„Existovala už na úsvitu našich dějin. Vypadá to, jako by neměla začátek ani konec,“ tvrdí jungovský psychoanalytik Luigi Zoja v nejnověji přeložené knize Paranoia: Šílenství, které píše dějiny, která vyšla s doslovem Michaela Žantovského. Zoja v ní vypráví dějiny paranoie od starověku po dnešek. Začíná u antihrdinů starověkých textů, u biblického Kaina, přesvědčeného, že proti němu Bůh a Abel zosnovali spiknutí, a antického reka Aianta, který pojal podobné podezření proti Odysseovi a Agamemnónovi a chtěl je zavraždit, nicméně v šílenství seslaném božstvy místo nich zběsile pozabíjel jen býky a ovce: „Sebeklam člověka, který se příliš spoléhá na svou osamělost a podezření, se stal jeho pastí.“

Situace se poněkud obrátila v románu Bílá velryba. Zatímco v antickém světě pronásledovali bohové lidi, v Melvillově díle je pronásledovaným Moby Dick, mocné mořské božstvo. Což podle autora odpovídá i obecnějším mentálním posunům: podle antického pojetí za utrpení mohl prostě osud, zatímco dnes se snažíme aplikovat kategorie oběti a viníka, a až příliš častým řešením je „běžet k soudu“.

Pokračovatelé mytického Aianta

Některé rysy zmíněných literárních hrdinů autor nalézá i u paranoiků skutečných, kteří se bohužel dostali do pozic vůdců velkých a mocných států. U Hitlera se tak projevoval Aiantův spěch, zatímco Stalin rozvíjel jeho absurdní osamělost. Současně bylo právě na nich zřejmé, jak paranoik vlastní nekalé záměry projektuje do ostatních a jak přitom převrací skutečný vztah mezi příčinou a následkem. Paranoik typu Hitlera „je přesvědčen o vlastní nadřazenosti, ale zároveň se v rámci jakéhosi zvráceného obratu téměř zoufale upíná ke svému vybájenému nepříteli. Ví, že bez něj nemůže existovat“.

Jinou paranoickou postavou je pro autora antikomunistický americký senátor Joseph McCarthy. Tušení komplotu, jehož existenci neprokázal, mu umožňovalo pranýřovat na „základě cirkulárního způsobu uvažování všechny problémy amerického života coby důsledek konspirace, jež nebyla nikdy odhalena jenom proto, že je čím dál rozsáhlejší, a zaplétá se do ní tudíž stále rostoucí počet kompliců, kteří ji kryjí“. I tohoto politika autor interpretuje jako pomyslného pokračovatele mytického Aianta: oba to byli puritáni, Aias je prý v rámci Iliady jediný, u něhož ve vyprávění nenajdeme jedinou zmínku o milostných dobrodružstvích nebo bujarých radovánkách s přáteli.

Odkud kvete nenávist

Potenciální paranoik se přitom neskrývá jen v konkrétních jednotlivcích, ale i v kolektivním nevědomí velkých i malých skupin. Zvláště pokud jej vyvolají na povrch historické okolnosti: ponížení Francie od tehdy ještě malého Pruska bylo úrodnou půdou, z níž vykvetla nenávist vůči Dreyfusovi. K zajištění míru je přitom zapotřebí mnoha lidí, ale „k rozpoutání války stačí jediný paranoik“ v čele státu.

Neblahou roli při rozdmýchávání podezření a nenávisti občas sehrávají i sociální sítě a média. Aby kniha nebyla tak depresivní, autor se snaží uvádět i povzbudivější příklady, jako když Francie a Německo po roce 1945 založily dle autora asi jediné dnes existující „antiparanoické médium“, televizi Arte. Skepticky ovšem musíme dodat, že v Německu má sledovanost kolem 1 %, zatímco podpora AfD je podle některých průzkumů až dvacetinásobná…