V roce 2017 vystoupila na Filozofické fakultě Univerzitě Karlovy rumunská profesorka Simona Modreanu z jaské univerzity A. I. Cuzy – odbornice na francouzskou literaturu, transdisciplinární přístupy v literatuře a rumunský exil ve Francii – s přednáškou, na které několikrát padlo jméno Stéphana Lupasca. Tématem přednášky měl být vliv kvantové fyziky na tvorbu Eugèna Ionesca a na vznik absurdního divadla. Právě filozof Stéphan Lupasco měl na Ionesca po jeho příjezdu do Paříže koncem 30. let poměrně velký vliv a filozofovy teorie našly u vnímavého dramatika velkou odezvu, která vedla k přehodnocení dosavadních dramatických postupů a východisek.

Dílo matematika a filozofa Stéphana Lupasca ovlivnilo i mnohé další umělce, mimo jiné spisovatele André Bretona či malíře George Mathieua a Salvadora Dalího. Také o těchto vztazích a filozofických debatách (často vedených korespondenčně) se můžeme dočíst v knize rumunského teoretického fyzika Basaraba Nicolesca Co je realita? (Malvern, 2019). Autor, jehož s Lupascem pojilo letité přátelství, mu skládá hold nikoli klasickým životopisem, nýbrž výkladem jeho myšlenek a jejich usouvztažněním s dílem řady dalších významných myslitelů 20. století, jako byl například psycholog C. G. Jung nebo fyzik, nositel Nobelovy ceny W. E. Pauli.

Stéphane Lupasco se narodil v roce 1900 v Bukurešti, ale ve svých šestnácti letech odjel do Francie, kde prožil celý svůj život a zde také v roce 1988 zemřel. Zařadil se tak mezi početnou rumunskou komunitu, která pobývala převážně v Paříži – v meziválečném období byla zaslíbeným městem nejen pro avantgardní umělce. Z význačných rumunských tvůrců zde žili mimo jiné sochař C. Brâncuși, zakladatel dadaismu Tristan Tzara nebo básník a prozaik Benjamin Fundoianu / Fondane aj. A další vědci, umělci a intelektuálové pak utíkali do Francie od dob druhé světové války až do roku 1989. A to i přesto, že usadit se tam nebylo vždy snadné. Sám Lupasco získal francouzské občanství až po více než třicetiletém pobytu (v roce 1947) a během své vědecké dráhy se často setkával s nepochopením, protože jeho dílo a myšlenky se nedaly jednoduše zařadit – pohybují se v interdisciplinární rovině mezi filozofií a kvantovou fyzikou, jejíž východiska se Lupasco pokusil uchopit z logického hlediska.

Lupasco ve svých úvahách na hranici přírodních věd a filozofie vychází z klasické Einsteinovy teorie relativity, myšlenek zakladatele kvantové teorie M. Plancka a teorie vylučovacího principu již zmiňovaného W. Pauliho. Lupascovým nejzásadnějším přínosem je teorie „začleněného třetího“; zjednodušeně řečeno: pokud máme člen A a člen non-A, pak podle Lupasca existuje třetí člen T (z francouzského výrazu „tiers inclus“, tedy začleněný třetí), který v sobě spojuje oba protiklady. Tato teorie se dostává do rozporu s klasickou logikou, ale jak Nicolescu dokazuje, nemusí tomu tak nutně být. Navíc Lupascovy úvahy nacházejí uplatnění v řadě situací nejen v přírodních, ale i humanitních vědách a náboženství (např. svatá Trojice) a mají dalekosáhlé dopady na řadu jevů a struktur. Jednou z nich je časoprostor, který v tomto pojetí ztrácí svou spojitost a rozvíjí se skokově, respektive prvky, jevy či události se nerozvíjejí v čase, ale samy čas rozvíjejí.

V tomto kontextu je snazší pochopit situace, kterým vystavuje diváka absurdní divadlo – po rozvolnění logiky následuje rozvolnění kauzálních vztahů a postava snadno svou výpověď potvrdí i popře zároveň. Lupascovo dílo tak představuje určitý klíč k Ionescovým divadelním hrám a jejich zdánlivé nelogičnosti. Sice nám Nicolescu nedává jednoznačnou odpověď na otázku vznesenou v titulu knihy „co je realita?“, ale nabízí na ni nový pohled, formulovaný z pozic nejvýznamnějších fyzikálních objevů 20. století. Činí tak velmi čtivě a srozumitelně a překladatelce Lucii Novákové se podařilo tuto srozumitelnost zachovat i pro českého čtenáře.