Mezinárodní porota Ceny Franze Kafky měla v uplynulých dvou letech neuvěřitelně šťastnou ruku. V roce 2004 porotci všechny překvapili, když zvolili kontroverzní Rakušanku Elfriede Jelinekovou, v roce minulém byl vybrán britský dramatik Harold Pinter. Nebývalou souhrou odhadu a náhody tak vyhráli literáti, kteří posléze získali i ocenění nejprestižnější, Nobelovu cenu. Cena Franze Kafky se totiž vyhlašuje už v dubnu, kdežto slavnostní ceremoniál se koná až o půl roku později, u příležitosti říjnového státního svátku.

Na jaře tohoto roku porota oznámila, že letošním laureátem bronzové zmenšeniny Kafkova pražského pomníku se stane japonský spisovatel Haruki Murakami. Murakami má totiž ke Kafkovi hodně blízký vztah, což se projevuje nejen v přezdívce, kterou si dá hlavní postava Kafky na pobřeží, Murakamiho doposud posledního románu publikovaného v českém překladu.

Svět v myšlenkách
S Franzem Kafkou Murakami sdílí především vášeň pro hrdiny zasažené samotou. Tváří v tvář okolí, které nedokážou pochopit a přijmout, volí jeho protagonisté únik do paralelní reality vlastní mysli. Ve snech si tvoří svět, v němž lze dosáhnout na věci, jež jim jsou jinak zapovězeny. Autor své hrdiny často nechává balancovat na pomezí reality a představ, takže čtenáři si někdy nejsou jisti, jestli to, čeho jsou svědky, se stalo doopravdy, nebo jen v hlavě jedné z postav. Murakami využívá potenciálu tohoto prostředí bezezbytku, což jeho románům v minulosti nejednou vyneslo nálepku science-fiction či alespoň magického realismu. Autor nechává své hrdiny snít o ovci neznámého druhu, jíž se na hřbetě skví červená hvězda (Hon na ovci), nebo o fantaskních postavách (Johnnie Walker a Plukovník Sanders z Kafky na pobřeží). V Murakamiho románech se nebývale často vyskytují kočky – ty jsou totiž tichými průvodci postav po krajinách snů.

Nejčastěji se však jeho hrdinové noří do minulosti, jež zásadním způsobem ovlivnila jejich životy. Přítomnost jako by nevnímali, žijí jen ze vzpomínek. Taková je Šimamoto z románu Na jih od hranic, na západ od slunce, slečna Saeki z Kafky na pobřeží i Naoko z Murakamiho nejslavnějšího díla Norské dřevo. Všechny tyto ženy prožily kdysi lásku, která zůstala tragicky nenaplněná; nepovedený svazek je pak navždy uzamkne v jejich světě, v němž nemá místo nikdo další. Není divu, že tuto až existenciální úzkost řeší způsobem v Japonsku bohužel nadmíru rozšířeným: sebevraždou. Právě kombinace pocitu zmarněné šance na štěstí a smutného sexu, jenž je alespoň občas vytrhuje z neveselé existence, má na svědomí zvláštní nostalgii, která z Murakamiho tvorby činí tak populární záležitost. Z jeho příběhů vyvěrá jakási poklidná fatalita. Postavy se svému osudu nijak nebrání, naopak: s melancholickým úsměvem sledují, jak je záhuba čím dál blíž.

Jazz, Beatles a Schubert
Ačkoli se Murakamimu často přičítá právě ovlivnění Kafkou, sám autor říká, že okruh jeho literárních lásek je velmi široký a sahá od klasiků 19. století (Balzac, Dostojevskij) až k americkým beatnikům. Kritika se shodne, že právě vliv angloamerické kultury je pro jeho dílo klíčový. Ostatně Murakami umí anglicky dokonale. Do japonštiny převedl mnohá díla svých oblíbených autorů, například F. Scotta Fitzgeralda, Raymonda Carvera, Trumana Capota či Johna Irvinga. Po obrovském úspěchu Norského dřeva (jen v Japonsku se jej prodaly čtyři miliony výtisků!) musel doslova prchnout před vlnou popularity. Nejdříve pobýval v Evropě, poté se přesunul do Spojených států, kde osm let vyučoval na univerzitách v Nové Anglii. K návratu jej donutil až sarinový útok v tokijském metru provedený japonskou sektou Óm šinrikjó. Murakami vyzpovídal přímé účastníky atentátu a výsledkem byla jeho jediná kniha literatury faktu Underground.

V souvislosti s angličtinou je také třeba podotknout, že Murakami promlouvá ke svým čtenářům takřka výhradně skrze překlady, přičemž americký trh, jenž jinak cizím autorům není příliš nakloněn, mezi nimi hraje prim. Co se týče češtiny, zatím tu byly přeloženy pouze tři jeho romány. Ještě jeden další je dostupný ve slovenštině, kdo si ale chce přečíst zbytek, musí jej zvládnout anglicky.

Ale zpět k jeho románům, které se odkazy na angloamerické reálie doslova hemží. V tomto ohledu je pro Murakamiho důležitá hudba; koneckonců hned po studiích si na rozdíl od svých spolužáků z prestižní Wasedské univerzity, kteří se dali na kariéru v japonských korporacích, otevřel v Tokiu jazzový bar. Skladba velikána jazzu Nata Kinga Colea dala název jeho románu Na jih od hranic, na západ od slunce, za titulem Norského dřeva stojí pro změnu Beatles. Významnou úlohu však u něj hraje i hudba klasická: knihovník Ošima v Kafkovi na pobřeží poslouchá společně s Kafkou Tamurou Schubertovu Sonátu D dur a Beethovena.

Murakamiho postavy studují řecké filosofy a čtou knihy o evropských reáliích. Současně je formuje Japonsko, které se nevzdává svých tradičních hodnot. Ty sice nejsou pod nánosem symbolů globalizovaného světa tolik vidět, bez nich by ale Murakami nikdy nebyl tak populární. Jeho příběhy čerpají z obou kultur, autor je jako by rozkročený mezi dvěma světy. Výsledkem je neobvyklý, avšak přitažlivý mix, který si své publikum našel i v České republice.