Ó Labe, krásné Labe! Hrd jest Němec Rýna mohutnými proudy, chlubí se Angličan Temží širotokou…, proč by neměl Čech s nadšením pohlížeti v mateřský tvůj klín a naslouchati zvěstem hravých vln, které tklivým hlasem vypravují o dávné slávě.“ Takto psal roku 1888 historik Justin Václav Prášek (1853–1924) o naší největší řece a současně konstatoval, že se jeho tok pak smutně ubírá na sever, aby sloužil „lakotné Germánii“. Vyjádřil tím tehdy převažující nacionalizaci, která zasáhla všechny sféry, vodstvo nevyjímaje.

O tom, jak odlišně řeku můžeme vnímat dnes, pojednává kniha novináře a kulturního manažera Jana Šíchy Labe - příběh řeky. Jeho rodinné kořeny jsou česko-německé, stejně jako původ jeho rodného Ústí nad Labem. Jako průvodce používá německou publikaci Elbstrom (Labský proud) z roku 1845 a srovnává, v čem se od té doby změnila nejen řeka a (přírodní i městská) krajina v jejím okolí, ale i náš postoj k ní. Přetiskuje přitom pozoruhodné litografie z Elbstromu, které konfrontuje s řadou dobových barevných obrazů, faksimilií i fotografií ze současnosti. Autorkou zdařilého vizuálního konceptu je grafická designérka Kateřina Puncmannová.

Publikace je psána s rozhledem Evropana, který srovnává nejen česko-německou řeku s největšími evropskými řekami, ale i svůj text s tím, co bylo napsáno třeba o větších, kulturně proslavenějších tocích. V jednom momentu si dokonce s hravou nadsázkou představuje, co by asi o daném místě na Labi napsal Claudio Magris, autor slavné knihy o Dunaji, která je ovšem mnohem epičtější a zaměřená více kulturně-historicky.   

Šíchova kniha ukazuje, jak s nacionalizací šla ruku v ruce romantizace, takže například hrad Střekov na sebe nabalil legendistická vyprávění posilující německou kulturní identitu. Ne náhodou se v rytířském sále hradu Střekova 5. ledna roku 1919 konala přísaha mužů, kteří se považovali za vůdčí elitu německých Čech. Romantický háv ale postupně ustupovat betonu: mezi lety 1924–1936 u Střekova vznikla přehrada, která byla na svou dobu technicky velmi vyspělým dílem. Atmosféru německých vlasteneckých obrazů s hradem a řekou tato technická stavba dokázala téměř dokonale zlikvidovat: „Nad zdymadlem se už prostě romanticko-nacionalisticky přísahat nedá.“ Způsob, jakým vodu v řece umrtvovaly chemikálie vypouštěné tam průmyslovými podniky v době komunismu, až se stala „mrtvou stokou“, což autor v Ústí zažil na vlastní kůži, odsuzuje.

Dobu vzájemného vyhánění a vraždění, jichž bylo i Labe svědkem, nechává Šícha spíše stranou, na rozdíl od nedávné knihy Luboše Palaty Elbe. Velká řeka. Soustřeďuje se spíše na to, co Čechy a Němce spojuje v pozitivním smyslu. Ať už to byly gotické katedrály (to, „co esteticky dělá Evropu Evropou“), nebo funkcionalismus, původem z Bauhausu. Šícha tvrdí, že funkcionalismus byl stavebním stylem meziválečné první republiky, takže „Bauhaus vytvořil styl, který nás na Labi spojuje“.

Případně vyzvedává i roli dalších národů, jejichž příslušníci k Labi přicházeli budovat a tvořit, nebo se jejich umem a znalostmi místní inspirovali, jako například v Kladrubech: „Starokladrubští koně jsou českým plemenem. Kdesi v prazákladech mají ušlechtilé koně z Itálie a Španělska. Koncepční základy okrášleného statku pocházejí z Francie, park, který je součástí areálu, byl vytvořen podle anglického vzoru. Toto je Evropa, toto je kontinent, kde všichni měli vlastní sebevědomí, ale moc rádi si brali inspiraci od sousedů, aby ji přetvořili podle svého.“

Podobný kulturní synkretismus chválí třeba v Magdeburku: katedrála v gotickém stylu byla ve své době „francouzská novota“, Zelenou citadelu čili poslední dům, který navrhl Vídeňan Friedensreich Hundertwasser, někteří zprvu hodnotili jako „úlet rakouského solitéra“. Obojí dnes ale dává městu výraznou tvář a je ukázkou odvahy městské elity napříč staletími.

Do budoucna se přitom autor dívá celkem s optimismem: věří v rozvoj říční dopravy, který díky sofistikovaným technologiím nebude bránit tomu, aby se do řeky současně vracely organismy, které ji obývaly před jejím průmyslovým znečištěním. Jak podotýká, i živého lodníka dnes vnímá jako „zbytečně ohrožený druh“.

V duchu environmentální uvědomělosti a současně apelu na „budovatelskou“ spolupráci reinterpretuje i některé starobylé symboly, jako je Říp, který vynalézavě zkombinoval se symbolem, respektive popkulturní postavičkou mnohem novější: „Ve věku ekologie se můžeme radovat, že náš národní kopec je tvarem podobný mraveništi. Mraveniště je výsledek spolupráce a vůle společně zřídit bezpečný domov… A Ferda Mravenec patří k největším českým hrdinům. Důvtipný, šikovný, spravedlivý. Zažije protivenství a dobrodružství, poučí sebe i ostatní, nakonec si postaví domeček.“

I když autorovým krátkým, aforistickým úvahám a komentářům dominuje jakási grušovská ironie, v závěru se dostavují i pasáže patetické. Například když píše, že člověk potřebuje zdánlivě nepraktické přesahy, takže vždy budoval kostely, divadla a filharmonie. A „možná je dnešním projevem vyšší lidské kultury ochrana přírody“. A zvláště když až extaticky líčí, jak se ponořil do majestátního proudu těsně před ústím řeky do moře a zažil jeho očistnou moc: „Když velmi malý plavu v tom velkém Labi, cítím, jak jsem za sebou nechal všechny možné ošklivosti z rodného Ústí.“ Jako by se rozpustily a naředily: „Řeka je tady místem, které osvobozuje.“

Kniha je z nemalé části oprávněnou polemikou s tím, jak si Labe chtěly v 19. a 20. století pro sebe uzurpovat jednotlivé národy nebo průmysl. V závěru se ale autor pomyslně vrací mnohem hlouběji, než bylo předminulé století, do archaických, snad až předkřesťanských dob, kdy byla tekoucí voda považována za živou, regenerační tekutinu a obřady v ní nebo s ní prováděné souvisely s duchovním očišťováním a osvobozením k novému životu. Některé pradávné archetypy se zkrátka mohou vynořovat a účinně působit i dnes. A samozřejmě to není v rozporu s Šíchovým důrazem na ekologický rozvoj Labe: i rituálně symbolická očista se lépe provádí ve vodě, která je fyzicky čistá. Nebo, řečeno pohádkovým jazykem, ve vodě živé, ne mrtvé.