Ionela-Violeta Anciu (nar. 4. září 1991) vystudovala Fakultu politických studií se specializací na genderová studia na Bukurešťské univerzitě a Universidad Autonoma de Barcelona. Debutovala v roce 2009 v časopise Revista Noastră, od roku 2015 publikuje poezii a krátké lyrické prózy v řadě literárních tištěných a on-line časopisů. V roce 2015 vydala sbírku básní Amprente Urbane – Evoluția (Městské otisky – Vývoj). Na jaře 2017 podnikla básnické turné po České republice a Slovensku a zároveň vydala druhou sbírku alte mașini și-un fotograf amator (jiné stroje a fotograf amatér). Rovněž publikovala své literární texty v různých antologiích.

Kruhové, lineární, tupé pohyby
nehybnost
tramvaj uprostřed ulice
rozdělí zvědavcům
nejlepší cukrovinky
jestli se najíš, v momentě kdy zazní orloj,
budeš muset vkročit do věže
je to jediná možnost
jak uvidět jinou tvář náměstí.
každou celou hodinu
svátí se klanějí a zdraví
smrtka zvoní vesele na zvoneček
a na té druhé tváři náměstí
se objeví ještě jeden bílý kříž na chodníku
a odtamtud se už nikdo nevrátí

I
Bydlela bych v sobě
Kdyby to bylo jediné místo
Které by mě mohlo krmit

Do nekonečna, aniž bych
sama sebe jednou poznala.

Bydlela bych v jiných lidech
Kdyby nebyli na jedno použití
A nezemřela bych současně s nimi

A tak bych po jejich odchodu
zůstala hladovět dál

Bydlím na hranicích
Jednou nohou v sobě
A druhou nohou směruji jejich kroky
Ani nevíš, kdy jsem začala
Za tebe i chodit

XIV
Noční cesta domů
Se vždycky zdá být jiná

Psi jakoby neměli stejné pány

Dnes je moje cesta o deset kroků kratší
Pouliční lampy svítí slaběji
Na mé pravé straně
Někteří lidé opírají své deštníky
O chodník plný slupek ze slunečnicových semínek tak
Abyste do nich naráželi, když tamtudy jdete
Tři schody navíc před vchodem paneláku

V 9 hodin se rozsvítí kostel
Barevné bubliny se kroutí
Mezi nohama chodců
Zavřu oči
Počítám do tří
Přede mnou jakési dítě
Fouká svou nevinností
do mýdlových bublin

XXIV
na konci každého dne
chtě nechtě
vyrovnáváš si účty s životem
znuděný stařec
hledí do prázdna
opírá si lokty o kolena
a skládá hlavu do dlaní
přitom
Smrt to všechno zuřivě zaznamenává
nesouhlasně kostmi kývá
a nespokojeně mumlá s očima vnořenýma
do svého sešitu:
vůbec nedáte pokoj.

XIX
když lidé už nejsou lidmi
myslíš na ženu
jako na matku svých nocí
zahalených cigaretovým kouřem jako smutečním závojem
cigarety dohořely až se sám popel stal
cigaretou, čímž se znovu zrodil
sám ze sebe jako fénix

narodil ses ty někdy opětovně ze svého popela
anebo ti stačí bída
do níž svou duši třikrát denně noříš
abys ji pokřtil
a aby nikdy nevypadala čistě v denním světle?

když lidé už nejsou lidmi
staráš se o svého boha
k tvému obrazu jako k tvojí podobě
stejně tak jako on učinil tebe
anebo budeš lézt po břiše až do západu slunce
kousat prach a k tomu ještě to co je pod ním
a hledat svou páteř a ženu?