Uvádění literatury z Moldavské republiky se u nás systematicky věnuje Jiří Našinec, překladatel z rumunštiny a francouzštiny, který pro českého čtenáře zpřístupnil řadu pozoruhodných besarabských autorů (mj. D. Crudu, V. Beșleagă, A. Busuioc, N. Rusu, I. Ciocan či antologie moldavské krátké prózy Naše zrcadlo). Je strůjcem i nejnovějšího přírůstku mezi překlady rumunsky psané moldavské literatury, kterým je román Sedm tisíc Ghenadia Postolacha.

Ghenadie Postolache (*1964, Telenești) je básník, prozaik, esejista a scenárista. Absolvoval studia žurnalistiky na Moldavské státní univerzitě v Kišiněvě. Patří k autorům střední generace, kteří začali publikovat až po změně režimu v 90. letech, a jejichž tvorba proto není zatížena potýkáním se s (auto)cenzurou. Debutoval jako básník, ale po roce 2000 se věnuje především próze a scenáristice. Za svá díla získal celou řadu literárních cen.

Román Sedm tisíc (Șapte mii) z roku 2008 se z větší části odehrává v biblické novozákonní době na úsvitu křesťanství. Příběh vůdce lupičské tlupy Šeby, který byl ukřižován spolu s Ježíšem Kristem, tvoří ústřední část vyprávění, které je proloženo příběhem římského setníka (v knize odlišeno tučným písmem). Tyto dvě dávné historie jsou pak v prologu a epilogu rámovány osudy současného kišiněvského intelektuála, jenž ubíjí čas hýřením a flámováním.

Všechny tři protagonisty pak spojuje více či méně patrné tápání a hledání smyslu života, což je téma prolínající se dějinami už od úsvitu věků, respektive literatury. Na svou osobu a jednání nahlížejí z jistého odstupu, zpovzdálí, jako by se nejednalo o ně samotné:

„Strážím se už vrhání hracích kamenů omrzelo. On, Sixtus, okouzlení z takového zábavy na chuť nepřišel, kameny hodil jen jednou dvakrát, pak strnul, zamrazilo ho, několik okamžiků měl naléhavý pocit něčeho, co by dokázalo neuvěřitelně snadno rozvrátit bohorovný, důstojný poklid jeho bytosti, jejíž povahu patrně znal a občas na ni mírně a nenápadně dohlížel, podivoval se jejímu stálému, neochvějnému klidu, jako by šlo o někoho cizího. Cítil, že je tomu tak proto, že jiné, pomyslné stavy by jí mohly v určitou chvíli otřást podivnými stesky, donutily by ho přemítat, připomenout si, co může následovat, přiměly by ho vnímat rytmus a plynutí času i to, že život má svůj konec, ale vyžaduje i nějaký smysl (…).“

Postolache ve svém textu střídá různé vypravěčské perspektivy, první, druhou a třetí osobu jednotného čísla a nečekaně přechází z jedné do druhé, čímž činí jednotlivé příběhy ještě o něco zastřenějšími a vzdálenějšími a umocňuje tak hermetičnost textu, který připomíná starověkou mozaiku. Z jejích kusých střípků pak čtenář skládá zlomek obrazu, jehož nejdůležitější část se nachází někde nenápadně umístěná na okraji, v mezních situacích lidských osudů.

Proniknutí do textu napomáhá i skvělý překlad, který plyne tak přirozeně, jako by se jednalo o původní český text. V případě moldavských autorů však práce Jiřího Našince dobře odvedeným překladem nekončí, větším oříškem může být nalezení nakladatelství ochotného podobná díla vydávat. Vedle nakladatelství Havran, kde tito spisovatelé vycházejí v příznačně nazvané edici Kamikaze, začalo přibývat prozaických titulů ze zapadlých koutů Evropy také v Nakladatelství Petr Štengl (zaměřenému hlavně na vydávání poezie), kde Postolacheho román vyšel. Rozkročený mezi syrovostí a melancholickou lyričností, mezi starověkem a dneškem, nemá ostatně k básním až tak daleko.