Tęcia (Teresa) Werbowski se narodila v roce 1939 ve Lvově. V letech 1957–1962 studovala v Praze Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Do roku 1968 žila ve Varšavě, odkud emigrovala do Kanady. V Montrealu vystudovala sociální práce na McGillově univerzitě a přes dvacet let pracovala v tomto oboru, mj. i v Africe (Pobřeží Slonoviny, Kamerun). Svá díla – novely a divadelní hry – píše polsky, anglicky a francouzsky. Ve Francii její novely (tzv. petit roman) vydává prestižní nakladatelství Actes Sud. Česky jí pod názvem Ospalý život vyšel soubor tří novel Zeď mezi námi, Ospalý život a Hotel Polski (2000, G plus G). Podle novely Zeď mezi námi napsal Pavel Kohout svou nejúspěšnější divadelní hru Kyanid o páté, kterou hrálo divadlo Kolowrat (1996–2002) v hlavních rolích s Vlastou Chramostovou a Kateřinou Burianovou a její záznam několikrát vysílala Česká televize. Novelu Ospalý život uvedl v Národním divadle v Praze Arnošt Goldflam pod názvem Prospaný život. Benefice Luby Skořepové (2003). O Česku před a po pádu komunismu píše i v dalších novelách Ich bin Prager (věnované Milanu Kunderovi) a Prague Memories. V roce 2009 Ministerstvo zahraničí České republiky udělilo T. Werbowski Stříbrnou medaili za šíření dobré pověsti České republiky ve světě prostřednictvím úspěšné literární tvorby.

iLiteratura: Narodila jste se v roce 1939 ve Lvově do polské rodiny s židovskými kořeny. Jak se vám podařilo přežít válku?
Tęcia Werbowski: Byla jsem schovaná ve vesnici Celiny, v učitelské rodině Mrozových. Byli to hodní lidé zapojení do AK (Armia Krajowa – Zemská armáda, polská odbojová organizace za 2. světové války – pozn. iLit.), ale moc si z těch let nepamatuji. Můj tatínek s nimi spolupracoval v odboji proti Němcům a byl také členem Żegoty (Rady pro pomoc Židům), o které jsem později napsala s historičkou Irene Tomaszewski knihu (Cod Name Żegotya: Rescuing Jews in Occupied Poland, 1942– 1945. The Most Dangerous Conspiracy in Wartime Europe, 1994).

iLiteratura: I když pocházíte z Polska, váš život a tvorba jsou spíš provázány s Prahou. Jak se to přihodilo?
Tęcia Werbowski: Moje maminka pracovala v letech 1947–1953 jako kulturní atašé na polském velvyslanectví v Praze a já a moje babička jsme byly s ní. Prožila jsem tu dětství a chodila do zdejší ruské školy. Pak jsme žili ve Varšavě a v letech 1957–1962 poslali maminku znovu do Prahy. To už jsem se tady zapsala na univerzitu. Tehdy jsem poznala svého manžela, který studoval hoboj u profesora Hantáka.

iLiteratura: Zažila jste v Československu pražské jaro a rok 1968?
Tęcia Werbowski: Ne, v roce 1962 se mi narodil syn a vrátila jsem se do Varšavy. V roce 1968 už jsem byla zpátky v Polsku.

iLiteratura: Jaký byl v 50. a 60. letech rozdíl mezi atmosférou v Praze a ve Varšavě?
Tęcia Werbowski: Jako dítě a později studentka jsem si Prahu zamilovala, tady mi bylo dobře. Poválečná situace v Polsku, ve zničené Varšavě, která znovu povstávala z trosek a strašného utrpení, byla přirozeně mnohem těžší než v Praze.

iLiteratura: Proč jste v roce 1968 emigrovala do Kanady?
Tęcia Werbowski: V roce 1968 v Polsku vyvrcholila antisemitská kampaň, Židé byli propouštěni ze zaměstnání apod. Tehdy odjelo z Polska 25 000 Židů, hodně mladých lidí. Včetně mě. Odjeli jsme do Kanady, měla jsem příbuzné v Montrealu. Spojené státy mě nelákaly. I tak jsem si tam těžko zvykala.

iLiteratura: Co jste v Kanadě po emigraci dělala?
Tęcia Werbowski: V Kanadě jsem se pustila do studia a na McGillově univerzitě jsem získala druhý magisterský titul ze sociální práce, které jsem se pak věnovala přes dvacet let.

iLiteratura: Kdy jste začala psát?
Tęcia Werbowski: V roce 1983. Moje první novela – Zeď mezi námi – vyšla ve Francii, v prestižním nakladatelství Actes Sud, a stala se bestsellerem.

iLiteratura: Tuto novelu později použil Pavel Kohout jako základní zápletku pro svou slavnou divadelní hru Kyanid o páté. Jak se k němu dostala?
Tęcia Werbowski: Zeď mezi námi si přečetla Jana Outratová, která ji pak ukázala Vlastě Chramostové. Té se novela moc líbila a přes ni se dostala ke Kohoutovi. Ta jeho dramatizace měla velký úspěch, hrála se na celém světě, v Austrálii, Srbsku, Německu, Rakousku, v anglické BBC.

iLiteratura: Ale vy jste napsala řadu dalších novel s pražskými motivy…
Tęcia Werbowski: Ano, celkem čtrnáct. Vyšly v Kanadě, Švýcarsku, Německu nebo Česku. V Polsku o mně sice píšou, ale tam se jen hrála ta Kohoutova hra. Napsala jsem i knihu pro děti o kanadské kočce Minou à Prague (Minou v Praze), kterou ilustroval Boris Pralovsky. Píšu polsky, anglicky a Zeď mezi námi jsem napsala francouzsky. Poslední novela mi vyšla v roce 2018 ve Francii a byla výborně přijata. Kritici psali, že by měla být zfilmována.

iLiteratura: Proč vaše knihy příliš nevycházejí v Polsku? Je to přece jen vaše vlast…
Tęcia Werbowski: Myslím, že Polákům se nelíbí, že jsem tak spojovaná s Českem. A že pořád píši o své milované Praze. Strávila jsem v Praze dětství a mládí, jak bych mohla to město nemilovat. Dostala jsem také české státní ocenění – Stříbrnou medaili za propagaci Česka prostřednictvím literatury.

iLiteratura: Určitě jste poznala řadu významných osobností českého kulturního života.
Tęcia Werbowski: Ano, mám v Praze hodně přátel, třeba herečku Helgu Čočkovou, Mirku Kubátovou, Jaroslavu Jeslínkovou nebo Jiřinu Šiklovou, se kterou jsem dělala různé projekty v rámci gender studies. Většina z nich už ale bohužel zemřela, jako Anna Obermannová (roz. Žídková, spisovatelka a překladatelka z polštiny, matka spisovatelky Ireny Obermannové – pozn. iLit.). Z mladší generace znám třeba Vladimíra Ševelu nebo Davida Vávru.

iLiteratura: Jaký máte vztah k české klasické literatuře?
Tęcia Werbowski: Mám moc ráda Haška. Prostřednictvím Radka Pytlíka jsem poznala Haškova vnuka. Jsem také členkou českého PEN klubu, který je velmi přátelský a pořádá zajímavé akce. Hodně také znám ruskou a francouzskou literaturu.

iLiteratura: Vaše novely působí velmi autobiograficky, čtenáře to téměř svádí k záměně jejich hlavních hrdinek s vámi a vašimi životními osudy.
Tęcia Werbowski: Ano, to je doslova moje literární frustrace. Při autorských čteních a na setkáních s čtenáři se pořád opakují stejné otázky: Opravdu jste chtěla otrávit Zofii Lassovou (hrdinku novely Zeď mezi námi)? Byla jste opravdu adoptovaná (Zeď mezi námi)? Ten příběh ve vlaku se vám skutečně přihodil (Vlak ze stanice Hořkost do stanice Naděje)? Rozčiluje mě to. Já nepíši o sobě. Ano, v mojí tvorbě jsou autobiografické prvky, ale všechno ostatní je vymyšlené. To si moji čtenáři a kritici opravdu myslí, že nemám ani špetku fantazie? Uklidňují mě tím, že moje příběhy jsou tak přesvědčivé, že si lidé myslí, že se mi to všechno doopravdy přihodilo.