Rumunský spisovatel Vlad Zografi se netají tím, že je velkým milovníkem vážné hudby, a ve čtenáři by při četbě rád vyvolal podobný dojem, jaký má při poslechu klasických děl. Také jeho román Vedlejší účinky života z roku 2016 můžeme označit za polyfonní skladbu pro čtyři hlasy.

Každý z protagonistů – psychiatr Andrei, novinářka Nadia, autista Robert a jeho sestra Teodora, jejichž životy se navzájem prolínají –, je uvězněn ve své mysli. Reflektují přitom nejen svůj život, ale velmi kriticky se vyjadřují i k obecnějším otázkám současné společnosti a politiky. Pozadí všech čtyř příběhů tvoří rumunské i světové reálie kolem roku 2015 – utilitární přístup vládnoucí sociální demokracie k moci, požár v bukurešťském klubu Colectiv s řadou obětí na životech nebo ohlasy teroristických útoků v západní Evropě. Nijak výrazně do nich však nezasahují.

Zastřešujícím pátým hlasem jsou úryvky z proslovu matematika Eugena Papadopula při přijímání do Rumunské akademie na téma umělé inteligence, který více či méně ironicky podrývá obvyklá myšlenková schémata. Tyto úvahy filozofického charakteru dodávají románovému světu rozměr místa, kde není místo pro Boha a místo osudu rozhoduje slepá náhoda a přísně vědecký přístup. Z vnitřních monologů postav však cítíme jistou osudovou předurčenost, neschopnost překročit vlastní stín.

Všichni čtyři hrdinové představují neutěšený obraz uzavřenosti lidských bytostí v sobě. Téměř kladou otázku, jestli a nakolik je vlastně možné přiblížit se druhému člověku. A to navzdory tomu (nebo právě proto), že mezi sebou mají přátelské, milostné a rodinné vazby. Andrei, Nadia a Teodora jako představitelé dospělého světa využívají lidi kolem sebe, ale každý z nich přitom touží po někom, kdo jeho lásku neopětuje.

Každý z nich proto volí nějaký únik od sebe sama, z vlastní neutěšené situace, ať už je tím útočištěm alkohol, větší počet sexuálních partnerů, či práce. Za tím se však skrývá pouze neochota podívat se v krátkých okamžicích prozření pravdě do očí. Jako bychom sledovali bájné hrdiny řecké tragédie, kteří proti své vůli nevyhnutelně naplňují svůj osud a nemohou nijak uniknout závěrečné katastrofě.

Svému okolí a jeho pokrytectví a sobectví nastavuje zrcadlo poslední, čtvrtá postava autisty Roberta, jehož vnitřní svět je zdánlivě zploštělý a omezený na opakování stále stejných úkonů, ale jeho jinakost a naivita ve srovnání s ostatními působí mnohdy dojemně a často nejvíce lidsky. Snad právě proto je jeho osud nejtragičtější, když na něm vědci pod záminkou vyléčení z autismu zjišťují, nakolik je mozek autisty podobný umělé inteligenci.

Ačkoli jednotlivé postavy působí jako úspěšní lidé, ve skutečnosti jsou to vlastně životní ztroskotanci, a jak v závěru konstatuje jedna z postav: „Pokud se dokážete šťourat v lidských životech, u každého můžete najít něco podezřelého a odsunout ho za hranice normálního světa: do kriminálu, mezi žebráky, do cvokárny.“ Na hranici těchto světů se v křehké rovnováze nacházejí všechny postavy.

Jejich životní balancování se přitom nese v duchu kritického odstupu vůči sobě samému a okolnímu světu, s velkou dávkou humoru, ironie a pozorovatelského talentu, který se nebere vážně, což dělá z (románového) světa zajímavé místo k životu. Zografi neotřele rozpitvává současný svět a vede k zamyšlení nad řadou aspektů současné společnosti a mezilidských vztahů obecně. A také nad tím, jestli naše životy nenesou nevyhnutelně znaky řecké tragédie.