Tehdy mi souvislost nebyla zřejmá, stejně jako řada dalších věcí týkajících se Putinovy války, katastrofální pro Ukrajinu, pro Rusko a možná i pro svět.

O sedm měsíců později je leccos jasnější. Nikdo už se nedohaduje, co se Putinovi honí hlavou, nikdo s ním také nechce vyjednávat. Kromě francouzského prezidenta Macrona a tureckého vůdce Erdoğana, kteří jsou zřejmě zaslepeni svou vlastní pýchou. S lidmi jako Putin se nejedná. Lidi jako Putin se pozvou na lov a pak se tiše a nenápadně strčí pod led.

To a spoustu dalších důležitých věcí jsem vyčetla z knihy, kterou bych Macronovi i Erdoğanovi doporučila. Jmenuje se Sociopat odvedle a napsala ji americká psycholožka Martha Stoutová.

V českém překladu ji vydalo pražské nakladatelství Dům Harfa. Jde o osobní projekt ženy, které setkání se sociopatem vážně poškodilo život. S otřesnou zkušeností, kdy se ji někdo snažil docela reálně zničit, se prý dlouho nemohla vyrovnat. Bylo to příliš nepochopitelné, dokonce dávala vinu sama sobě. Nikdo by přece nemohl být tak zlý.

Pak si ale přečetla knihu doktorky Stoutové, která se studiem sociopatické poruchy osobnosti zabývala několik desítek let, a vše do sebe najednou zapadlo. Dostavil se pocit úlevy. Moje známá pochopila, jak funguje psychika člověka, který ji poškodil, a právě to jí pomohlo se s tím zážitkem definitivně vyrovnat.

Považovala svou zkušenost za natolik důležitou, že založila nakladatelství a knihu Sociopat odvedle vydala. O pět let později následoval druhý díl Jak vyzrát na sociopata odvedle aneb Obrana proti nemilosrdným manipulátorům. Díky jí za to. I mně se po přečtení tyto knihy jeví cenné, vlastně nepostradatelné. A to nejen proto, že nám právě jeden sociopat mává nad hlavou jadernou zbraní.

Vzhledem k tomu, že lidí se sociopatickou poruchou osobnosti je v populaci kolem čtyř procent, je velká pravděpodobnost, že se každý z nás v životě s nějakým sociopatem setkal, a to nejen v televizi. Z takových setkání – máme-li štěstí, letmých – většinou vycházíme především zmateni. Zlo známe. Máme je v sobě také přimícháno, zápasíme s ním každý den. Ale v čisté podobě nás mate. Vrtá nám hlavou, proč by někdo jednal zle, když z toho nic nemá. Třeba výjimečně konfliktní a protivná sousedka, sadistická učitelka nebo úředník, který zneužívá své moci. Podle sebe soudím tebe. Nedovedeme si představit, že někdo, kdo vypadá jako my, je vnitřně zcela jinak ustrojen.

Přitom tomu tak opravdu je. Jako někomu chybí noha nebo ruka, chybí sociopatům cit a hlavně svědomí. Částečně je to ovlivněno genetikou, částečně výchovou a prostředím, v němž sociopat vyrůstá.

O svědomí toho bylo napsáno hodně, ale málokdy z hlediska klinického psychologa. Pro doktorku Stoutovou je to naprosto ústřední pojem. Definuje jej jako vědomí jednoty, spojení či propojenosti bytí. Místo, kde se setkává psychologie s duchovností, mocnou integrační sílu. Nutkavou emoci, která vychází z našeho úzkého vztahu k jiným bytostem a k níž se přímo váže náš pocit štěstí a naplněnosti.

Pokud svědomí nemáme, náš svět je prázdný, dutý. Rozpadne se na hru beze smyslu, v níž jediné, co zbývá, je snaha ostatní manipulovat, vyhrávat nad nimi a krátkodobě se uspokojovat pohledem na jejich strach, hněv nebo zoufalství. Sociopat jiný vztah k lidem nebo i zvířatům než ten ovládající nezná. Necítí lásku, dokáže ji jen účelově napodobit.

Sociopatův vnitřní svět, v němž chybí pocit štěstí, ale také přirozeného vzrušení, pramenícího ze vztahů, je ponořen do nekonečné, mučivé nudy, z níž se může vytrhnout jen povrchní stimulací. Ta ale zakrátko odezní a také se opotřebuje jako droga. K uspokojení je třeba stále vyšších dávek. To jest riskantnějších her. Většina sociopatů, píše doktorka Stoutová, trpí ve vyšším středním věku vyhořením, pocitem prázdnoty. Stimulace se vyčerpala.

Každý sociopat po sobě nechává raněné, zvláště ve vlastní rodině. Naštěstí jen málokterý z nich se ocitne v pozici diktátora, který může rozpoutat válku nebo se bavit tím, že nechává své mocné spojence střílet a vyhazovat z oken. Odulá tvář bez energie, známky skleslosti. Komentátoři to připisují různým chorobám nebo hrozící prohře. Ale co když je za tím prostě jen nuda? Co když je Putin zvyklý na tak velké dávky drogy, že nic z toho, co dosud rozpoutal, už nefunguje?

Pokud tomu tak je, jsme v pěkné kaši. Sám bude sedět v bunkru, v nejhorším se odpraví. Proč ne? Sociopatům jsou lhostejné i vlastní děti a nemají rádi ani sebe sama.

Před sedmi měsíci jsme se ptali: proč Putin zahazuje politický kapitál, který si zručnou manipulací a za vynaložení nemalých finančních prostředků budoval ve světě dvacet let? Proč se najednou demaskoval? Proč rozpoutal ten nesmyslný konflikt? Proč vleče svoji zemi do záhuby a dělá kroky, které se musí obrátit proti němu?

Dosadíme-li si do rovnice sociopata, je všechno jasné. Zkáza, která se před námi odehrává a ohrožuje nás i naše děti, je Putinova závěrečná hra, jeho endgame.

Ten člověk šplhal výš a výš, dupal po hlavách stále více lidí. Po jistou dobu jej možná vzrušovalo hromadění bohatství, ale i zlatý záchod se omrzí. Válka je způsob zábavy. Nadaní sociopaté, jako byl Hitler a jako je Putin, dokážou svou vůli vnutit celému národu, „uspat mu svědomí“. Což není poetický obraz, ale termín z psychologie. Metody jsou dobře známé a popsané, Putin nepoužívá jinou příručku, než jakou používali mnozí před ním.

Deset let k pomatení země stačí, máte-li k dispozici silné nástroje propagandy. To tvrdil už Goebbels.

Proč nerozpoutat světovou válku? Proč neobětovat miliony lidí, i vlastních? Proč, když vám nezáleží na nikom a na ničem a jediné, co vás dokáže příjemně pošimrat, je pocit vlastní výhry?

Dobrá zpráva je, že ani nadaný sociopat nakonec nevyhraje. Má totiž jednu velkou slabinu. Tak jako si my nedokážeme představit vnitřní strukturu člověka bez svědomí, tak si on zas nedovede představit, co to je svědomí mít. Vše odvozuje jen sám od sebe.

Proto Putin podcenil nejen Ukrajince, ale celé mezinárodní společenství. Domnívá se, že lidé v rozhodujících pozicích budou jednat jen pro vlastní prospěch či ze strachu. Nic jiného nezná. A proto mu jeho kalkuly nevycházejí, ať už se týkají bojeschopnosti Ukrajiny, nebo odhodlání Západu pomáhat. Ano, nad sociopatem lze vyhrát, jak nás učí knihy doktorky Stoutové. Jednou z podmínek však je, že se s ním nebudeme pokoušet argumentovat a nenecháme se vtáhnout do jeho hry.

Ostatně na nějaké dohady není čas.

Člověk Putinova typu, v jeho pozici, je nesmírně nebezpečný. Má pravdu, když říká, že neblafuje. Kde není svědomí, tam nejsou hranice.

A toxický bude do poslední chvíle, ještě před soudem, ještě s oprátkou na krku. Bude se snažit vzbudit soucit. Hitler se obětoval pro Německo, Saddám pro Irák, Kaddáfí pro Libyi. Je jisté, že Putin se bude snažit vzbudit dojem, jako by se obětoval pro Rusko, které ve skutečnosti zničil. Možná pro celý svět.

Osobně doufám, že k tomu nedostane prostor.

Že nebudou žádné soudy a proslovy, které by přežily v podobě jedovatého mraku. Že jej na způsob moudrých Inuitů někdo nenápadně a tiše strčí pod led.