Norové zabodovali v žebříčku nejlepších knih roku 2021 amerického časopisu The New Yorker

Prestižní americký časopis The New Yorker zveřejnil na konci roku 2021 žebříček nejlepších knih. Jako všechny podobné výběry představuje i tento pestrou směsici témat i žánrů, jejíž složení odráží individuální názory a literární vkus jednotlivých redaktorů. Pro Nory ale loňská bilance dopadla nadmíru dobře. V celkovém počtu čtrnácti knih se objevily jenom tři překlady, dva z toho z norštiny.

Ani u jednoho titulu se přitom nejedná o bestseller oslovující širokou čtenářskou obec ani o žhavou novinku. Jde o romány již staršího data, jejichž anglické překlady ale vyšly minulý rok. Zatímco dílo Vigdis Hjorthové na překlad do češtiny ještě čeká, oceněný román Daga Soldstada máme už delší dobu i v češtině. O tom, že by se vyšplhal na některou z příček našich literárních nej, nevím, byť by si to rozhodně zasloužil.

Kniha Long Live the Post Horn! (norsky Leve posthornet! 2012, Ať žije poštovní trubka!) uznávané norské spisovatelky Vigdis Hjorthové (nar. 1959), která americké čtenáře již dříve zaujala autobiografickým románem Arv og miljø (norsky 2016, anglicky Will and Testament 2019), názvem příliš neosloví. Román skutečně pojednává o norské poště a také o jedné směrnici EU, která instituci ohrožuje. Zdálo by se, že neexistuje méně přitažlivé literární téma, ale autorka, která za knihu získala cenu norské kritiky, všechny přesvědčila o opaku. Před čtenáři stojí Ellinor – sebestředná, neempatická a nepříliš schopná pracovnice jedné poradenské firmy, která by měla pomoci s implementací směrnice pracovníkům pošty, ti na rozdíl od ní chápou, v čem mezilidská komunikace spočívá. Hjorthová skvěle snoubí rovinu osobní, politickou i filozofickou do celku, který hledáním smyslu ve všednosti zaujal i za oceánem.

Druhý v americkém výběru je klasik norské literatury, dnes již osmdesátiletý Dag Solstad (nar. 1941) a jeho román Novel 11, Book 18 (norsky Ellevte roman, bok atten 1992, česky 2013 Jedenáctý román, kniha osmnáct). S prvním norským titulem ho spojuje nepříliš sexy název a silně nesympatický hlavní hrdina. Životem, lidmi a především sám sebou znuděný až znechucený Bjørn Hansen se na norském maloměstě utápí ve vlastní zbytečnosti. Existenciální krizi ředitele finančního úřadu rámuje Ibsenovo drama Divoká kachna, jež má na programu místní amatérský divadelní soubor a s jehož postavou Hjalmara Ekdala má Hansen společného tolik, že mu chybí už jenom ta kachna.

Dělat velké závěry z jedné ankety jistě nelze. Je ale rozhodně zajímavé, že mezi americkými kritiky zabodovaly příběhy antihrdinů, kteří se topí ve svých malých světech a nejsou schopni vylézt z vlastní ulity a navázat ke komukoli hlubší pouto. Jejich autoři se nebojí jít na hranu a s kapkou černého humoru iritovat čtenáře obrazem prázdného života, který provází marná touha po opravdovosti a dalších velkých slovech a citech, jimiž se rádi zaklínáme, ale strach a pohodlnost nám brání v tom pro ně něco udělat. Lidská osamělost, hledání autenticity a blízkosti vztahů jsou ostatně témata, kterými norská literatura ve světě boduje už od Ibsena. Kdy se v podobném žebříčku dočkáme některé české knihy a o čem asi bude?