Po pěti letech od vydání románu – nebo spíše, budeme-li věrní podtitulu, „poznámek k románu“ – Anarchista přichází Magdaléna Platzová s novou knihou, nesoucí název Druhá strana ticha. Mění se kulisy a s nimi atmosféra vyprávění – místo rušného New Yorku se ocitáme v poklidném městě L., za nímž i méně pozorný čtenář snadno rozpozná francouzský Lyon. Paralely ve vypravěčském přístupu ovšem zůstávají – historie místa jako by promlouvala do současnosti hrdinů, jež jej zabydlují. „Román“ tvoří několik různých částí, z nichž některé jsou tvůrčím vyjádřením jedné z postav, a text tak díky své fragmentárnosti, podobně jako Anarchista, představuje spíše nakročení k románu než naplnění definice žánru. Mrzet nás to ale nemusí, jedná se o autorský záměr, který umožňuje zkoumat možnosti psaní a vyprávění.

Druhá strana ticha je text složený ze tří částí. Skrze Zápisky svobodného mládence ke čtenáři promlouvá otec na rodičovské dovolené, který ukončil novinářskou praxi a společně s rodinou se odstěhoval do Francie, protože jeho manželka zde dostala velmi výhodnou pracovní nabídku. Mezi vyzvedáváním dětí ze školy má protagonista v plánu konečně napsat román. Sám ale přiznává, že Zápisky jsou zpočátku spíš výsledek jeho frustrace z neschopnosti naplnit nově vzniklý volný čas. Přesto nakonec svůj text vytvoří – je pojmenovaný stejně jako celá kniha, Druhá strana ticha, ale oproti Anarchistovi tentokrát v podtitulu stojí „román“. Ten tvoří jádro knihy, tedy její druhou a zároveň nejrozsáhlejší část, a sleduje osud matky v domácnosti Ireny a její rodiny. Jako protipól Ireně v několika kapitolách slouží bezdomovkyně Anděla. Obě ženy pocházejí z Čech, ale v zahraničí se ocitly na zcela opačných pólech společenského žebříčku. Celou knihu uzavírá dokončení Zápisků, kde pisatel kriticky reflektuje kvality svého románu.

Jak se rodí románová postava
V románu o tom, jak vzniká román, jsou texty obléhající pisatelovu výpověď stejně důležité jako výpověď sama. V případě Druhé strany ticha úvodní kapitoly mapují stékající se inspirační proudy a umožňují čtenáři být svědkem geneze textu označovaného jako „román“. Každá z těchto úvodních kapitol nějakým způsobem předznamenává budoucí námět (péče o děti a domácnost, víra, bezdomovectví, neporozumění mezi blízkými lidmi i mezi příslušníky různých národností apod.) a kromě toho, že tím poskytuje nápovědy, jak následujícímu „románu“ porozumět, zároveň násobí pohled na příslušné téma. Podstatné ale je, že v Zápiscích můžeme kromě geneze dílčích témat sledovat také zrod hlavní postavy. Otázka „Kdo je Irena?“ bude totiž přítomná až do konce celé knihy.

Ambivalentní vztah, střídavě odsuzující i chápající, který pisatel chová ke své hlavní postavě, můžeme vysledovat už v úvodních Zápiscích. Vodění dětí do mezinárodních škol vrhne pisatele do společenství matek v domácnosti, na něž pohlíží s despektem. „Pochopili jsme s Maricou, že svět vedoucích pracovníků nadnárodních firem a jejich manželek je nám cizí. Nezajímaly nás jejich prázdniny v pronajatých domech v Alpách […] ani jejich barbecue.“ (s. 35) Při setkání s rodinou Ivany Keller, Češky provdané za Američana a určitého předobrazu jeho budoucí hrdinky, si však připouští určité porozumění: „Dokážu-li se do někoho vcítit, pak jsou to ženy jako Ivana. Nemusí mi ani říkat, kolik má v sobě strachů.“ (s. 49) V „románu“ potom muž pečující o děti v cizí zemi píše o ženě ve stejné situaci, a tak se navzdory stanovisku „nezajímá mě, ale dokážu jí porozumět“ v postavě Ireny nutně odrážejí i jeho prožitky a zkušenosti.

Jak porazit samotu
Druhou stranu ticha bychom mohli označit jako globální román ze současnosti. Dotýká se mnoha témat a skutečností, které sice nejsou dále rozvinuty, ale slouží jako charakterizační vlastnosti současného světa. Na co se všechny části románu soustředí, je osamělost, neschopnost komunikace a absence domova a životního sebeurčení. Osamělost, s níž se postavy potýkají, není pouze osamělost ve smyslu nedostatečného kontaktu, ale často i osamělost z hlediska vnímání světa – mohlo by se říct osamocenost se svým světonázorem. To vyvstává zejména ve vztahu Ireny a jejího manžela Matta – člověka orientovaného na výkon a hromadění prostředků. Na rozdíl od Ireny považuje Matt absenci domova za výhodu, která jeho rodině umožňuje být „doma“ kdekoliv na světě. (V souvislosti s tímto rozporem také zaznívá ironie ohledně toho, jak se děti zaměstnanců žraločích firem, které jsou kritizovány za neekologické chování, učí v mezinárodních školách pracovat na projektech o trvalé udržitelnosti světa.) Před Irenou zůstává několik otázek: Jak porazit samotu a vykořeněnost, když se představa domova nepojí s žádným místem? Má upřít své síly směrem, který slibuje naplnění života? Co když je ale ztráta sebe sama tak rozsáhlá, že už ztratila schopnost jednat?

Místo, kam se zapisují příběhy
Je třeba se ještě vrátit k důležitému „aktérovi“ celého příběhu, kterým je samo město. Neopomenutelný prostor v knize totiž zaujímají různé historické a filozofické exkurzy spojené s místem, v němž se postavy pohybují. S místem, v němž se jako palimpsesty překrývají osudy lidí, kteří zde během staletí žili. Napříč historií lidstva se totiž mnohé příběhy znovu a znovu opakují a ve Druhé straně ticha tato skutečnost funguje jako další způsob, jak množit přítomné motivy. Zároveň překrývání podobných příběhů poukazuje na to, že tyto příběhy zřejmě vyplývají z lidské přirozenosti. Lidské bytosti se v nich znovu a znovu potýkají s hledáním svého sebeurčení. A právě toto hledání je jedním ze společných témat textů Platzové, která se možná právě proto zaměřuje na vztahovou a psychologickou stránku svých postav.

S koncem Irenina příběhu historických exkurzů přibývá a čtenář má pocit, jako by se ztrácela vnitřní soudržnost textu a postavy se začaly rozplývat. Spíše než na Irenu se vypravěč soustředí na rodinu jejího amerického manžela, ale popisuje ji převážně v základních obrysech. Také příběh bezdomovkyně Anděly jako by trochu visel ve vzduchoprázdnu. Vyvstává otázka, zda je nedotaženost a neudržitelnost příběhu a jeho dílčích linií jakožto tradičních prvků vyprávění autorský záměr. Vzhledem k uspořádání celé knihy by to nebylo nijak překvapivé. Bohužel tím však trpí čtenářova pozornost, protože s tím, jak se mu pomalu rozplývá obraz Ireny, jež ustrnula ve své situaci, ztrácejí se i nitky, které ho s knihou pojí. V úplném závěru se se svými Zápisky svobodného mládence opět vynoří pisatel Irenina příběhu. Ale ani on, ač si napsáním románu splnil svůj sen, nedokázal ze svého manželského života vymýtit neporozumění.