Bylo nebylo. V Rotterdamu ležela sociálně vyloučená čtvrť Afrikaanderwijk s vysokým zastoupením menšin. Uprostřed se rozkládá tržiště. Jednoho dne se objevila skupina mladých dívek, studentek módního designu. Chtěly podnikat a zároveň přispět dobré věci. Založily lokální družstvo Afrikaanderwijk Cooperative a požádaly město o pronájem nevyužité budovy uprostřed tržiště, s čímž úřady souhlasily. A dívky začaly rozvíjet koncept sociálně odpovědného kreativního podnikání: „Otevřely krejčovskou dílnu, kde zaměstnaly místní ženy. Vytvořily mladý brand a do jeho vývoje zapojily zdejší mládež. Módní produkty dokázaly vyrábět kvalitně. Spolupracovaly s umělci, kteří fungují v roli koučů, konzultantů či spoluautorů jednotlivých výrobků. Zároveň díky svým konexím v módním průmyslu brzy získaly pozvání na přední evropská mola.“ V jedné hale založily restauraci, kde zaměstnaly další obyvatele Afrikaanderwijku, čímž si také získávaly důvěru od místních. Spolupráce s umělci se dále rozvíjela a ti začali pronikat se svými uměleckými artefakty mezi stánky se spotřebním zbožím. „Dnes je místo vyhledáváno také turisty, kteří sem přijíždějí navštívit zdejší prodejce nebo talentované dívky v hale uprostřed dříve vyloučeného tržiště“.

I tento příběh najdeme v knize Co dokáže kultura?, která na různých příkladech ukazuje, že kultura umí v lidech probouzet zájem o dění kolem sebe, má schopnost aktivovat obyvatele a dát jim motivaci přetvářet prostor kolem nich k lepšímu. Napsal ji David Kašpar (1976), autor dětské knihy Divísek a Filipínka (Tolerdance, 2013), ale především kulturní manažer a komunální politik. Dlouhodobě se v různých rolích věnuje tématům revitalizace veřejného prostoru, komunitnímu oživení pražských periferií, kulturním projektům se sociálním přesahem, plánování a otázkám kreativního rozvoje města. Působil jako kreativní ředitel kulturního centra Zahrada na Jižním Městě a tamtéž jako programový ředitel festivalu umění ve veřejném prostoru Street For Art. Založil prostor pro aktuální umění Prádelna Bohnice či lokální kreativní a volnočasové centrum Plechárna Černý Most atd. Od roku 2018 je místostarostou městské části Praha 10, kde měl ve svých gescích kulturu, školství a sociální oblast, nově také zastává funkci náměstka ministra kultury ČR.

Najít a propojit ty aktivní

V knize vypráví konkrétní příběhy (a zároveň dává návody), jak aktivizovat občanstvo, které je letargické, respektive rozpadlé na skupinky, jež spolu nejen že nekomunikují, ale ani se vzájemně neznají. Inspiraci přitom chtěl najít například u spolku Anthropictures, který hledá řešení společenských výzev aplikováním přístupů sociokulturní antropologie. S jejich pomocí v dané lokalitě zjišťuje, kdo jsou jeho potenciální partneři, kteří mají zájem se angažovat.

Právě kulturní antropologové, „školení v metodách navazování kontaktů s původními obyvateli odlehlých končin planety“, jak říká autor s nadsázkou, začali navštěvovat dětská hřiště, objevovat místní hospody, procházet se po zapomenutých stezkách. Přičemž měli jeden společný úkol – „odhalit výskyt jedinců s předpokladem se zajímat a zapojit“. Pokud přitom na první pokus s navázáním kontaktu neuspěli, nevzdávali se a přišli o pár dní později. Na daném místě – třeba na dětském hřišti – pak narazili na někoho sdílnějšího, s kým se dal kontakt navázat lépe. A tak postupně zmapovali dané území a předložili „databázi výskytu aktivních obyvatel“. Najednou měl díky tomu Kašpar, coby člověk odpovědný za rozvoj kultury v oblasti, informace třeba o skupině rybářů scházející se každé úterý na břehu rybníka, o aktivní skupině maminek, které pořádají pro své děti zajímavé akce v místním lese, nebo o tom, že na sídlišti existuje dětský pěvecký sbor, který se schází v bytě bývalé paní učitelky v osmém patře panelového domu: „S každou takovou objevenou kulturní entitou bylo možné najednou komunikovat a bavit se o možnostech další spolupráce či podpory jejich lokální aktivity. A tak mohl začít celý proces aktivace kulturního života v okrajové městské části.“

Znovunalezená hrdost

Ze zdejšího prostředí přitom nemá tak happyendové a spektakulární příklady, jako byl ten nizozemský, ale některé skromnější ano. Jeho spolupracovníci objevili mimo jiné partu postarších mužů scházejících se v jedné zanedbané hospůdce u ještě zanedbanějšího antukového hřiště na nohejbal. U nohejbalistů-pamětníků se podařilo probudit jejich bývalou hrdost, konkrétně na období 70. a 80. let, kdy místní tým slavil nebývalé úspěchy na národním nohejbalovém kurtu. Dlouhodobě zanedbaný kurt se proměnil v jakési „muzeum lokálních nohejbalových úspěchů“ a z postarších chlapíků jeho hlavní protagonisté i správci. Proměna hřiště i nová energie kolem něj brzy přilákala pozornost okolních obyvatel, kteří do té doby o celonárodním významu tohoto antukového plácku netušili: „Sportovní utkání se tak najednou stalo zprostředkovatelem lokální paměti a iniciátorem oživení lokality. Dříve zanedbané místo ožilo zdravým komunitním životem.“  

Podobných historek, třeba i o překonávání bariér, jež lidem brání zapojit se do aktivit ve veřejném prostoru, má autor v knize více. A právě ony jsou možná v knize tím nejzajímavějším. Vedle nich – když se snaží zobecnit pozitivní příklady, které vyprávěl – pak rozvíjí i obecnější úvahy o roli kultury. Důležitý je prvotní impuls změny, který může vést k nastartování ozdravného procesu: „Všechny zvyky, příběhy, umění, architektura, talent, kreativita, sochy v parku, muzea, galerie, kniha nebo třeba festival nového cirkusu skládají dohromady pozitivní synergii, která podporuje vznik mezilidských vazeb. Ty zase vytvářejí důvěru v život obce či města, posilují identitu místa, a tím definují sousedství.“

Kulturní světla a stíny

Obecně autor chválí kulturu za to, jaký má pozitivní vliv na sociální soudržnost. Určité typy kulturních projektů podle něj můžou mít kladný efekt „v oblasti sociální inkluze a odbourávání předsudků spojených s etnickými rozdíly ve společnosti“. Je to určitě pravda, ale platí i to, že jisté kulturní projekty můžou působit i opačně, když se v národnostně rozbouřených dobách navzájem provokují znesvářená etnika právě prostřednictvím kulturních symbolů, třeba zpěvem vlasteneckých písní či pořádáním lidových slavností a průvodů oblastí většinově obývanou druhým etnikem. Ve výborné knize Proč jdou chlapi do války. Emoce a estetika u počátků etnických konfliktů vysvětlil Radan Haluzík, že rozpad Jugoslávie a následná občanská válka byly v jistém smyslu i dílem „kulturních buditelů“. Bělehradská federální vláda podle něj chybovala, když sice věznila separatistické politiky, ale současně dovolila, aby separatismus bujel v kulturní sféře. V jejím rámci jednotliví tvůrci stále křiklavěji prosazovali myšlenku, že jejich kultury jsou jedinečné, a dokonce k těm sousedním jaksi „od přírody“ nepřátelské.

Jistou jednostrannost Kašparovy knihy trochu vyvažuje předmluva Jiřího Sulženka, jeho spolupracovníka z mnoha výše zmíněných iniciativ. Sulženko právem upozorňuje na to, že kulturní aktivity mohou mít i negativní dopady na samotné obyvatele. Ať už v podobě nezvládnutého overturismu nebo přehnaného důrazu měst na masové akce zábavního průmyslu.

David Kašpar prostě není teoretik kultury a ani historik dějin umění, ale spíše praktik. Jeho kniha je v dobrém smyslu angažovaně aktivistická až nadšenecká. Fundovanější poučení o podstatě kultury či teorie o jejím působení si můžeme přečíst jinde, konkrétní návody, které autor dává, ale za povšimnutí stojí. Knihu můžeme vnímat také jako součást specifické pomyslné „štafety“. Autor se přiznává, že jeho podnítila k zájmu o prostředí, které obýval, i kniha Sídliště Solidarita (Archiv výtvarného umění, 2014), a sám se pak snažil totéž povzbuzovat u dalších, jak zmíněno, také na Jižním Městě. K jeho tamním aktivitám jsem se tehdy připojil i já a výsledkem byla později i publikace Jižák. Město panelů, snů a mýtů (Pulchra, 2022). Nejlepším plodem Kašparova textu by ovšem nebyl vznik jen nějaké další knihy, ale vytváření živých společenství, jejichž členové mají rádi místo, které obývají, a přitom zůstávají mírumilovní, necítí se být nadřazeni komunitám jiným ani je nechtějí provokovat.