Václav Tille (1867–1937) byl významný český divadelní a literární kritik, překladatel, etnograf, autor pohádkových knih, ale také milovník vysokohorské turistiky a koček. Původně knihovník (s čímž byl nespokojen), od roku 1921 řádný profesor srovnávacích dějin na Karlově univerzitě. Podle Dagmar Blühmlové, autorky jeho biografie Evropan Václav Tille (Společnost pro kulturní dějiny, České Budějovice, 2010), byl Tille hlavně „podvojná“ osobnost, v níž „snivý romantik“ vedl dialog a spor s racionalistickým skeptikem. Pozorovat to lze v řadě jeho textů. Třeba v cestopisu Moskva v listopadu (Ot. Štorch-Marien, 1929) barvitě popisoval Kreml coby fantastický „hrad, o kterém se středověku snilo jen v pohádkách“ a hlavně chrám Vasila Blaženého, který ruští lidé postavili jako „žhavě pestrý, nadlidsky přísný a mystický výraz zbožnosti ruské duše tatarskou formou kamenných turbanů nad hroby světců“. Oproti jeho předchozí, předrevoluční návštěvě mu ovšem chrám nově připadal už málo pohádkový, jako „úl bez včel“, protože z něj „zmizelo tajemství ruské duše; všichni ti svatí, andělé, symboly mluví k vám naléhavě a usilovně výmluvnou řečí, ale mluví hluchým uším“. Odcházející pohádkové postavy přímo vystupují v jeho souboru próz Barevné stíny (vycházely nejprve samostatně, knižní vydání posmrtně 1947). Jejich konfrontace s civilním, moderním světem vyznívá elegicky a nostalgicky. V próze Podzimní noci I. vysvětluje jedna z postav: „Narodili jsme se z duší lidských, a když ty mizí, mizíme i my. Naše doba přešla. Podívejte se jen po svém kraji, kde místo chaloupek a vesnic města a továrny, kde místo prostých vesničanů, kteří cítili se po denních strastech šťastni a blaženi v naší říši, nastoupili dělníci a lidé nového, jiného věku.“ Podle Blühmlové byl sice Tille jedním z těch, kteří zrušili romantickou představu krojovaného lidu nesoucího skryté tajemství pradávné tradice, ale současně podle ní romanticky odcházel do hor, aby tam měl širší rozhled na lidskou „plíseň ve vráskách země“. A když se jednou v moravských Napajedlech setkal s dcerou místního organizátora krajinské výstavy, která obsluhovala u stolu v kroji, byl tím prý tak okouzlen, že ji požádal o ruku – a také si ji vzal. Ovšem autorka deziluzivně dodává, že se „z romantického záblesku odvinulo několik desítek společných let šedého realismu“. O tom, jak vypadala všední každodennost posledních deseti let života tohoto pozoruhodného muže, svědčí jeho Deníky, které ve dvou svazcích vyšly péčí Lukáše Holečka.  

Sviňáci, lenoši a sprostota 

Svědčí o neobyčejné pestré škále autorových aktivit (byl členem řady vědeckých organizací a aktivním členem pražského Rotary klubu, za svou vědeckou i veřejnou činnost obdržel několik zahraničních vyznamenání). Poskytují vhled do fungování prvorepublikové kulturní, politické, diplomatické a částečně i hospodářské elity. Najdeme v nich i zmínky o Tilleho paralelním vztahu s Věrou Vostřebalovou, mimo jiné skutečnou editorkou zmíněné knihy Barevné stíny. Editor Holeček oba díly opatřil někdy i velmi podrobnými vysvětlivkami, ale ani tak není vždy možné obsah zápisků stoprocentně rozklíčovat. Součástí Tilleho textů jsou i pichlavé charakteristiky snad stovek předních osobností (Jan Herben = „Příznačný typ slovácké drzosti a hanácké lenosti“; M. R. Štefánik = „Muž čistě konjunkturální, který zásadně nedělal žádnou práci a číhal jen, kde vkročit do děje vnějšího jako rozhodčí neb reprezentant“; senátor Karel Prášek = „Typ našich politiků, kteří nedovedou pochopit ani republiku, ani demokracii, a jen imitují bývalé – své – pány“). Nemalou část zápisků tvoří zákulisní informace o soukromém životě autorových současníků, jejich milostných aférách, finančních poměrech i umírání (letadlo se M. R. Štefánikem podle Tilleho havarovalo proto, že Štefánik při své nervozitě „mátl pilota tak dlouho, až se stalo neštěstí“).  

Ve vztahu k zahraničním uměleckým dílům je Tille občas i rezervovaně pochvalný; o románu Josepha Rotha Pochod Radeckého poznamenává: „Pěkné vedlejší figury. Pěkně objektivní. Jasně vidí. Sloh, zvlášť v první půli, dokonalý, stručný, výstižný.“ Ale mnohem častěji vyznívají jeho soudy odmítavě a skepticky: československý film Růžové kombiné zhodnotil slovy „Sprostota, hloupost a naprostá neschopnost všech dohromady“; po přečtení románu Milenec lady Chatterleyové štítivě konstatoval, že jeho autor David H. Lawrence je „typický sviňák-koprolál, jenž svou duševní nemoc vynáší za zdraví“.

Nespokojenost a zklamávání

Jak v předmluvě k druhému dílu konstatuje Holeček, kupříkladu jeho vztah k českému divadlu měl charakter trvalé nespokojenosti a zklamání z toho, jak příliš se podle Tillleho rozcházela úroveň domácích scén s jeho představami: „Stálé napětí mezi ním a českým divadlem mělo své kořeny ještě před válkou, kdy byl divadelním referentem Národních listů. Představitelé Národního divadla se v roce 1915 na vedení deníku obrátili kvůli nespokojenosti s Tilleho divadelními referáty, krátce nato Tille z vlastního rozhodnutí Národní listy opustil.“

Ovšem i když dlouhých dvanáct let usiloval o to stát se univerzitním profesorem, po dosažení této mety byl hyperkritický i k vysokoškolskému prostředím (podivoval se tomu Ivan Malý příslušném dílu rozhlasového cyklu Ex libris). Až tragikomicky Tille líčí a občas snad i paroduje okolnosti jmenování některých profesorů, ale i chování svých kolegů při zkoušení studentstva, které je jim vydáno na milost: „Dnes propadla u (Otokara) Fischera a (Josefa) Janka německá židovka (Emilia) Langweilová z němčiny… Janko ji zkoušel jen z gramatiky staré, a to takové výlučné věci – měla práci o Werfelovi! Když odpovídala Fischerovi, obořil se znovu, že on je také přísedící zkoušky, aby tedy mluvila hlasitěji a neobracela se jen k Fischerovi. Při poradě Janko hned běžel napsat nedostatečnou, a když Fischer chtěl pro forma, abych pak psal já, hned „protestoval“, že druhý je Fischer, přerušil ho v řeči a vyžadoval nedostatečně. Mnoho neuměla, pravda, ale na to, co se jí ptali, byl by propadl i nebožtík (germanista August) Sauer.“

Nespokojenosti ovšem u Tilleho s časem přibývalo i při jeho hodnocení svých vlastních výkonů. Rok 1936 bilancoval s tím, že jen 47 dní strávil mimo Československo. Celkové „vyhlídky do budoucna ubohé, situace nevalná – nálada dle toho“. Na otázku, co mu přinesla republika, si hořce odpovídá: „Zkrácení služební doby o jeden rok. Srážky víc jak 13 000 ročně se zpětnou platností o dvě léta. Dvakrát devalvaci koruny o 20 + 16 %. Zastavení postupu platového o 12 000 ročně…“ Když si předtím někteří lidé vyžádali jeho foto na
oslavné články k sedmdesátce, sarkasticky to zhodnotil jako generálku na funus. Ten se už následujícího roku skutečně konal.

Hranice zdravé míry skepticismu

Lukáš Holeček na Tilleho posmrtném odkazu vyzvedává mnoho pozitiv: „Liberální étos, zdravá míra skepticismu…, důraz na svobodné tvůrčí myšlení a svébytnost kritického projevu, na nezastupitelnou roli historie a vědy pro pochopení současnosti, to jsou motivy, které v Tilleho celoživotním díle zůstávají trvale platné, tím spíše, že jejich bytostný prostor a hájemství spatřoval právě na univerzitní půdě, odkud mohly dále působit ve prospěch celé společnosti-“ Těžko říct, co by na to Tille sám opáčil, vzhledem k tomu, jak silně ironicky se o univerzitním prostředí vyjadřoval. Obecnější otázkou potom zůstává, kde leží hranice „zdravé míry skepticismu“. Zdůrazněme přitom, že Tille byl skeptický i k poznávací síle samotného lidského rozumu. Mimo jiné plánoval sepsat úvahu o neuvědomovaných funkcích těla, dirigovaných ne rozumem a vědomím, ale organicky. Jeho tezí mělo být, zda rozum není nic více než „hybridní novotvar“.

Bylo by snadné mnohé z Tilleho poznámek šmahem odsoudit jako klepy, ovšem právě ty tvoří jemné tkanivo všech mezilidských vztahů, ostatně některé „zaručené“ zprávy, jež zmiňuje, tak sám označuje. Jeho zápisky mohou být cenným svědectvím o tom, jaké pomluvy, nálady či soukromé teorie se tehdy minimálně v Tilleho společenské vrstvě šířily a jak neoddělitelně se i tehdy prolínaly zájmy kulturně-politické, hospodářské a osobní až intimní. A mohou být připomenutím toho, že i u těch největších vědeckých kapacit sehrávají velkou roli faktory zcela nevědecké, jak by napsal Nietzsche, „lidské, až příliš lidské“. Jakkoli je zřejmé, že jeho deníky jsou především subjektivní výpovědí stále zklamávaného pisatele.