Princip práce literárního recenzenta je v zásadě jednoduchý: on si napíše do nakladatelství o knížku, oni mu ji pošlou, on ji přečte a napíše recenzi, redaktor ji upraví a následně je recenze zveřejněna. Jednoduché, co na tom? (Pomiňme, že literární recenzent musí také dělat něco jiného než psát recenze, aby se uživil.)

Problémů se na této jednoduché cestě skrývá celá řada, podívejme se dnes blíže na ty skryté za větou „oni mu ji pošlou“. To zdaleka není automatické, i když obvykle mají nakladatelé zájem na tom, aby na jejich knihy někdo recenzi napsal. Pokud nemají, na žádost o recenzní výtisk ani nereagují a recenzent pak přemýšlí, zda je problémem periodikum, kam píše, on sám nebo zda se e-mail s žádostí o recenzní výtisk jen někde zatoulal.

„Oni mu ji pošlou.“ Fajn, otázkou ale zůstává, zda kniha bude adresátovi doručena. Asi začínáte tušit problém. Pošta i většina soukromých kurýrů poctivě kopírují pracovní dobu většiny obyvatelstva, takže to, že recenzent dostane od pošťáka či kurýra balíček do ruky, se neděje zdaleka pokaždé. Nevadí, na poštu to nemáme zase až tak daleko a většina kurýrů je ochotna předat zásilku kolegovi na jiné lince, aby ji dalšího dne přivezl recenzentovi do jeho občanského zaměstnání. Ovšem ne vždy! A já jsem se musel bez auta trmácet do balíkového depa kdesi na pomezí Řeporyj a Třebonic. To byl ovšem ten lepší případ, kdy jsem aspoň věděl, kde si mám balíček vyzvednout. Když jsem onehdy krátce pobýval v Bruselu, nalezl jsem jednoho dne ve schránce lístek, že kurýr zanechal balíček s recenzním výtiskem na výdejně na Třídě královny Alžběty. Žádná taková ulice v celé bruselské aglomeraci ovšem neexistuje, pohled na mapu ale napověděl, že nedaleko od našeho bydliště vede Třída princezny Alžběty. Na uvedené adrese byl ovšem jen prázdný prostor k pronajmutí, nakonec se mi dotazem v sousedním kadeřnictví podařilo zjistit, že dotyčný podnik už před několika měsíci přesídlil vzdušnou čarou o půl kilometru dále do úplně jiné ulice. Tam už jsem se naštěstí svého balíčku dopátral, a když jsem objevil ve schránce lístek s oznámením o uložení dalšího balíčku ve výdejně na Třídě královny Alžběty, šel jsem už najisto.

Někdy pošle nakladatel knihu přímo do redakce a po domluvě se knihy ujmu já. V takovém případě se snažíme domluvit na osobním předání, protože případné zaslání knihy mně jakožto člověku mimopražskému by zvyšovalo náklady na naší straně a já přece jen do Prahy občas zajedu. Pokud ne, je možnost požádat někoho z pražských příbuzných či blízkých známých, aby knihu vyzvedl a při nejbližší příležitosti mi ji předal. Už se také stalo, že takovou nejbližší příležitostí byla svatba v Bratislavě a knihu jsme si předávali v průběhu svatebního veselí. Vlastně proč ne, předávání recenzního výtisku by mohla být pěkná nová svatební tradice mezi literáty.

Menší a úplně malá nakladatelství také někdy přijdou s návrhem, že by bylo možné si knihu předat například na veletrhu nebo na křtu knihy, případně někde jinde. Ono „někde jinde“ může přitom mít dost široký obsah a v jednom případě se do této kategorie vešla i „prodejna dámského spodního prádla na adrese xxx“, kde pracovala manželka dotyčného nakladatele. Naštěstí se mi tenkrát podařilo se dostavit na křest knihy a návštěvě dotyčného podniku se vyhnout.

Ale žijeme přece v moderní době, to musíte být vy literáti tak fixovaní na papír, může se jistě někdo zeptat. Nuže, mám-li mluvit za sebe, z prostorových i jiných důvodů jsem stoprocentní fixaci na papír musel už dávno opustit. Takže stačí knihu poslat e-mailem v elektronické podobě a je po problémech, ne? Odpověď je jednoduchá: ne. Zdaleka ne každý nakladatel pošle knihu v „normálním“ formátu, rozumějte v pdf, se kterým si poradí snad každý počítač i tablet. Třeba takoví Švédové kdovíproč posílají elektronické knihy zásadně ve formátu epub, z jiných zemí občas dorazí elektronická kniha ještě v jiném formátu. Z recenzenta se v tu chvíli chtě nechtě stává hacker, snažící se v hlubinách internetu najít program, který mu umožní si daný soubor otevřít. Pak nadšeně vyskočí jako onen pološílený programátor Boris v bondovce Zlaté oko s výkřikem „Jsem nepřemožitelný!“, jen ten následný výbuch sudů s chladícím médiem, nebo co to bylo, chybí. A mimochodem, ne každý nakladatel je z různých důvodů ochotný knihu poslat v elektronické podobě (z jednoho nakladatelství mi dokonce napsali, že knihu v elektronické podobě vůbec nemají k dispozici), čímž se opět dostáváme k situacím popsaným o několik odstavců výše.

Ať už proběhlo doručení jakkoli, nakonec usedá spokojený recenzent do křesla či ke stolu s recenzním výtiskem v ruce a vůbec nepochybuje o tom, že brzy se jistě objeví nějaká další zajímavá kniha, o kterou si rád napíše do nakladatelství a bude navzdory všem dosavadním zkušenostem doufat, že„oni mu ji pošlou“.