Norský autor s chorvatskými kořeny Oliver Lovrenski (nar. 2003) obdržel za svůj debutový román Když nám bylo míň (Da vi var yngre, 2023, č. 2024) jako nejmladší autor v historii Cenu norských knihkupců. Jeho kniha do určité míry reflektuje autorovo vlastní dětství a zkušenosti, a proto je řazena k dnes tolik oblíbené autofikci.

Příběh se točí kolem čtyř šestnáctiletých kluků. Hlavním vypravěčem je Ivar chorvatského původu, který́ nás seznamuje se svými přáteli – Somálcem Arjanem, Arabem Marcem a Norem Jonasem. Až na Jonase pocházejí všichni hrdinové z přistěhovaleckých rodin, přičemž rasismus všedního dne je výrazným a všudypřítomným motivem. Všichni tři čelí nenápadným, ale vytrvalým předsudkům a mikroagresím – ať už jde o podezřívavé pohledy, stereotypní poznámky, nebo automatické zpochybňování jejich schopností. V tomto směru není Lovrenski v norské literatuře ojedinělý, podobný kritický náboj nese například román Tante Ulrikkes vei (Ulice tety Ulrikke, norsky 2017) Pákistánce Zeshana Shakara (nar. 1982) o dvou chlapcích vyrůstajících na sídlišti ve čtvrti Stovner ve východním Oslu.

Zásadním tématem románu jsou drogy. Všichni chlapci se pouštějí do světa dealerství i samotného užívání drog. Zdaleka to není životní cesta, která by vedla ke štěstí a spokojenosti. Denně čelí drsné realitě ulice plné nepřátel, násilí a zločinů. Jsou nuceni dávat pozor jeden na druhého a utíkat – před lidmi, zákonem, ale především před problémy vlastních životů. Drogy, násilí a nevázaný sex se pro ně stávají formou úniku, který však přináší jen rostoucí prázdnotu, neukojenou touhu po lásce a prohlubující se deprese.

„felili sme na lavičce v kruhu na valkyrie plass a měnili kradený pivka za balenky a historky vod alkáče, marco drtil fumo, a arjan žmolil filtr a jonas se zašklebil po velkým srknutí tekutýho éčka, ten alkáč se menoval steinar a měl červenej rypák a byl skoupenej na slovo, ale teď votevřel pusu a zeptal se jonase, proč do sebe sype ty sračky, a to se jonas musel zamyslet, nakonec řek, kvůli bolesti, a steinar řek, žiješ čéče, na to neni žádnej lék“ (s. 195)

Vyprávět jazykem

Ačkoli samotný́ příběh není příliš radostný, prostupuje jím humor a smysl pro sebeironii, kterou se generace Z vyznačuje. K tomu bezesporu přispívá i výrazný a pro čtenáře zprvu překvapivý jazykový styl. Jde o směs slangu, anglicismů, vulgarismů a „kebabské norštiny“ neboli kebabnorsk – jedná se o multietnolekt používaný dětmi migrantů a sociálně vyloučených skupin, v němž se mísí norština s rodnými jazyky přistěhovalců. V textu se tak zcela přirozeně setkáváte s výrazy jako chillovat, feelovat nebo vyhustlit. Pro lepší pochopení, co které výrazy znamenají, může případně posloužit slovníček na konci knihy. Nejde však zdaleka jen o slovní zásobu – krátké věty a občasné použití emotikonů připomínají styl příspěvků na Instagramu či Snapchatu a propojují literaturu s digitální kulturou a novými formami komunikace.

Jazyk knihy je výjimečný svou blízkostí k rapu, působí jako dynamický a rytmický freestyle. Překladatel Václav Křenek v doslovu dokonce označuje dílo za „rapový román“. Text je plný motivů typických pro rapové skladby, jako jsou konflikty mezi gangy, zbraně, sex, dysfunkční rodiny a bratrská loajalita. Nechybí ani odkazy na vybrané rapové skladby.

Text sice místy může čtenáře zmást absencí interpunkce a hojné přítomnosti slangu, ale právě to mu dodává na autentičnosti a přibližuje ho realitě; stává se upřímnou vypovědí části generace Z, která žije na okraji bohaté a zdánlivě rovnostářské západní společnosti.

Chceme je pochopit?

Vyprávění Olivera Lovrenskiho otevírá otázky sociálních nerovností, přetrvávajícího rasismu, selhání integračních procesů a toho, jak nejen norská společnost s despektem nahlíží na menšiny. Autorův náhled do každodenní reality mladých outsiderů osloví každého, kdo má zájem tento svět alespoň trochu pochopit.