco jako hrdina… Příliš namáhavé a nakonec by to vyšlo nastejno.

Slunce ozařuje špičku stébla trávy, které drží mezi zuby. Vítr oživuje vzduch. Nedokáže si představit, že je vězněm celé řady náhod. V jeho nitru se rozmáhá silný pocit, že tohle, sakra, je ten opravdový život. Pravá svoboda je tady v zákopu. Ironicky pohlíží na teatrální akce, které si předtím představoval. Dezerce, hrdinství. Velké, bezvýznamné věci. Z vojáka by se stal operetní postavou. Ve skutečnosti se svoboda skrývá ve zdánlivě drobných úkonech. Ležel natažený na trávě, ale teď si sedá na kraj zákopu. Opírá se o napjaté paže jako o dvě podpěry. Má červené kalhoty. Dívá se na kolena. Mohl by si například vybrat, jestli má dát ruku na levé koleno nebo na to pravé. Na začátku se mu zdá, že má naprostou volnost právě proto, že volba není ničím jiným než ztělesněnou svobodou. Nezavazuje ho k ničemu a nemá žádné důsledky. V tom drobném pohybu se ukrývá rozpoložení, které chtěl vyjádřit. Nejprve ho láká, aby položil ruku na levé koleno. Pokušení bylo tak silné jako by ho to levé koleno svědilo. Ale co to znamená, proč ho napadlo zrovna levé koleno, proč levé a ne pravé? Tady se jeho svoboda, která byla v ranním světle tak zřejmá, začala rozplývat. Jako by bylo dáno, že dá ruku na levé koleno. V tom případě si musí vybrat pravé, ale co když je to past? Co když mu byl nejdřív vnuknut nápad s levým kolenem, aby ve skutečnosti dal ruku na pravé? Znovu si lehá na záda a zavírá oči. To jsou vězňovy myšlenky, ale on přece není vězeň, ale vládce. On je ten, kdo činí rozhodnutí. Je svobodný a má možnost volby. I kdyby bylo něco předem dáno, může to oklamat… to je ta jeho velká svoboda a umění se z ní radovat. Mohl by předstírat, že pokládá ruku na levé koleno a nakonec ji dát na pravé nebo obráceně, to je jedno. Opravdu je to jedno? Tak se ocitá zase ve stejné situaci, jako byl na začátku, už se nemusí přetvařovat. Položit ruku na jedno nebo druhé koleno, takový malý pohyb, sama svoboda, kterou jasně cítí, ale nemůže ji vyjádřit. Zatímco trhá stéblo trávy a zasouvá ho mezi zuby, napadá ho jednoduché řešení: hodí si mincí. Dvě strany mince, dvě kolena. Nadšený tímto řešením, hledá po kapsách nějaký peníz, ale jakmile ucítí kov mezi prsty, ptá se, jaká strana bude levého kolena. Spolu s volbou strany budou vybrána i kolena. Kdyby to rozhodl obráceně, vyšlo by to opačně. Je tam, kde byl, ba dokonce je to ještě horší. Svoboda hodit si mincí navíc znamená i nutnost podstoupit určitý druh hazardu.

Leží natažený v trávě. Nahoře je nebe, na němž vítr prohání mraky, pod ním bujná vegetace. Nejlepší bude, když odloží rozhodnutí a zůstane nehybně ležet v očekávání, jako by chtěl oklamat čas. Hledíme na něho, jak pomalu dýchá, hruď se mu sotva zvedá, ale ruce má roztažené jako křídla, s nimiž doletěl na zem. Hledíme na něj dlouho, i my jsme ponořeni v nehybnost okamžiku, než se znovu posadí na kraj zákopu a podívá se nejprve na jedno a pak na druhé koleno. Levé – pravé, pravé – levé. V tichu návrší je slyšet střelba, zasáhla ho kulka a voják umírá, ale smrt je sekvence, která se táhne jako prodloužení života na onom světě. Voják má čas, aby se pokřižoval, a z posledních sil položí ruku na levé koleno. Pokud jde o něj, snad umírá smířený, avšak k nám už nedorazí nic z jeho myšlenek, protože myšlenky umírajících jsou slyšet velmi slabě a snadno je přehluší vítr.

Vlad Zografi: Genunchiul stâng sau genunchiul drept. Editura Eminescu, Bucuresti, 1993.