Krátce po Novém roce zemřel Emil Brumaru (1. 1. 1939 – 5. 1. 2019), jeden z výrazných básnických hlasů rumunské poezie druhé poloviny 20. století. Vystudovaný lékař začal publikovat své básně v 60. letech, kdy byl členem oneiristické skupiny kolem D. Țepeneaga a L. Dimova. Vydal více než dvě desítky sbírek, za něž obdržel četná ocenění. V roce 2007 vystoupil před českým publikem v rámci autorského čtení, které pořádal Rumunský kulturní institut na parníku Tyrš. Do Prahy se pak Brumaru vrátil v roce 2014, kdy na Světě knihy představil svou sbírku Rezervace andělů (Rezervația de îngeri, 2013). Ukázky z jeho díla vyšly na iLiteratuře (překlad Libuše Valentová) a v literárním časopisu Texty (č. 52/2010, překlad Tomáš Vašut).

O pražském knižním veletrhu literární kritička Luminița Corneanu píše mj. v úvodu k 5. svazku Brumarových sebraných spisů a rovněž nyní, po jeho smrti: „Víte, kdy jsem si opravdu uvědomila, jak silně působí Brumarova poezie? Když jsem ho viděla před zahraničním publikem. V roce 2014 byl pozván na pražský knižní veletrh. Na rumunském stánku byly letáky: na přední stránce byla fotografie autora a zezadu jeho báseň ‚Rosa je blázen do statného hřiba…‘ v překladu Libuše Valentové. Lidé si brali letáky, a jak je četli, tak se jim rozjasňovala tvář a ptali se: ‚Páni, kdo je tenhle básník? Bude tady na veletrhu?‘ A poznamenávali si datum a hodinu setkání. Po akci nemohl pan Brumaru uvěřit, kolik lidí stojí ve frontě na autogram. ‚Panebože, dělají si ze mě srandu?‘ smál se po čtvrt hodině, co podepisoval autogramy.“