Tentokrát navíc čínští komunisté nebudou poroučet pouze větru a dešti (tedy sněhu), ale také viru. A jistě opět, jako už tolikrát, dokážou zázraky.

Je to právě pozadí těchto zázraků, jejich odvrácená tvář, co Etzler pokryl ve svých reportážích. Popisuje zemi, kde lidský život neznamená vůbec nic, kde jsou obyčejní lidé na všech úrovních vykořisťováni „vládnoucí stranou“, rozuměj organizací banditů s průkazy komunistické strany, kteří se řídí jen vlastním prospěchem a strachem z nadřízených.

Pokud olympiáda v roce 2008 přinesla čínské společnosti (ale i zahraničním novinářům) alespoň krátké období tání, kdy se Čína snažila budit dojem fungující, otevřené země, v roce 2022 se komunistická strana pod vedením Si Ťin-pchinga cítí natolik pevná v kramflecích, že nic podobného předstírat nemusí.

Lidé mizí, jsou zavíráni, biti, týráni. Genocida Ujgurů pokračuje, o Tibetu se už ani nemluví. Disidenti, s nimiž Etzler ještě v roce 2008 mluvil, jsou dávno ve vězení, mrtví nebo nezvěstní.

Ale olympiáda bude. Je to výsměch a čistý cynismus. Dnes už se, co se Číny týče, opravdu nikdo nemůže vymlouvat na naivitu nebo nevědomost.

Tomáš Etzler se v Číně ocitl z osobních důvodů v roce 2007. Po devíti letech práce v CNN se stal vedoucím a jediným zaměstnancem nově založené redakce České televize v Pekingu a příležitostně pracoval dál i pro CNN a švýcarskou televizi.

Jako bývalý válečný reportér, který pracoval na nejexponovanějších místech planety, se i tady vrhal do projektů, které by jiní, méně vášnivě odhodlaní novináři asi vyhodnotili jako předem ztracené.

Jsou to reportáže o uprchlících ze Severní Koreje nebo z hranic Tibetu, kde zrovna probíhaly nepokoje. Z epicentra zemětřesení či nejznečištěnější oblasti Číny, kam je vstup přísně zakázán. Nejde přitom jen o to, jaké reálie Etzler v knize popisuje, ale i o to, jak o nich píše. S jakým nasazením a vhledem, a přitom nezaujatě. Přichází zvenku, bez předem formulovaného názoru. A od věcí se neizoluje, nechává je na sebe působit. Aby mohly působit i na nás.

Zblízka s ním nahlížíme také do tajů novinářské práce a je to fascinující. Dozvíme se, jak se točí, stříhá, píše a odesílá reportáž, často v naprosto neuvěřitelných podmínkách. Jak se dělají živé vstupy, stand-upy, chodící stand-upy a tak dále. Co je třeba k tomu, když chce člověk založit televizní redakci. Z toho, do jakých detailů si Etzler svou práci vybavuje, je vidět, jak ji miluje a jak se mu po ní stýská. Největší radost mu působí, když se osvědčí a dodá, co slíbil, nebo ještě něco navíc. Ať už České televizi, nebo CNN. Pokud naopak hrozí, že daný úkol nesplní, třeba proto, že byl zatčen čínskou policií, nervuje se jako začátečník.

Pokud si odmyslíme, jak je kniha Novinářem v Číně užitečná k pochopení jedné nebezpečné velmoci, zbývá ještě její literární hodnota. Etzler prý svůj styl dlouho hledal, ale stálo to za tu námahu. Našel přesně to, co taková dobrodružná kniha potřebuje, autentický výraz vnitřně bohatého člověka, který se nepředvádí ani neskrývá. V Etzlerově psaní není nic vyumělkovaného, ale ani násilně syrového, na nic si nehraje. Píše, jak nejlépe umí. Nepoužívá metafory, snaží se prostě co nejpřesněji zachytit to, co opravdu viděl, dělal a cítil. Výsledkem jsou silné obrazy, které zasahují čtenáře přímo do měkkého středu. Třeba ta plačící stařenka ve vaťáku, sedící ve zbytcích svého domku rozjetého buldozerem (přípravy na olympiádu 2008), se mnou zůstane navždy. S autorem asi též.

Zůstane i barvitá osobnost vypravěče. Jeho energie a chuť, s jakou se vrhá do práce i do jídla. Jeho vztah k pití. Zvláště pivo má v nepřetržitém toku vypjatých situací, kterými autor prochází, významnou, skoro posvátnou roli. Pivo smiřuje, relaxuje. Vytváří jakýsi prostor, v němž se dá alespoň na okamžik dýchat.

Etzler se trochu vytahuje, ale je to docela sympatické, protože má čím. A ve vzácných chvílích, kdy mu nikdo nejde po krku, je i vtipný. Například při záznamu opileckého večírku s tibetskými hodnostáři.

Asi nejosobnější jsou v knize okamžiky, kdy se chvěje zeď mezi Etzlerem novinářem a Etzlerem „chlapem z Ostravy“, jak si sám říká. Kdy je tváří v tvář realitě přemožen pocity viny a bezmoci, depresí, soucitem. Takové stavy lze jistě potlačit, třeba za pomoci pití nebo léků. Etzler se ale snaží i skutečně pomoci. Nejen zveřejněním lidské bídy, často sáhne do vlastní kapsy.

K tomu je třeba široké srdce a odvaha. Nezůstat jen pozorovatelem, stát se aktivní součástí světa, o kterém podávám zprávu. Brát svoji práci nejen jako zdroj obživy, silných zážitků a osobního uspokojení, ale také jako morální nárok.

Tomáš Etzler, ročník 1963, se kdysi za cenu osobních obětí a dřiny vypracoval ze zaměstnance ostravské televize na jednoho z předních novinářů CNN. Splnil si svůj velký sen, aby ho pak, v osudové chvíli, zahodil pro jiný sen, který se nenaplnil.

Z románového hlediska je tenhle tragický životní obrat, ke kterému odkazuje podtitul knihy (Co jsem to proboha udělal?), skvělý odrazový můstek. Ovšem žít s jeho následky musí být přetěžké.

Tomáše Etzlera osobně neznám, z informací o něm dostupných vím jen to, že se po čínské anabázi, která skončila někdy v roce 2014, vrátil do Čech. Vytvořil film a napsal knihu, práci v médiích prý už nedostal. Možná ji ani nesháněl.

Nedovedu si ani představit, jak náročný musel být pro člověka Etzlerova formátu návrat do českého prostředí, o kterém, dle jeho knihy soudě, neměl nikdy iluze. Jak píše v závěru: „Česká malost či provinčnost patří mezi ty nejobludnější a nejškodlivější vlastnosti. Umocňuje ji skutečnost, že ve vedení země, měst a vesnic často sedí zabednění primitivové bez jakékoli vize, rozhledu, konstruktivního nápadu nebo jen myšlenky. Malost je brzda rozvoje české společnosti, která pak zemi v mnohém zpomaluje a drží kilometry za Evropou a zbytkem rozvinutého světa.“

Tahle malost už udolala nejednu silnou povahu. Opravdu doufám, že v Etzlerově případě se to nepodaří.