Došlo mi to, když jsem se při svém posledním covidu znovu začetla do korespondence Gustava Flauberta. Kolik šarmu, obrazotvornosti a dobrého slovesného řemesla je v těch textech určených jedinému čtenáři! A dokonce ani ne milence, ale matce nebo příteli.

Psát dopis bude nezvyk, ale také cesta plná objevů. Jde to ztěžka? Vytrvejme, prošlapejme si k sobě cestu, nebojme se směšnosti. Pišme špatné, dokonale neužitečné dopisy o ničem. Budou vzácné už jen tím, že jsme si udělali čas. Že jsme se na někoho chvíli soustředili, někoho oslovili.

Nebojme se demaskovat svoji touhu po srozumění, po duševní blízkosti, svoje zaujetí druhým, svou osamělost. To vše lze snadno skrýt za zrcadlovou stěnou instantních zpráv a obrázků sdílených v běhu. Ale dopis, to je především odhalení.

Začněme tedy. Jde-li nám o psaní jako takové, může být naším adresátem v podstatě kdokoli.

Vyřešili jsme oslovení a čelíme první větě, prvnímu odstavci. Ten je vždy samozřejmě nejtěžší.

Jak, kudy se z našeho přítomného okamžiku vztáhnout k druhému, který se nachází ve zcela jiné realitě, a navíc když náš dopis – pokud půjdeme s experimentem až do konce a pošleme jej poštou – dostane třeba až za čtrnáct dní?

K odpíchnutí z místa pomáhá popsat svou vlastní situaci. Kde se nalézám, v jakém rozpoložení píšu. A přitom už natáhnout pomyslnou ruku k druhému. Třeba jako Gustav Flaubert v dopise mamince z Egypta: „Je půl páté ráno. Rychle jsem vstal, moje ubohá maminko, abych mohl tento dopis poslal do Kenehu, francouzskému agentovi, který jej odveze do Káhiry. Nechám vypravit rychlého posla na koni, aby tam dopis odvezl a přinesl mi tvoje dopisy, pokud tam nějaké budou čekat.“

Začátek dopisu vyžaduje jistou odvahu, dokonce zarputilost. Nevzdat se při prvním neúspěchu či záchvěvu lenosti. Lze začít i zvoláním, poetickou figurou, zajímavým obrazem, historkou, k níž by se adresát mohl vztáhnout. Situací, v níž jsme si na něj vzpomněli. A pokud nám opravdu chybí inspirace, můžeme se prostě zeptat: Máš se dobře?

Nepřemýšlejme dlouho a pišme.

Opět Flaubert mamince: „Když si vezmu papír, abych ti napsal, ať mě vezme čert, jestli vím, o čem budu psát. Potom to přijde samo od sebe, začnu povídat, bavím se tím, věty se prodlužují.“

Ano, budeme-li se při psaní bavit, je docela možné, že se pobaví i náš adresát. A naopak, to, co je únavné pro nás – především reportážní výčet starostí a dějů všedního dne –, bude ještě únavnější pro něj. Vykopněme proto svůj míček vysoko a snažme se ho tam udržet pro radost sobě i druhému. Psaní dopisu je přece svoboda. Můžeme se předvádět v tak lichotivém světle, jak jen uznáme za vhodné, vířit v piruetách nebo tiše odpočívat na travnatém břehu naší imaginace, můžeme cokoli kromě nudy, ta dovolena není.

Co je na psaní dopisů to nejvzácnější, je asi štědrost, které je k němu zapotřebí, jistá velkorysost. Najednou už nejsme nájemnými dělníky, již produkují slova, protože musí. Jsme boháči a rozdáváme plnými hrstmi. Kdo dává, má vždycky dost, kdo skrblí, tomu se nedostává. To platí u slov stejně jako u citů. Je přece něco královského v tom metat svoje nejlepší kozelce pro jediné oči!

Spisovatelé jako Gustav Flaubert psali dopisy tak přirozeně, jako dýchali; byly organickou součástí jejich díla. Čerpali z nich energii a jistě i nápady. Dopisy byly živou vodou, do níž bylo nutno se nořit, a občas se z nich vylouplo i celé literární dílo jako v případě Skořicových krámů Bruna Schulze, které byly původně douškami k dopisům pro Deboru Vogel. Nebo z novější doby si vybavuji bestseller Důvěrnosti z kuchyně amerického kuchaře a cestovatele Anthonyho Bourdaina, který měl rovněž za základ dopisy příteli. Dává to smysl: v intimním rozhovoru můžeme snadno narazit na zřídlo inspirace.

Tak, dopis je napsán. Ještě obálka, zázrak sám o sobě, adresa psaná rukou. Známka s obrázkem. To vše se díky internetu stalo nesamozřejmým zdrojem napětí a radosti.

A nakonec čekání, které je zároveň těšením, a při pomalosti poštovních služeb nám může vydržet až do jara. Ať se kolem vás v tom pochmurném světě plném násilí, utrpení a lidské hlouposti děje cokoli, vy čekáte na dopis.

To samo o sobě by vám mělo pomoci udržet hlavu nad vodou.