Filmové adaptace slavných i méně slavných literárních děl se v karlovarské festivalové nabídce objevují pravidelně a hned několik se jich dalo nalézt i v letošním programu. Přitom se vyjevil nelichotivý rozpor mezi tím, jaké knihy si k adaptaci vybírají zahraniční, a čeští filmaři a jaké filmy pak vznikají. Ti čeští totiž sahají především po čtenářských hitech, které navíc slibují i solidní návštěvnost: tedy především po humoristické literatuře, z níž by mohla vzniknout úspěšná komedie. Začalo to již adaptacemi knih Michala Viewegha, v poslední době nicméně filmoví tvůrci sahají i po jiných autorech: tak byla zfilmována Poslední aristokratka Evžena Bočka, nověji Bábovky Radky Třeštíkové a nedávno si Patrik Hartl zrežíroval vlastní knihu Prvok, Šampon, Tečka a Karel. Můžeme k tomu přidat ještě dojemnou pohádku o věrném psovi Gump – Pes, který naučil lidi žít od Filipa Rožka a máme před sebou řádku plytkých filmů, které nemají mnoho nadějí, že by zaujaly jiné než české publikum, natož to náročné festivalové.

Často platí, že umělecky ambicióznější literatura se adaptacím vzpírá, že nezávazná komedie je pro filmové médium vhodnější látka. Ale hned tři karlovarské snímky usvědčují takovou úvahu z omylu. Začněme nejslavnějším autorem, jehož povídky a romány se v posledních letech adaptují houfně – a nebývají to špatné filmy. Platí to také o zatím nejnovější adaptaci prózy Haruki Murakamiho Drajv maj kár (stejnojmenná povídka vyšla česky v souboru Muži, kteří nemají ženy), kterou na téměř tříhodinovou stopáž roztáhl jeho krajan Rjúsuke Hamaguči. Původní povídku o herci, který se snaží dobrat vyjasnění smrti své milované, ale nevěrné manželky hovorem s mladou řidičkou, proložil pohledem na přípravy inscenace Strýčka Váni a výsledkem je sugestivní film, který si z hlavní soutěže festivalu v Cannes odnesl cenu za nejlepší scénář.

Bestsellerem je i kniha finské spisovatelky Rosy Liksom Kupé č. 6: ve Finsku se jí už prodalo přes 100 tisíc výtisků. Ale také získala tamní nejvýznamnější literární cenu Finlandia, a i když v ní najdeme humorné prvky, je to spíš melancholická pouť, vnitřní i vnější. V mezinárodní koprodukci ji zfilmoval Juho Kuosmanen a také uspěl v Cannes, kde dostal Velkou cenu poroty. Komorní příběh jedné tápající finské studentky, situovaný do vlaku z Moskvy do Murmansku, byl asi podobně nečekaným bestsellerem jako u nás před lety Žítkovské bohyně (jakkoliv jde o jiný typ prózy) – a režisér jeho filmovou verzi buduje jako jemnou nepravděpodobnou romanci. Že film už mnoho dalších českých diváků neuvidí, je samozřejmě škoda, ale nepřekvapí to. Kniha by tu však vyjít mohla a měla, když už u nás dvě méně úspěšné autorčiny knihy vyšly.

A nakonec film nazvaný Ouistreham, adaptace stejnojmenné knihy francouzské spisovatelky a novinářky Florence Aubenasové, kterou režíroval uznávaný spisovatel a režisér Emmanuel Carrére. Autobiografický příběh spisovatelky, která se rozhodne vyzkoušet na vlastní pěst podmínky té nejhorší a nejhůře placené práce ve Francii a nechá se najmout jako uklízečka na trajekt, sice žádnou cenu nezískal, ale oběma výše zmíněným filmům se vyrovná civilností a citlivostí, s jakou přistupuje k současnému prekariátu.

Jistě, není to zas tak křiklavé, i v českých podmínkách vznikají adaptace, které mají větší ambice, než nahnat do kin statisíce: letos Tichý společník (což je ale text, který byl původně scénářem, až pak z něj režisér Göbl napsal podařenou prózu) či animovaná verze knihy Petry Procházkové Frišta, která bude mít pod názvem Moje slunce Mad premiéru na podzim (v režii Michaely Pavlátové). Ale autoři, kteří tvoří dosavadní kánon aktuálního století (namátkou Denemarková, Balabán, Kratochvil, Ajvaz, Hůlová, Tučková) filmaře nějak nezajímají.