Laila Peak v Pákistánu, Huayna Picchu v Peru, Mauna Loa na Havaji či Mont Blanc. A pochopitelně také asi nejvíce fotografovaný Matterhorn, nejvyšší Mount Everest či hned v několika náboženstvích posvátná hora Kailás, která sice leží v „zaprášené“ části Tibetu, zdánlivě na periferii, ale pro mnohé věřící je středem vesmíru. Právě tyto hory se sešly v knize Nejkrásnější hory.

Geologické podmínky jejich vzniku, starobylé mýty, kterými byly obestřeny, i historii prvních horolezeckých výstupů přibližuje italský novinář Nicola Balossi Restelli ve stručných kapitolách, které se místy svou hutností blíží textu encyklopedie, a jindy exaltovaností eseji.

Nejen v souvislosti s horolezeckým „dobýváním“ zmiňuje i to, jak v tomto směru soupeřily jednotlivé národy. Tak kupříkladu Nanga Parbat si získal přídomek „hora osudu Němců“, protože dosažení právě tohoto vrcholu se stalo cílem nacistické propagandy, jako italská je zase někdy označována K2. K některým významným horám se hlásí více zemí. Kupříkladu Ararat je národním symbolem Arménie, včetně archy Noemovy je zobrazen i ve státním znaku tohoto státu, i když v současnosti leží v Turecku.

Mytologie, kterou autor převypravuje, často odkazuje na to, jak ambivalentně mohou hory na člověka působit: někdy jsou až závratně přitažlivé, ale často nepřístupné a ve své lhostejnosti kruté; ochotné podělit se o své zdroje, ale jindy nedobytné. V tomto smyslu jsou často božstva s nimi spojená nevyzpytatelná: někdy na sebe mohou brát podobu krásné dívky, jindy zběsilé čarodějnice. Další příběhy se týkají vzniku daných horstev, přičemž ty někdy mají podobu romantických vyprávění o milencích-horských masivech, které jsou navždy odloučeny, ale smějí se setkat jednou za rok, kdy se nakrátko překryjí jejich stíny (jihoamerické hory Licancabur a Cerro Kimal). K tomu autor přidává výjimečné a zpravidla tragické lidské příběhy, podle jeho – trochu přehnaného – vyjádření až shakespearovská dramata, která se s nimi pojí i v nedávné době. Například o Američance jménem Francys Arsentiev (1958–1998), která zahynula při sestupu z Mount Everestu, společně s manželem, jenž se k ní ještě obětavě vrátil z tábora a zaplatil za to životem. 

Masové horolezectví, kdy se na některé slavné vrcholky vydávají davy lidí, autor nepodporuje, naopak se sympatiemi píše o trendu navrácení původních domorodých názvů, takže například americká Mount McKinley se opět oficiálně jmenuje Denali. A hlavně o tom, že na některé hory se vystupovat nesmí (Kailás), respektive donedávna se smělo, ale původní domorodý zákaz byl obnoven (australská Uluru).

I když je ale dovoleno se na horský vrchol vydat, záleží na štěstí či osudu, zda ho tito „lidští mravenci“ hledající rovnováhu mezi téměř arogantní ctižádostí, pokorou, požadovanými schopnostmi a fyzickou přípravou skutečně dosáhnou. Případně zda se ještě vrátí zpět. Ostatně i případné dosažení nejvyššího bodu nelíčí autor triumfalisticky. Nahoře si podle něj totiž uvědomíme, že vrchol už nevidíme: „Z veškerého úsilí zůstane jedna fotografie a ve spěchu snědený sendvič.“    

Autor reflektuje i skutečnost, že právě fotogenické hory dnes mnozí dopředu znají z nesčetných vyobrazení na pohlednicích či reklamních předmětech. Ostatně jeho kniha k tomu trochu přispívá, protože také přináší velkoformátové barevné fotografie všech zařazených vrcholků. Celkově však publikace nemíří k jejich devalvaci, ale naopak k tomu, aby čtenář vnímal jejich vnitřní sílu a energii a choval k nim úctu.