Vyrostla jsem v rovinatém Polabí, ale větší polovinu své dospělosti už trávím mezi kopci Českého ráje. Stačí mi přeběhnout louku, abych byla v lese. V červenci sbírám borůvky, v září houby, ale po zbytek roku tam chodím ještě raději, protože tam většinou nikoho nepotkám. Tedy od chvíle, kdy skončil poslední lockdown, až do okamžiku, než začne ten další.

Chodím hledat cestu kolem skal, kterou ještě neznám, a chodím tak akorát rychle, abych ze stínu lesa ulovila poslední kousky krajiny vykoupané v medovém přelivu slunce mizejícího za kopcem. Chodím tam taky poslouchat. Ale neposlouchám les. Můj les je totiž dějištěm příběhů a nádobou plnou nejrůznějších hlasů.

Mým lesem pronásleduje Tomáš Juřička Gedův stín.

Mým lesem se Tereza Dočkalová prodírá k neuchopitelné Kouli.

Můj les je zelenou mílí, po níž Vladislav Beneš provází Johna Coffeeho.

Můj les je jižním pobřežím Anglie, kde Daphne du Maurier týrá bezejmennou Lucii Pernetovou.

Do mého lesa se vejde celá zeměkoule. A několik vesmírných zákoutí navrch.

Do mého lesa se vtěsnají dějinné epochy.

V mém lese by mohly ožívat zaniklé národy, kdybych někoho takového chtěla poslouchat.

Jediné, co obvykle neslyším, je les. Alespoň ke mně nedoléhá jeho nevyslovený křik, ať příště ta bezdrátová sluchátka a čínský telefon nechám doma.