Nakladatelství One Woman Press vydalo již druhou knihu Magdalény Platzové – novelu Návrat přítelkyně. Příběh s autobiografickými prvky je příběhem devatenáctileté Magdaleny, jež záhy po sametové revoluci odjíždí do světa hledat sama sebe. Nechává se okouzlit exotickou krajinou, knihami, východní filozofií, krásnými muži a cizokrajnými přítelkyněmi. Její cesta vede přes Anglii do Indie, do Švýcarska, Paříže a zpět do Prahy. Počáteční nadšení střídá vystřízlivění a skepse.

Vyprávění hlavní hrdinky je ve své egocentričnosti nanejvýš upřímné. Magdalena je dychtivá a ctižádostivá, své chyby si snadno odpustí, zatímco k jiným je často až příliš kritická – podobně jako každý mladý člověk. Její přátelství je vášnivé a sobecké zároveň. Svou kamarádku Usu nejprve touží k sobě připoutat, pak se chce od ní osvobodit, ztrácí ji a nakonec - jak napovídá název knihy – opět nalézá.

Pod vlivem nových zážitků se mění hrdinčiny životní postoje, jejichž vývoj Platzová bravurně nastiňuje v krátkých filosofujících pasážích: „Teď pozoruju naše diskuse jakoby zvenku: mají svůj okruh referencí, vlastní terminologii, kdo ji nezná, působí nepatřičně. Předháníme se, kdo lépe vyjádří slovy, že máme mlčet“ (s. 70).

Podobnou funkci plní i kruhová konstrukce celého příběhu: na začátku knihy přijíždí Usa za Magdalenou zmítající se v pražské „kocovině“, aby se společně vrátily do Fairfieldské komunity – tam, kde jejich cesta za poznáním kdysi začala. Mezi jednotlivými rovinami příběhu (návrat do komunity, vzpomínky na dřívější pobyt, cesta do Indie a do Švýcarska) je zřetelná motivická linie. Vyprávění působí spontánně a autenticky.

Zvláštní roli zde, podobně jako v autorčině prvotině (v povídkové sbírce Sůl, ovce a kamení), hraje krajina. Přírodní scenérie místy působí poněkud kýčovitě: „ovce pokryté jinovatkou jako stříbřité balvany“ (s. 24); „jeskyně, která při pohledu z moře zářila jako přívětivě rozšklebená pekelná tlama“ (s. 64). Tato kýčovitost ale není bezúčelná. Krajina je totiž hlavním dějištěm hrdinčina vnitřního života – a k dospívání jistá dávka patosu patří. „Šla jsem tou krajinou, která mi cosi silně připomínala, nořila jsem se do ní, ani jsem nezpívala, jako to jindy dělávám, mlčela jsem a zhluboka dýchala, široce otvírala pusu, aby do mě mohl vstoupit ten prudký vítr a profouknout hlavu i tělo, šla jsem až do úplného zpitomění, až když jsem byla prázdná, plná větru a pohyblivého světla jako mraky, co mi letěly před očima a rychle měnily tvar; když jsem se v krajině úplně rozpustila, obrátila jsem se a vrátila se domů“ (s. 22).

Příběh o putování mladé dívky za tajemstvím světa v sobě nese jak prvky vzpomínkové literatury, tak cestopisu. V každém případě je jistě v mnohém inspirativní.