Už se vám někdy stalo, že jste přečetli sbírku básní od začátku do konce jedním dechem a při čtení vám chvílemi vytryskly slzy? Mně dosud ne. Jednotlivá báseň mne dostala, to ano, ale ne celá sbírka. Ten pocit, úplně fyzický, že vám někdo sahá do strun a nikoli zlehka.

Kniha Yvety Shanfeldové Skromná místa nespaní, kterou vydalo nakladatelství Dybbuk, na mne takový účinek měla. Na pohled nevinná kniha se světle modrou obálkou, krásně vypravená, jak se o knihách říká. Vypravená na cestu a pro svůj vlastní život.

Yvetu Shanfeldovou znám, byly jsme přítelkyně. A snad ještě stále jsme v tom jemném předivu přátelství, které se nemusí potvrzovat pravidelnou výměnou slov nebo návštěv.

Seznámily jsme se před dvaceti lety, když jsem nastoupila jako redaktorka do Patočkových Literárních novin. Vystřídala jsem tam Petra Borkovce a Yvetu jsem po něm, spolu s dalšími autory, zdědila. Psávala hlavně fejetony na poslední stranu novin, drobné poetické črty ze života v městečku Cherry Hill v New Jersey. Tam tehdy žila a dosud žije, v domku se zahradou, nedaleko jezírka, o kterém se, i s jeho kachnami, ve sloupcích často zmiňovala.

Yveta ale psala především básně a poezii také z angličtiny překládala.

Jezdila pravidelně do Prahy, někdy sama, někdy s rodinou. Vídaly jsme se i potom, co jsem z Literárek odešla na mateřskou. Byla jsem první čtenářkou její zatím jediné delší prózy, Amerického deníku (kniha vyšla pod názvem Americký román docela nedávno v nakladatelství Paper Jam). Při jedné návštěvě mi přinesla svou první sbírku básní Noční krční hřídel. Její následující sbírka Místo nedělí z roku 2008 už mne provázela na mou vlastní cestu do Ameriky.

Co si pamatuji, Yveta vždycky toužila po Čechách. Žila v citové rozpolcenosti mezi dvěma zeměmi, dvěma realitami. Z pražské perspektivy jsem to asi úplně nechápala, jen tušila. Ale teď, po jedenácti letech života v zahraničí, jí docela rozumím.

Tahle domácí nemoc, jak se tomu kdysi říkalo, je nevyléčitelná hlavně proto, že tu nejde o nějaký hmatatelný domov, do kterého byste se mohli vrátit. Stýská se po domově v minulosti, ve vzpomínkách anebo ve snu. Snad je každý domov takový, i když se nehýbete z místa, ale když jste od míst a lidí fyzicky a dlouho vzdáleni, je to přece jen jiné, bolestnější.

Pomalu se dostávám k tomu, co chci o Yvetě říct.

Já například dnes žiju ve Francii a píšu česky. Nemusím přitom o svoji češtinu nijak bojovat, protože doma mluvíme česky a jazyky, které používáme mimo domov, češtinu spíše obohacují, než aby jí něco ubíraly.

Ale Yveta je na tom jinak. Tahle česká básnířka odjela z Prahy v roce 1976, kdy jí bylo 19 let, a od té doby žije obklopena angličtinou. Její americký manžel, jestli si dobře pamatuji, česky neumí, ani tři dcery. Yvetina čeština je tedy jejím soukromým jazykem, kterým komunikuje jen sama se sebou a se svým chimérickým domovem.

Jinému by se v takové situaci začal rodný jazyk ztrácet, přešel by na angličtinu. Ale ne Yveta. U ní došlo k přesně opačnému procesu. Její čeština časem získala novou dimenzi, uzrála v útočiště, stala se tělem její duše. Jazyk Shanfeldové je dnes tak plný, že se do něj nevejde nic falešného, zbytečného nebo jen na efekt. A v tom je – v kontextu česky psané básnické tvorby – její dílo výjimečné a velké.

Při čtení poezie se mi často stává, že mi báseň zůstane viset někde nad hlavou. Hledím na ni, je pěkná, představuji si, co chtěl autor asi říct, ale necítím nic. Obláček slov, který se brzy rozfouká. U Yvetiných básní mi ale každá jedna z nich, více nebo méně, zůstává přišpendlena k srdci.

Každý obraz je tu uzemněný, přesně vetknutý do svého nezaměnitelného místa. Myšlenka a požitek ze slov, z jejich zvuku, chuti a z asociací, které vyvolávají, jsou v rovnováze.

Její témata: minulost, místa, vítr, noc, úsvit, nespavost (jak název sbírky napovídá). Denní život. Ptáci, stromy, květiny. Láska a smrt.

Chtěla jsem si číst a místo toho jsem stála u okna
a četla si vločky

tichopád
bílých pohybů
tála jsem

padalo blaho
zas ta studená láska parta holých
bezvětrné skony
za vlečkou stád jestřáb
sýkora karolinská na ibišku
stálý vzlet
odjakživa jen to stát u okna
na trní tušeném
mezi přistáním a táním
zatímco živé větve se dotýkají stálého uplývání.