Publikace sestává z textů doplněných dobovými i současnými fotografiemi i názornou schematickou mapkou. Tým autorů postupuje „archeologicky“, od současnosti až k nejstarším dobám. Připomíná, že v Malešické tvrzi se čeští panovníci zřejmě pravidelně zastavovali na svačinu cestou do Prahy, později na Spojovací končila tramvaj a Pražané mezi místní polnosti a hájky jezdili na výlety. Případně se tam nacházelo zahradnictví. To se začalo radikálně měnit poté, když kolem historické zástavby vyrostlo socialistické sídliště a také rozsáhlá průmyslová zóna: zmíněné zahradnictví zaniklo a památkou na něj je jen vzrostlý jinan dvojlaločný mezi paneláky. 

Malešická kronika přináší vzpomínky pamětníků na to, jak bylo sídliště zprvu vytápěno parní lokomotivou, která stála přímo mezi paneláky. A jak se jejich první obyvatelé, než byly vybudovány chodníky, bořili do bahna (tak jako i na jiných sídlištích), takže tam děti v blátě nenávratně ztratily mnoho párů holínek. Lidé v nouzi proto byli někdy takřka odříznuti: jednou tam cestou za rodící ženou zapadla i sanitka, takže se porod musel uskutečnit v domácím prostředí bez přítomnosti lékařů.

Bez vody, ale s šikovnými mukly

Jan Zábrana ostatně ve své deníkové knize Celý život vzpomínal i další nedostatky tamního bydlení, například že třeba šest dnů netekla voda a výtahy jezdily jen některé. Jako by si podle něj komunističtí plánovači říkali: „Chcípněte v těch panelových kotcích pro králíky.“ Zároveň ale dodejme, že Zábrana by byl v komunistickém Československu asi nešťastný skoro kdekoli. Pochvaloval si ale, že byla v této lokalitě celkem vysoká koncentrace podobně orientovaných literátů: „V Malešicích bydlí tvrdá garda českého písemnictví: (Josef) Kostohryz, (Josef) Vohryzek, (Jan) Zábrana.“ A jeho manželka Marie Zábranová (1938), někdejší redaktorka časopisu Světová literatura a nakladatelství Odeon, v recenzované knize vzpomíná, že paradoxní „výhodou“ při dokončování bytu bylo předchozí uvěznění Jiřiny Zábranové, její tchyně. Ta totiž z kriminálu znala spoustu šikovných muklů: „Na všechno sehnala nějaké lidi, takže jsme měli speciální podlahu v kuchyni, měli jsme krásné lino a potom jsme měli moc hezké parkety ve dvou pokojích. Krásný dvoupokojový družstevní byt.“ Jejich nejvzácnější návštěvou v něm byl samotný Allen Ginsberg.

Hosté a obyvatelé zdaleka

Malešice ovšem zažily i jiné významné hosty: v roce 1964 je v doprovodu prezidenta Antonína Novotného navštívil tehdy nejvyšší představitel SSSR Nikita Chruščov, aby viděl, jak se u nás staví vysoké obytné domy, a na střeše jednoho z věžáků prý dokonce zatančil kozáčka.  

Někteří (polo)cizinci se tu ale usídlili na delší dobu. Architekt Osamu Okamura (1973) už nezažil zablácené počátky a na svoje malešické dětství nevzpomíná nijak traumaticky, i když on ani jeho dva bratři nemohli nepůsobit silně cizokrajně: „V osmdesátých letech tady žádní Polojaponci nebyli… Nebylo tady ještě ani moc Vietnamců, teprve se tu objevovali první studenti-vysokoškoláci anebo sem jezdili dospělí na práci do továren, ale asijské děti v našem věku, to neexistovalo. Takže to bylo exotické, ale nepamatuju se, že by to bylo problematické, to vůbec. Já asi nejsem takový konfliktní typ. Byl jsem naopak předsedou třídy. Když přijel tatínek, přivezl vždycky s sebou nějaké japonské zajímavosti a já jsem to pak nosil do školy, protože jsem se chtěl pochlubit: samolepky nebo angličáky, žvýkačky nebo potom digitální hry, takové ty, co měly tlačítka a displej a honily se tam nějaké příšery nebo závodní auta, a to všechny zajímalo a každý se chtěl se mnou kamarádit.“ Vzpomíná, že měli romské sousedy, na které musela jeho česká maminka jednou za rok „vlítnout“, když přijeli jejich příbuzní ze Slovenska a všichni celou noc zpívali a tančili, až celý dům otřásal. Nicméně celkově byli podle něj tehdy Romové lépe integrovaní do majoritní společnosti než v dnešní době: „Byli zaměstnaní v teplárně, všichni byli spolu kolegové a nevznikala žádná sociální propast.“ Škoda, že v knize není uvedeno i to, jak na toto tehdejší soužití vzpomíná Osamuův bratr Tomio.

Osamu Okamura zpětně chválí urbanistické řešení sídliště. Zvláště centrální bulvár s travnatým pruhem uprostřed a se stromořadím, který podle něj ukazuje, že tehdejší plánovači postupovali opravdu velkoryse: „Po stranách jsou pak polouzavřené bloky s vnitřními dvory, kterými jsme procházeli cestou ze školy a kde naopak nejezdí žádná auta a byla tam zeleň, hřiště a sezení. Čili jsme šli ze školy úplně bezkolizně a bezpečně vnitrobloky a cestou jsme nepotkali jediné auto. To bylo skvělé, příjemné.“ Historik Petr Čornej bydlí v Malešicích dosud a jeho vztah k nim se zintenzivňuje: „Když jsem se do Malešic nastěhoval, tak jsem si řekl, že se tu musím nějak zabydlet. A to se povedlo, za těch bezmála čtyřicet let jsem tady zapustil kořeny. S každou další procházkou to tu mám radši.“ Stejně jako tam dosud žije Marie Zábranová.

Kuriozity a prvenství

Kniha přináší i řadu zajímavostí, například že v Malešicích sice stojí tvrz/zámeček, ale nikoli  katolický kostel. Což se mělo změnit po druhé světové válce, kdy byly dokonce vybudovány a vysvěceny základy kostela sv. Josefa. Jenže po únoru 1948 ze stavby sešlo, základy kostela posloužily jen dětským hrám a nakonec zmizely při výstavbě nových domů. Nebo že ve spíše rovinatých Malešicích mají umělou betonovou skálu, dílo s názvem Obr, velryba, žába od Čestmíra Sušky.

I když některé další kuriozity by se daly doplňovat, zvláště v oblasti stop malešických v popkultuře. Kupříkladu Pavel Houser v apokryfní sbírce „potrhlých“ pražských legend Grébovské motyky (Druhé město 2021) přišel se svéráznou teorií o komínu malešické spalovny, který měří 177 metrů a je nejvyšší v Praze. Z této spalovny se podle něj kamsi záhadně ztrácí teplo. Jeho fiktivní vyšetřovatelé pracují s verzí, že pod komínem spalovny se nachází ještě mnohem „vyšší komín“ vedoucí opačným směrem. Souhrnná výška, respektive hloubka komína s podkomínem by mohla Praze „hravě zajistit světový komínový rekord“.     

Malešice také proslavila píseň Vítkova kvarteta Pražskej démon, kde se zpívá, že „přichází z Malešic, z tý čtvrti pochybný“. „Kdo se sem dostal, tak se divil, že je to takové poklidné místo,“ protestuje proti tomu v knize dcera Petra Čorneje, rovněž historička Alžběta Kratinová (1986). Vzhledem k tomu, že zařazení respondenti i dnešní Malešice popisují jako lokalitu se specifickou, takřka idylicky sousedskou atmosférou, je to pochopitelný nesouhlas. Nicméně vsaďme píseň do dobového kontextu: možná měla reálný základ, podle jistých domněnek byl předobrazen onoho Pražského démona Jarda Švec působící v kapele Ševcovský pop. Přičemž zkoušky se podle článku Josefa Vlčka někdy konaly v Malešicích i v noci: „Zkoušeli jsme tak, že jsme k němu přišli domů, opili se a usnuli. Když jsme se probrali, bylo už hodně po půlnoci, a třeba ve čtyři ráno jsme začali na celý malešický barák hrát.“ Píseň tedy můžeme vnímat i jako paradoxní chválu Malešic jako místa, kde se pro zastánce big beatu rodí kvalitní muzika, jako oslavu tehdy ještě periferní čtvrti, stejně jako establishment vnímal jako něco periferního i big beat. I když je otázka, jaký názor na to měli z hlubokého spánku probuzení sousedé. A jaké sousedské vztahy pak panovaly zrána. (Dodejme, že sídliště rozvoji těchto rytmických hudebních žánrů přála. Kupříkladu Jižní Město bylo v osmdesátých a devadesátých letech jedním z center rozvoje české hip hopové subkultury: rapu, skateboardingu nebo graffiti. První nahrávka českého hip hopu vznikala v období 1984 až 1985 v obývacím pokoji paneláku na Hájích.)

Autoři Malešické kroniky konstatují, že Malešice jsou ideální kus města: „V křoví tu běhají bažanti i zajíci, jsou tu místa přírodní i zcela městská, hezká i ošklivá, potkávají se tu obyvatelé bohatší i chudší, bezdomovci a maminky, staří a mladí. Jsou tu parky i průmyslová zóna.“ Secesní domy i zbytky nouzové kolonie. Totéž by mohli tvrdit i obyvatelé leckterých jiných čtvrtí i obcí. Ovšem málokteré z nich má knihu tak invenčně a pečlivě připravenou, která dokáže jednotlivé historické etapy a jejich přínos pro rozvoj města vnímat nečernobíle, napsanou sebevědomě, ale bez vyvyšování se nad jiné čtvrti. I když, jak jsme naznačili, potenciál Malešic kniha nevyčerpává úplně stoprocentně, takže uvidíme, jestli bude následovat nějaké pokračování.