Ze známých spisovatelů se tu nejdéle zdržel Rabelais, který pracoval jako lékař v místním špitále, a v chlapeckém věku Charles Baudelaire. Jeho otčím tu sloužil u vojenské posádky a dospívající básník město upřímně nenáviděl.

Jediný slavný spisovatel, který se tu narodil, byl autor Malého prince. Lyonské obchody se suvenýry jsou plny žlutovlasého chlapce s jeho růží a ušatou liškou a možná i proto – ač bydlím jen krátkou procházku od domu, kde přišel Antoine de Saint-Exupéry v roce 1900 na svět – mne nikdy nenapadlo o něm psát.

Malého prince jsem nikdy příliš nemilovala. Ostatně myslím, že žádné dítě tu knihu nemilovalo. Dobře jsme cítili, že není pro nás, ale pro dospělé, a přesto nám ji rodiče a učitelé vnucovali. Poslušně jsme ji četli, ale láska to nebyla.

Malý princ mne nudil a deprimoval. Příliš mnoho moudrosti a melancholie. Vnímala jsem ozvěnu jeho slov v prostoru mezi hvězdami a nerozuměla jim. Teprve v rané dospělosti mi začala dávat smysl a někdy v tom věku mne okouzlil také Noční let s jeho kultem osamělých Titánů. Následně jsem si vylámala zuby na Citadele a od Saint-Exupéryho na dlouhá desetiletí odpadla. Naštěstí – a o tom vám právě chci povědět – ne navždy.

Výstava o životě a díle St Ex, jak mu říkali jeho přátelé, se měla konat už vloni, ke stodvacátému výročí jeho narození. Kvůli covidu však byla přesunuta na letošní podzim. Stydím se přiznat, že jsem byla skoro rozhodnuta ji ignorovat – měla totiž v názvu Malého prince. Nakonec jsem ale přece jen šla.

Objevit druhého člověka je vždycky zázrak a nezáleží na tom, že ho před vámi objevily miliony jiných. Dopisy, fotografie: matka, s níž si celý život dopisoval, tři sourozenci. Jeho první létací stroj: kolo, které opatřil plachtou. Jeho žena. Jeho přátelé. Fotografický aparát, šachy, karty, plnicí pero. Úlomek dřevěného křídla jeho letadla.

Nemá smysl, abych tu vyprávěla Saint-Exupéryho život, jsou o něm celé knihy a filmy. Chci jen zdůraznit několik momentů, které způsobily, že jsem se znovu a s velkým zájmem pustila do jeho knih.

První moment: v šestadvaceti letech má St Ex za sebou nepříliš úspěšná studia, několik básní a vojenskou službu, během které absolvoval kurz létání. Prodává nákladní auta, svou práci nenávidí, ale musí se živit, je chudý. Má pocit, že v životě ztroskotal. Kamarád z vojny mu zprostředkuje zajímavou nabídku: pracovat pro novou soukromou společnost Aeropostale, která zajišťuje poštovní spojení nejprve mezi Francií a koloniemi v Africe, později mezi Evropou a Jižní Amerikou.

Létá se s dvouplošníky Le Brequet XIV, které se začaly vyrábět za první světové války. Jsou ze dřeva, kovu a plátna, bez navigačních přístrojů, pilot se orientuje jen pomocí zraku. Výškoměr má zavěšený na krku. Piloti a mechanici z Aeropostalu se pokoušejí o nemožné: se strojem, který má dolet 500 kilometrů, létají několikanásobně větší vzdálenosti. Po Africe mají rozmístěny základny, kde mohou doplnit palivo a odstranit poruchy, ale často se stane, že musí nouzově přistát v poušti. V Jižní Americe zas „prošlapávají“ vzdušné koridory přes Andy, které dosahují výšky 7000 metrů, zatímco letadlo vystoupá maximálně do 5000 metrů. Přelet hor je kličkování mezi štíty v nepředvídatelných meteorologických podmínkách.

Je to dobrodružství s rozměry prométheovské tragédie: člověk bojuje s vyššími silami, někdy vítězí, ale často prohrává. Ze skupiny šesti Saint-Exupéryho nejlepších přátel z Aeropostalu, mezi nimiž byla tak slavná jména jako Henri Guillaumet nebo Jean Mermoz, se nikdo nedožil stáří, všechny pohltilo moře. Saint-Exupéry byl v roce 1944 poslední.

V Aeropostalu nešlo jen o letecké rekordy, ale také o kult povinnosti, který připomínal rytířský řád. Povinnost měla hodnotu života a za doručení pošty z jednoho konce světa na druhý se umíralo, jako se dřív umíralo za krále.

Druhý moment: v roce 1927 jmenuje ředitel Aeropostalu Didier Drouat Saint-Exupéryho vedoucím letecké základny v Cap Juby na jihu Maroka. Mise je tu z jedné strany ohrožena španělskými kolonizátory, z druhé pouštními kmeny, které číhají na nouzově přistávající letadla, zatýkají jejich posádky a požadují výkupné. Saint-Exupéry je v bývalé pevnosti sám jen s hrstkou mechaniků, psacím strojem a bedýnkou knih. Projevuje se jako schopný diplomat, který necouvne před žádným nebezpečím. Díky své přirozené autoritě, osobnímu kouzlu a zdvořilosti, která snad souvisí s jeho šlechtickou výchovou, si z Beduínů i Španělů udělá přátele. Ochočí si i pouštní zvířata: gazelu, opici, chameleona, hyenu a – po několika týdnech úsilí – také pouštní lišku. Prožije své první osamělé noci v poušti, pod hvězdnou oblohou, objevuje mystický rozměr života a sám sebe jako součást větší jednoty. Tyto zážitky jej promění navždy a položí základy jeho životní filozofie.

Třetí moment: devět leteckých havárií, z nich dvě velmi vážné. Tu poslední, v Guatemale, St Ex nazve „demolicí svého těla“.

Čtvrtý moment: na počátku druhé světové války Saint-Exupéry narukuje k letectvu, ale po okupaci Francie a podepsání příměří odjede do New Yorku. Chce využít literární slávy a přimět Ameriku, aby vstoupila do války. Během dvou let tu napíše Válečného pilota, který se stane bestsellerem, a potom Malého prince, jehož vydání se nedočká. Nemá v New Yorku stání. Mohl by si užívat úspěchu, popíjet s Marlene Dietrichovou a Gretou Garbo a čekat na Nobelovu cenu. Ale on život v exilu nenávidí, chce sdílet osud Francouzů doma. Cítí se „nečistý“, chce se „omýt v dešti střel“. Zoufale se snaží dostat zpátky do aktivního boje a po vstupu Spojenců do války ho nic nemůže zadržet. Obtěžuje autority tak dlouho, až ho nechají odjet do Afriky a narukovat k prestižní letecké jednotce 2/33. Naučí se anglicky jedinou větu: I want to die for France! Na bojová letadla Lightning T38 Američané pouštějí jen zkušené a zdravé piloty do 30 let, avšak St Ex je starý (43 let) a v mizerném zdravotním stavu. Nechají jej létat jen z protekce. Po skončení letu je často na pokraji omdlení. Ve výšce zakouší kvůli svým zraněním a artróze bolesti, špatně se mu dýchá. Lightning T38 dosahuje výšky až deseti kilometrů, nicméně kabina není tlakovaná a může v ní být až minus 40 stupňů.

Poslední moment: v létě roku 1944 má být St Ex definitivně poslán do zálohy. Jeho poslední let je naplánován na 31. července, měsíc po jeho čtyřicátých čtvrtých narozeninách. Ráno vylétne z Korsiky na průzkum údolí řeky Rhôny a okolí Annecy, letí přes Lyon, nad krajem svého dětství. V nádrži má palivo na pět hodin. Poslední signál radista zaznamená v 8.30 ráno, pak už nic. Spisovatel beze stopy mizí. Skončil v moři, nebo v Alpách? Nebo jako Malý princ odlétl ke hvězdám?

Teprve v roce 1998 vyloví rybáři u Marseille kus stříbrného náramku s destičkou, na níž je vyryto spisovatelovo jméno. Měl jej v době letu na ruce. Po pečlivém prohledání celé oblasti je v moři nalezena kovová část letounu, kterou se podaří vyzdvihnout a podle výrobního čísla identifikovat jako Lightning T38, ve kterém St Ex vzlétl naposledy. Ví se tedy přibližně, kde zemřel, ale stále není jasné jak.

Pro Antoina de Saint-Exupéryho byla největší lidskou hodnotou zodpovědnost a splněná povinnost. Smrt ve válce proti Hitlerovi lze vidět jako maximální naplnění obojího. Ale mohla to být i forma sebevraždy. Ve svém posledním dopise píše: „Kdyby mne sestřelili, ničeho bych nelitoval. Děsí mne termitiště budoucnosti. Nenávidím jejich ctnosti automatů. Byl jsem stvořen, abych byl zahradníkem.“ A také: „Jsem sám, sám, sám, víc sám než smrt.“

Ve svých knihách opěvoval samotu, která pro něj byla v prostoru pouště a nebe prosycena vyšší přítomností, pocitem jednoty a naděje. Ale v banálním pozemském životě a v poškozeném, bolavém těle jej musela drtit.