Máme-li k dispozici dostatek detailů a zkušeností, jež nám pomohou zbytek logicky odvodit, nemusíme nikam chodit. Na jaře po dešti bude vonět vlhká hlína a u polorozpadlé zdi, kterou známe z fotografie, pokvetou fialky. Kdybychom na místě byli a zapsali si do poznámek: vlhká hlína, fialky…, nijak by nám to nepomohlo. Výsledný obraz by byl naopak chudší, byl by to popis nebo reportáž – bez kouzla evokace.

Je třeba o detailech vědět, ne je vidět.

Jak píše Toni Morrison v eseji Neviditelný inkoust, psaní obsahuje prvek svádění, je to lákání čtenáře do prostředí mimo stránky. A svádění je vždy mnohem účinnější, když se i svůdce nechá svést. 

A pak je tu ještě ten vzrušující zážitek, když po dokončení a nejlépe i vydání knihy autor konfrontuje reálné místo se svojí představou. To setkání je vždy napínavé.

Může se totiž stát, že se kniha do reality rozestře, prodlouží se do ní, a autor se s ní setká znovu a úplně jinak, způsobem, za který už nenese zodpovědnost.

Může to být dojemné a také otřesné, je to intimní a v podstatě nesdělitelné. Přesto se o sdílnost pokusím. Uvedu zde příklad z vlastní zkušenosti, i když riskuji, že budu podezřívána z ledabylosti. Protože jak si může autorka představit centrální scénu knihy, dalo by se říci její jádro, a ani si neověřit, zda místo, kde se odehrává, dosud existuje?

Řeč je o mém románu Život po Kafkovi a o scéně, zdokumentované v Kafkově korespondenci, jež se v té knize opakovaně vynořuje jako z polosnu. Felice Bauerová sedí se svým milencem Franzem Kafkou na balkoně hotelu v Mariánských Lázních a přes stolek, který se nachází mezi nimi, se drží za ruce.

Letos v létě jsem byla, možná právě na základě této scény, pozvána do Mariánských Lázní na literární festival. Kafka, což máme opět doloženo pouze z jeho strany, tu s Felicí v červenci roku 1916 prožil plných pět šťastných dní – jeden den za každý složitý rok jejich vztahu. Tento zázrak se udál v hotelu Zámek Osborne a Balmoral, jehož razítko lze najít na Kafkových dopisech a pohlednicích, které odtud posílal rodině a přátelům.

Vůbec mne nenapadlo si zjišťovat, zda hotel ještě stojí, ale když už jsem se v Mariánských Lázních ocitla, začala jsem se po něm rozhlížet. 

Seděla jsem u kiosku v lázeňském parku a čekala, až se budu moci ubytovat v hotelu Zvon, který se nacházel jen pár metrů přede mnou, na Hlavní třídě. Doháněla jsem rešerši. Už se mi podařilo zjistit, že Zámek Osborne a Balmoral dosud existuje a nachází se v majetku Karlovy univerzity. Na internetu jsem našla staré fotografie a pohlednice. Skládal se ze dvou poměrně vysokých, útlých, bohatě zdobených a navzájem terasou propojených budov ve stylu art deco. Kdepak asi je? Zvedla jsem oči od telefonu a hle: v proluce vedle Zvonu vykukovala mezi větvemi stromů část červené střechy s věžičkou, která mi byla povědomá. Bylo by to vůbec možné?

Ještě s kufrem jsem vyrazila na průzkum. Přímo za mým hotelem se opravdu ve svahu tyčily dvě, sice pozměněné, ale přece dobře rozeznatelné budovy. Osborne byla ta vlevo, Balmoral, kde bydleli Kafka s Felicí, vpravo. Balkonky se zachovaly pouze tam. Vedle vchodu se nacházela pamětní deska s portrétem Franze Kafky a také informační cedule.

Když jsem se odebrala do Zvonu, srdce mi hlasitě tlouklo: Co kdyby se můj pokoj nacházel v zadním traktu? V pootevřených dveřích mého balkonu se vzdouvaly záclony, prosmýkla jsem se ven a ocitla se přímo proti Balmoralu. V časové smyčce, v níž na protějším balkonu seděl Franz s Felicí. Chvíli jsme na sebe všichni tři hleděli.  

Později odpoledne téhož dne jsem se o svůj zážitek podělila s lázeňským publikem. Po vystoupení ke mně přišel manželský pár a pán mi sdělil, že byl třicet let ředitelem Zámku Osborne a Balmoral. A pokud chci, může mne tam zítra ráno vzít.  

Interiér hotelu byl bohužel zcela proměněn, a to už dávno. Ale dispozice pokojů zůstaly stejné a bylo jen málo takových, které měly společný balkon. Takže jsem nakonec stanula na jednom z nich, mohl to být skutečně on, a hleděla směrem ke svému pokoji, z něhož se vydouvaly bílé záclony.

Nakonec mi ještě bývalý pan ředitel, který ve své bývalé kanceláři dosud schraňoval sbírku kafkovských memorabilií, věnoval kopii stránky z lázeňské knihy, ze třetího července roku 1916. Každý host v ní musel být řádně zapsán, i s místem pobytu. Takže je zde Dr. Franz Kafka, státní úředník z Prahy, ubytovaný v hotelu Schloss Balmoral. A hned pod ním slečna Bauer z Berlína, ovšem nikoli Felice, nýbrž Helene.

V tomhle pokusu o zmatení stop Felici poznávám. V jediném jednoduchém gestu se koncentruje její povaha, která je mi teď zase o něco bližší.