Spisovatel, divadelník a filmový režisér Patrik Hartl (narozen 1976 v Olomouci) dosáhl záviděníhodného úspěchu. Nač sáhne, to se mu daří. Každá z jeho knih – dosud napsal čtyři – prý přesáhla stotisícový náklad, přičemž z početných internetových diskusí vyplývá, že je vyhledávána spíše čtenářkami než čtenáři. Ty vesměs vyzvedávají zábavnost a fakt, že se příjemně čtou. Základem této ryze spotřební literatury je oddechový rozměr četby, která si pohrává s rozmarnou, humorně nadsazenou polohou, v níž občas problesknou i vážnější podtóny. Nemíním to jako výtku, autor se nepochybně strefil do vkusu své čtenářské obce, jejíž očekávání naplnil řemeslnou jistotou a obratností při splétání zápletek.

Hned jeho prvotina Prvok, Šampón, Tečka a Karel, vydaná poprvé před devíti lety, založila Hartlovi pověst „uživatelsky“ vstřícného autora, jak ostatně dokládá i recenze tehdy zveřejněná na iLiteratuře. S odstupem času a se znalostí následujících autorových titulů nezbývá než obdivovat, s jakou sebejistotou Hartl naplňuje osvědčená schémata žánrová i výstavbová, dozajista inspirován moderními zahraničími trendy, jen způsobně učesanými a změkčenými k líbivé idyle.

„Pěna dní“ a pubertální provokace
Deprimující strasti života jsou zbaveny tíživosti, vulgární vyjadřování postav se stává pouhým kořenícím doplňkem. Proto Hartl zachycuje spíše jen „pěnu dní“ (řečeno vianovským termínem), aniž by postihl, co se skrývá pod ní. Předkládá zábavné příběhy, z nichž však sotva odvodíme svérázy, světla i stíny dobového klimatu, jak se to dařilo v prvních dílech Michalu Vieweghovi, k němuž je Hartl občas přirovnáván.

Hartl ve své knižní prvotině upřednostňuje názorný popis událostí, nechává volně plynout rozmluvy, občas přiblíží, co si která postava myslí nebo jaké má pocity. Leckdy čerpá z vlastních poznatků – třeba když s jistou nahořklostí líčí svět audiovizuální reklamy, u nichž má poslední slovo jejich zadavatel, zatímco režisér je považován za poslušného vykonavatele závazných pokynů. Čtveřice dávných spolužáků ze střední školy, kteří se po třídním srazu znovu pokoušejí nalézt pel života, takže experimentují se zdánlivě pubertálními provokacemi (jako například videozáznamem vlastní nahoty), má sice rozdělené samostatně sledované syžetové linky, které evokují pocit promarněné existence, avšak verbální pojednání zůstává neměnné a jednotvárné. Jako kdyby spisovatel postával vedle nich a ustavičně referoval o tom, co právě podnikají.

Čtveřice přátel ve filmovém kabátu
Režisér Patrik Hartl sice vystudoval režii na FAMU, avšak výrazněji uspěl s divadelními aktivitami a spisovatelstvím. Podle svého literárního debutu nyní natočil stejnojmenný film, k němuž napsal i scénář. Není to přitom jeho první filmařská výprava: už před lety stvořil rozpačitě přijaté pokračování kdysi oblíbeného televizního seriálu Taková normální rodinka (2008) – tento film, jakkoli jej odborná veřejnost odmítla jako prostoduchý, vyhledalo téměř 204 tisíc diváků, tedy více než obvyklý průměr; avšak přesto nedosáhl k výšinám diváckého hitu.

Stejně jako kniha vypráví i její filmový přepis o čtveřici kamarádů, kteří se poznali na střední škole, avšak osud je později zavál na rozličná místa a dopřál jim různě úspěšné profesní kariéry. Nyní již přesáhli hranici středního věku, ohlížejí se, čeho dosáhli, a zjišťují, že důvodů ke spokojenosti mají pramálo. Tak třeba Pechlátův Prvok se oženil, stará se o početnou rodinu a po vyhazovu z dosavadního zaměstnání zoufale shání jakoukoli pracovní příležitost, ať se jedná o účinkování ve slaboduché reklamě na zeleninu, nebo zpěv v ženském převleku v gay baru.

Naproti tomu Šampón Davida Švehlíka se sice může pochlubit dráhou úspěšného režiséra i svůdce žen, avšak natáčí jen přihlouplé seriály a reklamy, frustrován přelétavými milostnými vztahy pramenící z nechuti jakkoli se vázat. Karel, jehož ztvárnil Martin Hofmann, se vypracoval na věčně zaneprázdněného podnikatele, který sice zanedbává svou partnerku, ale žárlí na její případnou nevěru. A konečně Tečka, jehož se ujal Hynek Čermák, je čerstvý navrátilec ze zahraniční vojenské mise, jenž pracuje u policie jako instruktor. Trápen zánětem prostaty apaticky přežívá u věčně lamentující maminky (Daniela Kolářová), protože není schopen seznámit se s nějakou ženou, neřkuli se úplně osamostatnit.

Na půl cesty mezi jímavostí a humorem
Snímek se oproti poněkud rozevláté předloze snaží nastolit řetězec uzavřenějších a zpravidla i jednorázově vypointovaných výjevů. Přibližuje dění jednou trapné, jindy osvobozující, když se pánové rozhodnou překonat okorávání návratem ke gymnaziální bezstarostnosti: vzájemné úkolování začíná svlékáním donaha a pokračuje jak „dnem pravdy“, tak uskutečňováním těch rozhodnutí, kterých se nejvíce bojí. Překvapují tak své okolí, ale přitom se jakoby niterně očišťují, když si uvědomí, co vše dosud považovali za důležité. A vytyčené úkoly je třeba splnit, aby si člověk nepřipadal jako zbabělý sráč…

Při sledování tohoto filmu možná vytane na mysli mistrná italská tragikomedie Moji přátelé (1975), jejíž protagonisté rovněž hledají smysl, ale dopouštějí se vylomenin daleko cyničtějších a bezohlednějších. V obou snímcích dokonce probleskne skon jednoho z protagonistů. Jenže Hartl jako by se nemohl rozhodnout, zda chce natočit jímavé drama o životní neukotvenosti, nebo žertovně nadsazenou sondu. Výsledkem je rozvleklý děj, výrazová rozplizlost, kdy přestává fungovat jak dojetí, tak humor, neboť se režisérovi nedaří obě polohy propojit. Vadí strojenost zápletek, postav i celkového inscenačního uchopení, vypravěčsky poplatného duchu pokleslých televizních seriálů. Stačí si vybavit rádoby groteskní, ale ve skutečnosti inscenačně bezradnou sekvenci natáčení přitroublé reklamy. Rovněž kameraman Tomáš Sysel ulpěl na exkluzivních, nicméně ateliérově vyhlížejících prostorech, které se nepodařilo oživit ani polidštit.

Šťavnatý Tečka uprostřed banalit
Herecké ztvárnění se opírá o zbytečně přepjatou šarži, která odrazuje vyprázdněností. Postavy postrádají vývoj, pouze se tu postupně odkrývají jejich nejrůznější povahopisné přihrádky. Vlastně jediné, co jakžtakž funguje, jsou místy žlučovité, místy útočné či ironizující dialogy a dílčí zápletky související s Čermákovým Tečkou (včetně jeho matky). Tečkova modelace svou vícerozměrnou šťavnatostí prozrazuje divadelní zkušenosti. Ostatní mužské postavy se však nevyvarovaly nánosu prvoplánově směšné banality, jak se ukazuje zejména u Hofmannova Karla, jehož nenadálá žárlivecká posedlost vyznívá přepjatě. Ostatně rozuzlení i završení jednotlivých situací, jak je plodí zadané úkoly, bývají chtěné a málokdy vyplývají z logiky vývoje těchto situací. Ženské postavy, nutně vedlejší až epizodní, jsou dílem odsouzeny k pitvoření, dílem se oddávají bezpříznakovému postávání a mluvení.

Patrik Hartl nejspíš chtěl „jen“ pobavit, avšak svým počinem pouze rozšířil galerii zapomenutelných produktů, jakkoli divácky úspěšných. Kdybychom jeho film srovnali třeba s „převtělovací“ komedií Po čem touží muži, snímkem námětově odlišným, nalezli bychom leckteré styčné body v umělohmotném uchopení a prezentaci reality, postav i jejich replik. Také Hartl vsadil na osvědčené jistoty, kterých se až úzkostlivě přidržuje. Možná se měl lépe seznámit s tuzemskými, ryze zábavními počiny, jaké vznikaly třeba v šedesátých letech – třeba s Krejčíkovou komedií Svatba jako řemen (1967), aby si uvědomil, jak by se mělo i zdánlivě únikové téma uchopit, co vše lze do něho vložit a jak je opracovat. Krejčíkův snímek královsky baví i po půlstoletí; poštěstí se totéž i Hartlovu produktu? Zbývá doplnit, že kniha v souvislosti s premiérou filmu vychází znovu a zájemce si může pořídit i její audioverzi načtenou Martinem Hofmannem.

Prvok, Šampón, Tečka a Karel. ČR, 2021, 118 minut. Scénář a režie: Patrik Hartl. Kamera: Tomáš Sysel. Hrají: Martin Pechlát, David Švehlík, Hynek Čermák, Martin Hofmann