Hodnocení recenzované knihy se v nemalé míře odvíjí právě od toho: pokud budu číst lyrickou poezii, ale jako recenzent si postavím hlavu, že v ní mermomocí budu hledat prvky epiky, je jasné, že ji budu hodnotit se zklamáním a krajně negativně. (Je také jasné, že problém je v takovém případě na straně recenzenta.) Výstižně takový postup, jímž se dá pomyslně „sejmout“ cokoli, popsal už Karel Čapek v textu Dvanáctero figur zápasu perem čili Příručka psané polemiky: „Kdybyste náhodou byl bezprostřední a intuitivní, je možno vás usadit objevem, že se vám nedostává pevných zásad, hlubokého přesvědčení a vůbec etické odpovědnosti. Jste-li tvor rozumový, nejste k ničemu, neboť se vám nedostává hloubky citu, jste-li tvor citový, jste pouhá onuce, neboť se vám nedostává vyššího rozumového principu To, co jste nebo co v sobě máte, je vedlejší, je nutno objevit, co vám není shůry dáno, a ve jménu toho vás zavrhnout ve tmu a nicotu.“

Přiřazením odpovídajícího kontextu je jindy naopak možné knize pomoci: také k titulu hloupému a demagogickému lze zpravidla najít i jiný, ještě hloupější, takže ten první pak můžu pochválit, že to mohlo být i horší. A vždycky je možné prohlásit: vzhledem k tomu, že předci daného autora ještě před několika tisíciletími, což je z hlediska evoluce krátká doba, lovili mamuty, je vlastě obdivuhodné, že vůbec dokáže sepsat knihu…

Vědec, esejista či vizionář?
Mnoho knih také vnímáme v několika, minimálně ve dvou kontexech. Je například kontroverzní kniha Československo – stát, který zklamal (Petrkov 2020) od Mary Heimann moderní historickou prací, jak tvrdil vydavatel originálu, nebo historický esej, který ukazuje, jak naše dějiny může vnímat soudobý Angličan/ka? Posuzováno v prvním kontextu je v ní příliš mnoho chyb a tendenčnosti, posuzováno v tom druhém ale může nabízet užitečný a inspirativní pohled zvenčí, podotýká publicista Martin Groman.

Byla kniha Jako bychom dnes zemřít měli standartní kritické historické dílo, nebo spíše cosi na způsob hagiografie? I historici, kteří mají jinak k jejímu hrdinovi, mučedníku Josefu Toufarovi, blízko, jako Michal Stehlík, naznačují, že spíše to druhé. Nicméně když jsem si dovolil napsat to po jejím vydání do recenze, byl jsem vícero lidmi (z katolického tábora) ostře kritizován, a dokonce obviněn, že pěstuji „postmoderní literární kritiku“. Přitom jsem se jen snažil najít kontext, který by dané knize nejlépe odpovídal a umožňoval o ní psát v rámci žánrem daných očekávání s pochopením.

Podobným způsobem je možné diskutovat o řadě dalších knih. Například Český klub skeptiků Sisyfos pravidelně udílí ocenění Bludný balvan „pro zvýraznění přínosu jednotlivců i různých spolků k matení české veřejnosti a rozvoji blátivého způsobu myšlení“. Na knihy a jiné výstupy různých šarlatánů a esoteriků přitom uplatňují přísné vědecké metody a z těchto exaktních pozic je kritizují. Potíž je ovšem v tom, že daní nekonvenční „koumáci“ či zneuznaní vynálezci se sami cítí být spíše vizionáři, takže pokud vydají nějakou knihu, je otázka, zdali ji posuzovat v kontextu přírodních věd nebo spíše v rámci umělecko-spirituálních textů s nějakou celoplanetární vizí, kde je pak těžké posoudit, jestli se v ní dosud nerozpoznaná genialita maskuje fantasmagoričností nebo opačně.

A ještě uveďme příklad výtvarnice Kateřiny Šedé, která se pohybuje někde na pomezí výtvarného umění a sociálních experimentů, o čemž také vydává knihy. Šedá může leckoho dráždit tím, že se jakoby vyděluje z umělecké komunity, protože jí přece jde o společenskou změnu, ale když ji začnou někteří sociální vědci kritizovat, odpovídá jim, že ona sociální vědkyní není, takže se nemusí přesně řídit jejich profesními metodami.

Dilemata nad Vietnamkou
Někdy je přitom možných kontextů, do kterých by se určitá kniha dala zařadit, mnohem více. Letos například vyšla publikace Outsider – Rebelka, která si plní své sny (BizBooks 2021), již napsala Anna Thu Nguyenová. Kniha je líčením toho, jak autorka uniká svému původnímu vietnamskému prostředí a „kultuře, která utlačuje individualismus“, a buduje si velmi úspěšnou kariéru mimo Českou republiku. Svůj vzor autorka mimo jiné nachází také v Arnoldu Schwarzeneggerovi, pocházejícímu z malého rakouského města, který se ale stal nejlépe placeným hercem v Hollywoodu a pak guvernérem Kalifornie. Arnoldovi rodiče byli přitom stejně jako ti její chudí a nepříliš vzdělaní. Kdybych se řídil záměry autorky, měl bych asi její knihu srovnávat s příběhy dalších lidí, kteří odešli ze své země a v nějaké cizí dosáhli úspěchu. Takových je ale opravdu hodně: jen o zmíněném Arnoldu Schwarzeneggerovi u nás vyšlo několik takových titulů. Dále jsem si mohl určit, že Anna Thu Nguyenová je pro mne především ženou, která píše, a zařadit ji do předpokládaného kontextu ženské literatury. Jsou publicisté, kteří takto souhrnně o české ženské literatuře píší, zvláště se proslavil kritický článek Jiřího Peňáse Pavoučí ženy a ubohá tlustá moucha. Literární recenzent o svých rozpacích z tvorby současných českých spisovatelek (LN 1. 12. 2012, příloha Orientace). Já ale moc nevěřím, že by knihy psané ženami měly výrazně mnoho společných prvků, takže mě ani taková intepretace nelákala. Místo toho jsem napsal souhrnný článek, ve kterém jsem zkoumal literaturu psanou členy česko-vietnamské komunity a knihu Rebelka, která si plní své sny jsem v tomto rámci srovnával s publikací jiné české Vietnamky. Samozřejmě jsem tím téma nevyčerpal a vůbec netvrdím, že to byl nejlepší interpretační kontext, který jsem mohl zvolit, jen byl nejvhodnější pro mne osobně.

Při konstruování textového světa má tedy recenzent do jisté míry libovůli. Musí ale dávat pozor, aby v takto stvořeném světě nezůstal sám, aby do něj chtěl vstoupit někdo další…