Recenzent není nějaké objektivní my, ale já, chycené v konkrétní situaci. Výsledkem by mohla být jakási absolutní kritika, ale tak vysoko nemířím. Spokojím se s pokusem zasadit jednu silnou knihu do průběhu trochu výjimečného dne.

Dvacátý sedmý leden jsem přivítala v půl šesté ráno před domem na vymrzlém chodníku, kde posledních pár týdnů pravidelně postávám a čekám, až se naše štěně vyčůrá. Lyon byl ještě ponořen do tmy, obvykle v tu dobu potkávám jen dvě arabské paní, které vytahují na chodník popelnice, a jednoho pobožného Žida na cestě do synagogy.

Děti se vypravily do školy, v osm hodin jsem předala štěně psí hlídačce a v devět dvacet pět už jsme seděli s manželem ve vlaku do Paříže, před sebou dvě hodiny nerušeného času.

Román Den odvahy (Jour de courage) lyonské spisovatelky Brigitte Giraudové, jsem si půjčila v knihovně spolu s dalšími jejími pěti knihami. Tu poslední, Žít rychle (Vivre vite), za niž Giraudová získala v minulém roce Goncourtovu cenu, jsem si koupila. Je to součást mého záměru udělat s autorkou rozhovor pro některé české periodikum.

Vzhledem k tomu, že Lyon je v podstatě malé město a máme společné známé, domnívala jsem se, že bude relativně snadné se k Giraudové dostat, ale to jsem se zmýlila. Po několika marných pokusech jsem skončila u tiskové pracovnice nakladatelství Flammarion, jejíž poslední vzkaz (či rozkaz) zněl: „Konec května!“ No uvidíme. I kdyby mne nakonec protivná atašé (kdo viděl Emily v Paříži, ví, o čem mluvím) nechala na holičkách, nelituji vynaložené námahy. S Brigitte Giraudovou se tak jako tak jednoho dne setkám, jak říkám, Lyon je malý.

Je to sympatická žena a dobrá spisovatelka, jejíž Goncourtem oceněná kniha (v češtině vyjde na podzim tohoto roku) je v souhrnu její tvorby spíše netypická. Píše v ní totiž o sobě, o ztrátě svého manžela, který před více než dvaceti lety zahynul při motocyklové havárii. V jejích ostatních knihách jsou hrdiny ti druzí, často mladí lidé i děti, do jejichž světa Giraudová vstupuje s pozoruhodnou lehkostí. Je v nich etický náboj, jakýsi pocit zodpovědnosti a také odkazy k historii, která formuje současnost. Válka v Alžíru, diktatura v Portugalsku, nacismus. Psaní Giraudové má v sobě něco nevtíravým způsobem pedagogického.

Německo mezi válkami a nástup nacismu je okrajově i tématem Dne odvahy, do něhož jsem se začetla v rychlíku do Paříže, v den, kdy jsme jeli volit prezidenta.

Je to zvláštně vystavěný román. Přibližně tři čtvrtiny tvoří popis školního referátu, který zpracoval sedmnáctiletý gymnazista Livio na téma autodafé. Referát je do hodiny dějepisu, kde se probírá druhá světová válka. Livio se má věnovat pálení knih nacisty, ale vydává se trochu jiným směrem. Zaměřuje se na postavu německého lékaře a sexuologa Magnuse Hirschfelda, který ve dvacátých letech minulého století založil v Berlíně první sexuologický ústav a Mezinárodní ligu za sexuální reformu a vystupoval jako obhájce sexuálních menšin v době, kdy homosexualita byla v Německu i jinde v Evropě trestně stíhána. Na pálení knih také dojde, ale až nakonec, zdá se, že Liviovi mnohem více leží na srdci téma homosexuality. Sledujeme reakce spolužáků, střídání zájmu s lhostejností, profesorčinu rozpačitost. Nahlížíme do pocitů Camille, která je do Livia zamilovaná a považuje se za jeho přítelkyni.

Livio přednáší, jako by mu šlo o život, celý hoří, je rozechvělý, ale odhodlaný, hned chromne strachem, hned sbírá odvahu. Historie Hirschfeldova osvětového úsilí, které skončilo útěkem před Hitlerem, je zajímavá, není ale úplně jasné, proč Giraudová dává referátu tolik prostoru. Teprve když do něj začne přimíchávat odkazy na Liviův předchozí život a naznačuje, co se stane potom, dojde nám, že referát je ve skutečnosti Liviův coming out.

Na pařížské nádraží Gare de Lyon dorazíme před jedenáctou, volební místnost na české ambasádě otevřou ve dvě. Zpáteční vlak odjíždí v pět. Tentokrát žádné výstavy, stihneme tak rychlý oběd.

Rue des Rosiers se nachází v srdci Marais. Mezi válkami se té čtvrti říkalo Pletzl, v jidiš „Místečko“. Usazovali se tu hlavně přistěhovalci z východní Evropy. Život této komunity byl brutálně přerušen, ale zůstalo tady hodně stop: knihkupectví, synagogy, restaurace, pekárny s tvarohovými a makovými koláči. Dvacátý sedmý leden není jen dnem českých prezidentských voleb, je také mezinárodním dnem památky obětí holocaustu. To nám ovšem dojde až zpětně. Naším cílem nejsou pamětní desky, ale restaurace Falafel King.

Minulosti se tu však nelze vyhnout. Po obědě mne manžel zavede na místo, které jsem ještě neznala: mezi několika bloky domů se rozkládá půvabná zahrada s magnoliemi, kvetoucím čilimníkem a břízami. Nese jméno Spravedlivého mezi národy Josepha Mignereta, ředitele místní školy, který si vzal ve válce za úkol zachránit co nejvíc židovských dětí. Obstarával falešné papíry, pomáhal jim utéct na jih, dvě děti ukrýval přímo u sebe doma. Přesto bylo 165 dětí z jeho školy odvezeno v jednom z dětských transportů, jež byly specialitou pobočky Eichmannova úřadu v Paříži. Francouzi si vyžádali u německých úřadů zvláštní povolení, aby směli oddělit děti od rodičů a poslat je na smrt samotné. Celkem odvezli a zabili 502 dětí, jež si hrály právě tady, na dvorcích a v ulicích Pletzlu.

V Paříži je stejná zima jako v Lyonu, mrazivý vítr. Jdeme od stanice metra přes Martova pole k ambasádě, která se nachází přímo vedle Eiffelovy věže. Atmosféra je slavnostní, docela dlouhá fronta, samotná volba jen lehce napínavá. Hlavně to nepoplést. Pro jistotu si druhý lístek, na cucky roztrhaný, odnesu v dlani a spláchnu ještě na ambasádě do záchoda.

Zpátky to vezmeme opět delší procházkou podél Seiny, přes most a zahradou Tuilerie, kde mne udeří do oka (co všechno nás obklopuje, aniž bychom si toho všimli) socha kentaura, který unáší vzpírající se nahou ženu. Sexuální násilí vyvedené v bílém mramoru, vystavené k estetickému potěšení procházejících se Pařížanů.

Stanice metra Palais Royal – Louvre a opět nádraží a tam, v nějakém obchodě, ve chvilce zmatku, mi na zem upadne telefon. Už tak byl nakřáplý a náraz (ostatně nijak velký) jej dorazí. Obrazovka přestane reagovat na dotyky a z jednoho rohu se začne šířit nejdříve lehký, pak stále sytěji fialový stín.

Postupně, to už sedíme ve vlaku, jeho střed zčerná.

Po referátu se rozhostí rozpačité ticho. Zdá se, že i spolužákům došlo, co jim chtěl Livio sdělit. Po cestě na oběd mu třídní xenofob cosi výhružného zamumlá do ucha. Kamarádi prohodí, že to bylo „super“, a to je vše, Camille se mu vyhne. Livio se cítí vykolejený, neví, co si se sebou počít. Snaží se navázat kontakt s rodiči, ale ti nereagují, uzavřeni do vlastních světů. Otec se za Livia trochu stydí, protože mu nepřipadá dost chlap, a matka je příliš unavená z práce na to, aby se jím mohla zabývat.  

Livio podnikne ještě pokus o sblížení s Camille, ale ta jej hystericky odmrští. Po této scéně Livio zmizí.

Nenechá za sebou žádný dopis, ale zato výčitky svědomí, celou řadu „kdyby“: kdyby za ním matka zašla do pokoje, kdyby se spolužáci nestyděli, kdyby jej Camille neodehnala. Nenápadně vystavěný klimax, za nímž nenásleduje žádná útěcha, jen propast lítosti a otázek.  

Na tato hlodavá „kdyby“ je ostatně Brigitte Giraudová expertem, na ty promeškané příležitosti, kdy ještě člověk mohl zvrátit běh událostí a odvrátit blížící se katastrofu. Její kniha Žít rychle je právě o těchto „kdyby“, je na nich postavena. Kdyby si s manželem nekoupili dům, kdyby si její bratr v tom domě nezaparkoval motorku, kdyby manželovi včas zavolala a tak dál, úvahy neberou konce, jak ví každý, kdo prožil nějakou tragédii.

Můj telefon taky mohl žít dál, kdybych nepodlehla slevám a nevrhla se do obchodu s parfumerií, kdyby dcery v Lyonu reagovaly na naše volání, kdybych si přístroj uložila do tašky a nedržela ho u kasy v ruce. Před příjezdem do Lyonu jej vytáhnu z kapsy, obrazovka už je skoro černá. Nevím, zda jsem si věci zálohovala, většinou to opomíjím. Možná ztratím všechny svoje fotografie, snad i kontakty. Je mi to líto. Jinak to ale jako pocit není špatné. Vnímám, jak najednou ožívá moje tady a teď, svoboda je téměř hmatatelná.