Matrjošky a vodka. Co ještě? Pirohy a boršč? To mají i jinde. Chochloma. Ikony. Lívance? Snažím se přijít na to, na co chce Putin utáhnout svět, co hodlá nabídnout jako protiváhu liberalismu, demokracie a jiných západních hodnot, proti kterým Rusko rozpoutalo krvavou zástupnou válku na Ukrajině.

Rusko samo sebe vidí jako spasitele, který je dějinami a Bohem povolán (Bůh je zde nový, to za Sovětského svazu nebylo) k obnově a záchraně světa. Pojďme si na chvíli představit, že tomu tak je. Že Rusko je skutečně základem jakési nové Eurasie, která svým vlivem přebije takzvaný Západ. Na čem hodlá budoucí velkoruská říše tento světový vliv založit?

Silou nelze udržet ani manželství, natož impérium, zvláště když na to jeden nemá. Nedávno jsem se dívala na historický film o německé okupaci Francie a ta nemožnost přede mnou vyvstala v celé absurditě. Jak si vlastně Hitler představoval, že udrží svou tisíciletou říši? Na čem? Strachu a hrubé síly lze využít pár let, ale pak?

Nějaké myšlenky či inspirace je zapotřebí, něco nabídnout. Strašení společným nepřítelem dokáže na čas spojit izolované a frustrované jedince, ale na víc to nestačí.

Rusko nemá filozofii ani kuchyni jako Čína. Nemá jógu. Nemá zen. Nemá mangu ani suši. Nemá ani Hollywood. Nemá pizzu. Rusko nemá vůbec nic, čím by svedlo širší publikum, nic relevantního pro tento současný svět. Pravoslaví zkorumpované státem nezajímá nikoho kromě Srbů a to ještě jen proto, že nemají na vybranou.

Rusko dokáže okouzlit pár intelektálů literaturou, hudbou a filmem. Ovšem umění na stejné úrovni lze najít i jinde – a za menší cenu.

Je to asi tři, čtyři roky, přesně si to nepamatuji, kdy se Rusko snažilo posílit svoji „kulturní“ přítomnost na Západě a dosáhnout k prostým lidem, kteří nečtou romány a neposlouchají vážnou hudbu. Snaha byla zřejmá i v Lyonu, dokonce v naší čtvrti. Jednu sobotu vyrostlo na náměstí Carnot přenosné pódium, z něhož se po celé odpoledne nesly častušky. K tomu balonky. A naše lyonské letiště se asi měsíc chlubilo výzdobou v ruském stylu, čím jiným než vystříhanými papírovými matrjoškami, které visely ze stropu.

Matrjoška. Jeden z prvních vjemů dítěte z bývalého východního bloku. Do nekonečna jsme ji rozkládali a skládali, hledali tu nejmenší, do dutiny z vysoustruhovaného dřeva strkali nos. Ještě dnes cítím, jak voní.

Tak si zřejmě Putin a jeho dvorní našeptávač Dugin představují svou říši, jako matrjošku. Veliké Rusko, do kterého jsou pěkně naskládány ostatní země, podle velikosti: Arméni, Gruzíni, Ukrajinci, Kazachové, Litevci, Estonci a další. Ale když se ta velká vyprázdní, je dutá jako sud.

Veliké Nic. Nejlépe splachovat vodkou.

Rusko útočící na Ukrajinu je jako opilec, který ze zoufalství nad ruinou vlastního života škrtí svou vlastní ženu a při tom pláče: „Ach já nebožák, proč jsi mne k tomu donutila, tak pěkně jsme si mohli žít, jako dva holoubkové. Tumáš!“ Vrahova sebelítost, nejodpornější psychologická smyčka, geniálně popsaná Dostojevským.

Ostatně celé to ruské neštěstí, kterého jsme svědky v přímém přenosu, je popsané i v Buninovi, Gogolovi, Čechovovi, Tolstém, Puškinovi, Bulgakovovi a dalších. Z výroků Putinova strategického poradce pro zahraniční politiku, přiznaného fašisty, satanisty, okultisty a misogyna Alexandra Dugina slyšíme opilé blábolení všech těch zruinovaných sebedestruktivních postav a postaviček, které se od věků potácejí ruskou literaturou s hlavou plnou alkoholu nebo náboženského třeštění nebo obojího a které většinou, ještě než skončí fiaskem, stačí stáhnout do záhuby co nejvíc lidí.

Schválně nepíšu ruská trágédie, protože tragédie to není. V tragédii se hrdina dostává do neřešitelného konfliktu s vlastním osudem, je postaven do situace, kterou si nevybral a které podléhá. To Ukrajina je v tragické situaci. Stejně jako řada dalších zemí, které mají tu osudovou smůlu, že se nacházejí v těsném sousedství Ruska.

Rusko není tragické, je pouze zanedbané, nešťastné a nespokojené samo se sebou. Jako člověk, který neustále chce být něčím jiným, než je, mít něco jiného, než má, který je rozpolcen mezi opičením se po druhých a nenávistí k těm, po nichž se opičí. Který sám sebe utěšuje tím, že ví něco, co ostatní nevědí, a zároveň se hroutí pod tíhou podezření, že neví vůbec nic. Ta prázdnota vlastního bludu, vlastní lži, která nám stále znovu dopadá na hlavu, je opravdu strašná, protože s ní bude člověk jednou umírat. A bude na to sám.

Putin pod vlivem ideologa Dugina si může o sobě a Rusku namlouvat cokoli. Ale tušení, že je ve skutečnosti jen lidsky nevyvinutým, zamindrákovaným, nepovedeným darebákem, nad kterým by vlastní matka musela zaplakat, se nezbaví. I kdyby si vystavěl padesát paláců a záchod měl z diamantů, nejen ze zlata.