Ve dvaadvaceti letech se Fialka poprvé zamilovala. Byla to láska prudká jak tornádo, které se valí vpřed širou stepí. Taková, co dokáže všechno, co se jí octne v cestě skácet, vyházet jedno za druhým do povětří, roztrhat na kusy a rozbít tak, že nezůstane kámen na kameni. A pak, aniž by sebemíň ztratila na síle, ještě svede přeletět oceán, obrátit v trosky Angkor Vat, spálit indické pralesy do poslední zoufalé tygří smečky, vyvolat v perské poušti písečnou bouři a pohřbít v záplavách písku nějaké exotické opevněné město. Úžasná, epochální láska. Objekt jejích tužeb byl o celých sedmnáct let starší a měl za sebou svatbu. A aby toho nebylo málo, byla to žena. Tím všechno začalo, a tím také – skoro – všechno končilo.

Fialka se tehdy doslova zoufale pokoušela stát spisovatelkou z povolání. Ať už je v lidském životě možností volby kolik kdo chce, pro ni tu zbyla jen jediná cesta: sepisovat romány. Rozhodnutí bylo pevné jak tisíciletá skála a nepřipouštělo žádné kompromisy. Mezi Fialku a její literární přesvědčení by nikdo nevtěsnal ani vlas
Když dodělala v Kanagawě veřejnou střední školu, postoupila ke studiu literatury na jedné docela malé soukromé univerzitě někde v Tokiu. Ta univerzita se pro ni ale ani trochu nehodila. Byla naprosto nedobrodružná, neslaná nemastná a celkově k ničemu – rozumí se, celkově k ničemu pro Fialku – a člověka na ní přepadala beznaděj. Většina studentů, co tam chodila, byli zoufale nudné, banální nuly (abych byl upřímný, sám jsem mezi ně patřil). Ze všech těch důvodů se radši Fialka před třetím ročníkem odhlásila ze studia a ve škole se už neukázala. Dospěla totiž k závěru, že si ve své situaci nemůže dovolit plýtvat časem. Myslím, že měla asi pravdu. Jestli si ale můžu dovolit říct svůj banální a nezajímavý názor, mám osobně dojem, že se jako nedokonalé lidské bytosti nemůžeme bez plýtvání a zbytečností tak úplně obejít. Pokud by totiž z našich nedokonalých životů zmizelo všechno, co nezbytně nepotřebujeme, nezbude nám už ani ta nedokonalost.

Krátce a jednoduše byla Fialka nenapravitelný romantik. Tvrdohlavá, cynická a, slušně řečeno, světa neznalá. Jakmile se jednou dala do řeči, nebralo její povídání konce, s někým, kdo se jí dost nelíbil (rovná se naprostá většina lidí) se ale ani nepustila do hovoru. Kouřila víc, než by bylo zdrávo, a při cestě vlakem pravidelně ztrácela jízdenky. Když se jí něco honilo hlavou, zapomínala jíst, a tak byla hubená jak válečný sirotek ve starém italském filmu, jen oči jí svítily z tváře. Lepší než vysvětlovat to slovy by asi bylo, kdybych měl po ruce fotografii, naneštěstí ale nemám ani jednu. Ona totiž naprosto nesnášela, když ji někdo fotil, a nijak zvlášť netoužila zanechávat světu nějaký Portrét umělkyně v dívčích letech. Pokud by existovala nějaká Fialčina fotografie z té doby, zřejmě by asi posloužila jako vzácný záznam o jistých zvláštních vlastnostech, jaké taky může lidská bytost mít.

Trochu teď předbíhám, ale žena, do které se Fialka tak zamilovala, se jmenovala Mjú. Alespoň jí tou přezdívkou všichni říkali. Její pravé jméno neznám (což mi mělo v budoucnu poněkud zkomplikovat život, ale o tom si řekneme až později). Národností byla Korejka, ale korejsky neuměla skoro ani slovo, dokud se někdy kolem pětadvaceti nerozhodla, že se tu řeč naučí. Narodila se a vyrostla v Japonsku, a protože studovala ve Francii hudební konzervatoř, mluvila kromě japonštiny ještě plynně francouzsky a anglicky. Oblékala se vždycky s ohromným vkusem, s nonšalancí nosila malé a velice drahé doplňky, a jezdila dvanáctiválcovým tmavomodrým jaguarem.

Když se poprvé setkala s Mjú, mluvila Fialka o románech Jacka Kerouaca. Byla tehdy z Kerouacových románů celá bez sebe. Jejím literárním idolem byl pokaždé někdo jiný a v tu dobu zrovna padla volba na Kerouaca, což už nebyl právě dvakrát „hit sezóny“. V kapse u kabátu měla vždycky zastrčeno Na cestě nebo Osamělého poutníka a kdykoliv měla chvilku, už otáčela stránkami. Když pak natrefila na nějaké zvlášť duchaplné pasáže, zatrhala si je tužkou a naučila se je zpaměti, jako nějaké svaté sútry. Zdaleka nejvíc ji uchvátilo vyprávění v Osamělém poutníkovi o práci hlídače lesních požárů. V boudě na vrcholku vysoké hory odříznuté od světa prožil Kerouac jako lesní požární hlídka tři osamělé měsíce. Fialka mi tu pasáž ocitovala.

„Každý by měl alespoň jednou v životě zakusit zdravou a možná i nudnou samotu v divočině, kdy by byl odkázaný jenom sám na sebe a poznal tudíž svou pravou a skrytou sílu.“

„To je přece super, ne?“ zářila Fialka. „Stáváš den co den na vrcholu, rozhlížíš se kolem dokola a sleduješ, jestli se odněkud nevyvalí kouř. To je od rána do večera tvoje jediná práce. Můžeš přitom číst a psát, kolik se ti zlíbí. A v noci se kolem boudy potuluje spousta obřích medvědů s huňatou srstí. Přesně takhle bych chtěla žít. V porovnání s tím je nějaká literatura na univerzitě důležitá asi jako šťopka od okurky.“
„Problém ale je, že jednoho dne musí člověk z hory zase zpátky dolů,“ poznamenal jsem k tomu. Zdálo se ale, že ji, jako ostatně vždycky, můj střízlivě banální názor nijak nenadchnul.

Fialka se něco natrápila, aby přišla na to, jak být stejně nevázaná, cool a exaltovaná, jako hrdinové Kerouacových románů. Chodila s rukama v kapsách a schválně rozcuchaná, a i když neviděla nijak špatně, nosila brýle s černou celuloidovou obroučkou, ve kterých vypadala jako Dizzy Gillespie, a nepřítomně zpoza nich civěla do nebe. Většinou jste jí neviděli v ničem jiném, než v plandavém tvídovém saku, které vypadalo jak odněkud z vetešnictví, a bachratých pracovních botách na nohou. Kdyby si mohla nechat narůst vousy, docela určitě by to udělala.
Fialka nebyla nijak krásná, alespoň ne ve smyslu, jaký se pod tím slovem obvykle rozumí. Tváře měla propadlé, ústa na jedné straně trochu moc široká. Nos malý a mířil jí trochu nahoru. Měla nepřehlédnutelnou mimiku a navíc měla ráda legraci, skoro nikdy jste ji ale neviděli se nahlas zasmát. I ve chvílích, kdy měla dobrou náladu, mluvila spíš, jako když vám odsekává. Rtěnky nebo tužky na obočí se myslím v životě netknula. A mám pochybosti i jestli jí někdy někdo řekl něco o tom, že se podprsenky vyrábějí v různých velikostech. Přesto ale na Fialce docela určitě bylo něco zvláštního, co přitahovalo lidská srdce. Co přesně to bylo, vám nedokážu dost dobře vysvětlit slovy. Kdykoli jsem se jí ale podíval do očí, vždycky jsem v nich uviděl odlesk té věci.

Myslím, že už bych to mohl říct jasně: byl jsem do Fialky zamilovaný po uši. Hrozně mě přitahovala už od chvíle, kdy jsem s ní prohodil prvních pár slov, a tenhle pocit se postupně, krok za krokem utvrdil v nevyvratitelný. Dlouhou a dlouhou dobu jako by pro mě na světě existovala jen ona. Samozřejmě, že jsem se jí mockrát pokusil dát najevo, co k ní cítím. Když se ale Fialka octla přede mnou, nesvedl jsem nikdy svůj cit vyjádřit přesnými slovy. Což bylo nakonec možná moje štěstí. I kdyby se mi povedlo vyslovit se jasně, Fialka by se mi nepochybně jenom vysmála.
Za dobu, co jsme se takhle s Fialkou dál scházeli jako „kamarádi“, jsem měl poměr s dvěma nebo třemi ženami (čímž nemyslím, že bych si už nepamatoval, kolik jich bylo – byly prostě buď dvě, nebo tři, záleží na tom, jak se to vezme). A pokud bych měl připočíst i takové, se kterými jsem spal jen jednou nebo dvakrát, seznam by se rozrostl ještě o něco víc. Když jsem se s nimi objímal, často jsem u toho myslel na Fialku. Nebo spíš řekněme, že mi při tom skoro vždycky tanula kdesi v hlavě její podoba. Představoval jsem si, že je to ona, s kým se právě miluju. Jistěže to asi nebylo úplně správné. Ať už to ale správné bylo nebo nebylo, já si prostě nemohl pomoct.

Vraťme se ale k tomu, jak se Fialka setkala s Mjú.
Mjú nebylo jméno Jack Kerouac tak úplně neznámé, matně si dokonce vzpomínala, že je to nějaký spisovatel. Vůbec si už však nemohla vzpomenout, jaký vlastně. „Kerouac, Kerouac – není to jeden z těch sputniků?“
Fialka vůbec nechápala, o čem je řeč. Nůž a vidlička se jí na moment zastavily nad talířem, jak se celá zamyslela. „Sputnik? Sputnik je přece ta sovětská družice, co v roce 1950 vyletěla jako první do vesmíru. Jack Kerouac je spisovatel z USA. I když je fakt, že jde o tu samou dobu.“
„No a neříkalo se tak proto podobným spisovatelům z té doby?“ zeptala se Mjú. A pak, jako by prohledávala dno zvláštně tvarovaného džbánu své paměti, opsala prsty po stole kruh.
„Sputnici...?“
„Jmenoval se tak jeden literární proud. Takových skupin je přece celá řada, ne? No jako byla třeba japonská Bílá bříza.“
Tehdy to Fialce konečně došlo. „Beatnici!“
Mjú si nenápadně otřela ubrouskem ústa. „Beatnik nebo sputnik, já stejně vždycky tyhle termíny hned zapomenu. Beatnik nebo Sputnik, Restaurace Kenmu, nebo Rapallská dohoda – stejně se to všecko stalo už strašně dávno.“
Rozhostila se lehčí odmlka, skoro jako by naznačovala plynutí času.
„Rapallská dohoda?“ opakovala Fialka.
Mjú se usmála. Úsměv to byl nostalgický a důvěrný, jako by ho člověk po létech našel zapadlý někde zásuvce. Nádherně přitom mhouřila oči. A potom natáhla ruku a svými dlouhými, štíhlými prsty ještě o něco víc rozcuchala Fialčiny střapaté vlasy. Udělala to tak prostě a přirozeně, že se i Fialka usmála, ani nevěděla jak.

Od té doby začala Fialka Mjú v duchu říkat můj miláček Sputnik. Moc se jí líbilo, jak to zní. Zvuk těch slov jí připomínal psa Lajku. Malá umělá družice neslyšně letí vesmírnou tmou. Z malého okénka vykukuje pár černých, třpytivých psích zornic. Na co se ten pes v bezbřehé vesmírné samotě asi dívá?
Rozhovor o Sputniku se odehrál na svatební hostině Fialčiny sestřenice v luxusním hotelu v Akasace. S tou sestřenicí si Fialka nebyla moc blízká (vlastně ji spíš nesnášela) a chodit na svatební hostiny jí připadalo spíš jako mučení, zrovna v tomhle případě se ale jako z udělání nedokázala z té záležitosti nijak vyvléknout. S Mjú tam seděly vedle sebe u jednoho stolu. Mjú jí toho o sobě moc neřekla, ale vypadalo to, že když Fialčina sestřenice dělala zkoušky na hudební akademii, učila ji Mjú na klavír nebo jí pomohla nějak jinak. Neznaly se sice nijak dlouho ani dobře, sestřenice se však zřejmě cítila Mjú zavázaná.
V momentě, kdy ucítila ve svých vlasech prsty Mjú, zamilovala se do ní Fialka tak rychle, jako by to byl nějaký reflex. Jako by šla napříč širou plání a najednou do ní uhodil nějaký středně silný blesk. Dost možná šlo o jistý druh uměleckého zjevení. Takže Fialce v tu chvíli ani trochu nevadilo, že ji to potkalo zrovna se ženou.
Co je mi jenom známo, neměla Fialka žádného známého, pro jaké obvykle užíváme slovo přítel, i když na střední škole s nějakými kluky kamarádila. Chodívala s nimi do kina nebo plavat. Mám ale dojem, že to nebyly nijak vážné známosti. Většinu Fialčiny mozkové kůry totiž neochvějně zaměstnávalo výhradně nadšení pro budoucí spisovatelskou dráhu a žádný z těch kluků ji asi ani zvlášť nezaujal. A jestli na té střední škole snad nějakou zkušenost se sexem (nebo něčím podobným) přece jen udělala, nejspíš ji k tomu nedovedla touha nebo láska, ale její literární zájem.
„Víš co, já tyhlety sexuální touhy prostě vůbec nechápu,“ přiznala se mi jednou (myslím, že to bylo krátce předtím, než odešla z vysoké, a že už v sobě měla pět banánových daikiri a byla dost opilá) s hrozně zachmuřeným výrazem. „Netuším, k čemu to vlastně je. Co si o tom myslíš ty?“
„Na touhách přece není co chápat,“ vyslovil jsem svůj obvyklý přiměřený názor. „Ty člověk prostě má.“
Jen jsem to vyslovil, začala si mne Fialka prohlížet, jako bych byl nějaký nevídanou energií poháněný stroj. A pak se zadívala ke stropu, jako by o mne nadobro ztratila zájem. Tím rozhovor skončil. Asi si řekla, že bavit se se mnou o podobných věcech nikam nevede.

Fialka se narodila v Čigasaki. Bydleli tam hned u moře a do okenních skel jim občas šustil vítr s pískem. Její otec provozoval v Jokohamě zubařskou ordinaci. Byl to veliký fešák a zvlášť díky svému nosu silně připomínal Gregoryho Pecka v Rozdvojené mysli. Bohužel ale – jak sama říkávala – po něm Fialka jeho krásný nos nezdědila. Ani ona, ani mladší bratr, kterého měla. Občas hloubala nad tím, kam se vlastně poděl gen, který tak pěkný nos vytvořil. Kdyby měl v proudu genetické řeky zůstat pohřbený někde na dně, byla by to bezmála ztráta pro celou lidskou kulturu. Až tak nádherný nos to byl.
Přirozeně že takový krasavec jako Fialčin otec byl u ženských, které měly něco se zuby, až legendárně populární po celé Jokohamě i okolí. V ordinaci nosil hluboko do čela lékařský čepec a ústa si zakrýval velikou rouškou. Pacientky z něj tak mohly zahlédnout jen jeho oči a uši. Přesto jim však nemohlo uniknout, jaký je to elegán. Jeho krásný nos mu mužně, skoro až smyslně nadzdvihoval roušku, takže skoro všecky pacientky při pohledu na něj rudly ve tvářích a na místě se zamilovávaly, i když se jim na nic takového nevztahovalo zdravotní pojištění.
Fialčina matka zemřela mladá, v jednatřiceti. Měla vrozenou srdeční vadu. Když zemřela, nebyly Fialce ještě ani tři roky. Jediné, co si proto z matky dokázala vybavit, byla slabá vůně její pleti. Matčiny fotografie se nedochovaly skoro žádné. Památeční ze svatby a momentka pořízená hned, jak se Fialka narodila. Fialka znovu a znovu vytahovala staré album a na ty obrázky se dívala. Její matka, velmi jemně řečeno, na nich působila bezvýrazně. Byla drobná, měla nezajímavý účes, oblečená tak, že z toho jeden málem vrtěl hlavou v rozpacích, na tváři jí visel nepříjemný úsměv. Vypadalo to, že kdyby trochu couvla, nejspíš úplně splyne se zdí. Fialka dělala co mohla, aby si ten obličej vryla do paměti. Možná se pak bude moci s matkou setkat někde ve snu. Vzít ji za ruku, popovídat si s ní. Pořád se jí to ale ne a ne podařit. Obličej, jaký měla její matka prostě člověku utkvět v paměti nemohl. Nejspíš byste si ho nevšimli, ani kdybyste ji potkali za bílého dne. Natož potom ve snu.
Otec o zemřelé matce skoro nemluvil. Jednak nikdy nenadělal s ničím moc řečí, a navíc měl tendenci se v životě po všech stránkách vyhýbat emotivním výrazům (dočista jako by to byla nějaká infekce dutiny ústní). Ani Fialka sama se nepamatovala, že by se kdy otce na zemřelou matku vyptávala. Jen jednou jedinkrát, když byla ještě docela malá, zeptala se při nějaké příležitosti, jaký že ta její maminka vlastně byla člověk. Pamatovala si ten rozhovor docela jasně.
Otec se zadíval stranou a na chvíli se zamyslel. Pak řekl: „Měla výbornou paměť. A moc krásně psala.“
Opravdu zvláštní způsob, jak někoho popsat. Osobně mám dojem, že měl tehdy své maličké dcerce spíš vyprávět něco, co by jí hluboce utkvělo v paměti. Říct jí slova, která jí zasytí, od kterých se bude moci ohřát jako od zdroje tepla. Slova, která jí budou aspoň jakous takous oporou, která se stanou osou a středem v jejím nepříliš jistém životě na třetí z oběžnic ve sluneční soustavě. Fialka na ně čekala, bělostný nepopsaný sešit rozevřený na první stránce. Ale bohužel (jak už tak musíme konstatovat), na podobné věci jejího fešáckého otce prostě neužilo.

Když bylo Fialce šest let, otec se znovu oženil a za dva roky poté se jí narodil bratříček. Ani její nová matka nebyla žádná krasavice. Navíc ani neměla zvlášť dobrou paměť, o pěkném písmu nemluvě. Byla ale zato laskavá a spravedlivá. Nemusím zvlášť zdůrazňovat, že pro malou Fialku bylo velké štěstí, že ji ta paní automaticky začala považovat za svou. A vlastně ani mluvit o štěstí není úplně přesné. Byl to koneckonců jen a jen její otec, který novou matku vybral. Jako rodič měl možná své mouchy, ale co se výběru partnerky týká, byl neobyčejně prozíravý a realistický.
Nová matka nejenže dokázala mít Fialku neochvějně ráda po celé dlouhé a složité období jejího dospívání, navíc v zásadě dokázala respektovat její vůli i tehdy, když se Fialka vyslovila, že „nechá univerzity a soustředí se na psaní“, i když jí k tomu samozřejmě řekla svoje. Měla totiž radost, s jakou vervou čte Fialka odmala knížky a ještě ji v tom podporovala. Taková to byla nevlastní matka.
Po dlouhém debatování nakonec nová matka dokázala přesvědčit i otce a zařídit, aby od něj Fialka do svých osmadvaceti let dostávala i nějaké peníze na živobytí. Pokud z ní do té doby nic nebude, bude se už dál muset protloukat sama. Kdyby se za ni macecha nepřimluvila, octla by se Fialka nejspíš bez halíře v kapse a bez nezbytných společenských znalostí a citu pro rovnováhu přímo uprostřed divočiny zvané realita, což je místo, které právě neoplývá smyslem pro humor – taková zeměkoule totiž opravdu nekrouží do roztrhání těla kolem Slunce jen tak pro něčí zábavu a povyražení. Možná ale, že udělat podobnou drsnou zkušenost bylo pro Fialku přece jenom lepší.
Se „svou láskou Sputnikem“ se Fialka setkala něco málo přes dva roky potom, co odešla z vysoké.
Pronajímala si tehdy v tokijském Kičidžódži jednopokojový byt, ve kterém žila s minimem nábytku a maximálním množstvím knih. Vstávala před polednem a po obědě se se zápalem svatých asketů, putujících horami, procházela parkem Inokašira. Když bylo hezky, usadila se tam na lavičku, žvýkala nějaké pečivo, kouřila jednu cigaretu za druhou a četla knížky. Když pršelo nebo bylo zima, šla do kavárny, kde nahlas pouštěli klasickou hudbu, zabořila se do rozvrzané staré pohovky a se zamračeným výrazem četla knihy při Schubertových symfoniích nebo při Bachových kantátách. Večer si dala jedno jediné pivo a snědla nějaké hotové jídlo, koupené v samoobsluze.
S úderem desáté večer pak usedala za stůl. S konvicí plnou horké kávy, velikým hrnkem (dal jsem jí ho já jako dárek k narozeninám a byl na něm na obrázku Šňupálek z knihy o Muminech), taky s krabičkou Marlborek a se skleněným popelníkem. A samozřejmě taky s textovým procesorem. Co klávesa, to písmeno.
Hluboké ticho a klid. V hlavě je jasněji než na zimním nebi. Velký vůz i Polárka jsou na svých místech a vydávají odpovídající množství světla. A ona toho má tolik k napsání. Je tolik příběhů, které by chtěla vypravovat. Pokud se jí podaří kdesi prolomit ten správný vchod, pohrnou se z něj žhavé myšlenky a nápady jako horká láva, a intelektuálně objevná díla se nepochybně budout rodit jedno za druhým. Lidé uvidí, jaký „velký nový autor vzácného talentu“ se tu zrodil. V kulturní rubrice novin otisknou fotografii Fialky s cool úsměvem na líci a redaktoři se jí budou prát u dveří, aby je pustila dovnitř.
Jenomže bohužel, přesně tohle se vůbec nedělo. Ve skutečnosti Fialka nedotáhla do konce ani jedno jediné dílo.

Abychom byli upřímní, nedělalo jí vůbec problémy psát hladce. Nemusela se ani trochu trápit tím, že snad nedokáže psát. Co měla v hlavě, to taky všecko dokázala jedno po druhém převést na papír. Problém byl, že toho vždycky napsala až moc. Samozřejmě, že kdo toho napíše až moc, tomu pak prostě stačí odstranit nadbytečné části, to se však mnohem snáz řekne, než udělá. Nedovedla nikdy pořádně posoudit, která část jejího textu vlastně je ta podstatná a která ne. Když si pak druhého dne po sobě četla vytištěné stránky, připadalo jí, že nic z toho, co napsala, nesmí v hotovém textu chybět, a jindy zas, že to klidně může celé vypustit. Občas v návalu beznaděje roztrhala a zahodila všechny rukopisy, které jí přišly pod ruku. Kdyby to opravdu bylo za zimní noci a v místnosti by byl krb, dozajista by se pěkně ohřála jako v Pucciniho La Bohème, v jejím jednopokojovém bytě ale samozřejmě žádný krb nebyl. Neměla tam ani telefon, natožpak nějaký krb. Neměla tam vlastně ani pořádné zrcadlo.

Když přišel víkend, popadla Fialka sepsané rukopisy a zašla s nimi ke mně. Šlo samozřejmě jen o ty z rukopisů, co měly štěstí, že unikly zkáze, ale i tak jich byla slušná spousta. A pro Fialku byl na celém širém světě jen jediný člověk, kterému je mohla dát přečíst, a tím člověkem jsem byl já.
Na vysoké jsem byl o dva ročníky výš a studoval jsem navíc i jiný obor, takže nás skoro nic nespojovalo, proti všemu očekávání se ale stalo, že jsme se spolu začali přátelsky bavívat. Když jsem si jednou v pondělí na začátku několika dnů květnového volna četl na zastávce autobusu u hlavní univerzitní brány román Paula Nizana, který jsem náhodou objevil v antivariátě, pomenší dívka, co stála vedle mě, mi nakoukla do knihy, jako by se jen chtěla protáhnout a zeptala se, proč v dnešní době čtu zrovna Nizana. Pronesla to skoro tak, jako by se se mnou hádala. Jako by chtěla do něčeho vší silou kopnout, ale zrovna neměla po ruce žádný vhodný objekt, a tak jí namísto toho nezbývalo, než se mě zeptat co čtu – alespoň jsem měl takový dojem.
Byli jsme s Fialkou takzvané spřízněné duše. Oba jsme byli vášniví čtenáři, číst pro nás bylo stejně přirozené, jako dýchat. Ve volných chvílích jsme oba sedávali na nějakém klidnějším místě a osaměle listovali stránkami. Četli jsme knihy japonské i cizí, nové i starší, avantgardu i bestselery, brali jsme do ruky a hltali všechno, jen když nám to přineslo alespoň nějaké intelektuální vytržení. Vysedáváním v knihovně nebo výletem do antikvární čtvrti na Kandě jsme dokázali příjemně strávit třeba celý den. S výjimkou své vlastní osoby jsem ještě nikdy neviděl člověka, který by četl knihy v takové hloubce a šíři a s takovým nadšením, a ona sama na tom byla zrovna tak. 

Univerzitu jsem absolvoval právě v tom roce, co jí ona nechala, Fialka pak za mnou ale přesto ještě dvakrát třikrát do měsíce chodila na návštěvu. I já za ní občas zašel domů, její byt byl ale i pro dva lidi trochu těsný, a proto mnohem častěji chodila ona ke mně. Kdykoliv jsme se viděli, povídali jsme si samozřejmě o literatuře a půjčovali si knížky. Taky jsem jí často vaříval večeři. Připravovat jídlo mi nijak nevadilo a Fialka už byla taková, že radši byla o hladu, než by si sama uchystala něco k snědku. Jako protislužbu mi pak často přinášela nejrůznější věci, ke kterým se dostala při brigádách. Když pracovala v nějaké farmaceutické firmě, donesla mi dokonce nějakých šest tuctů prezervativů. Myslím, že je ještě mám schované někde v zásuvce.

Romány, které tehdy Fialka psala (nebo alespoň jejich fragmenty), nebyly zdaleka tak hrozné, jak si sama myslela. Na psaní nebyla ještě úplně zvyklá a styl občas připomínal jakýsi patchwork, který společně pod jednou střechou ušilo několik tvrdohlavých dam, z nichž každá má docela jiný vkus a jiné problémy a téměř se nebaví s těmi ostatními. Podobné tendence pak díky jistým maniodepresivním sklonům, které měla, vedly občas až do situace, kdy už se text dočista vymkl kontrole. Aby všechno bylo ještě horší, nezaobírala se Fialka ničím menším, než napsáním sáhodlouhého „totálního románu“ jak z devatenáctého století, napěchovaného až po okraj veškerými fenomény lidské duše a osudu.
Přes několik podobných problémů měly ale její texty i naprosto nezaměnitelnou svěžest a byla z nich cítit i upřímná snaha pravdivě vypsat cosi důležitého, co měla ve svém nitru. Přinejmenším tedy její styl nikoho neimitoval, ani nebyly její výtvory jen šikovně napsané a nic víc. To jsem na nich měl rád. Připadalo mi, že by je nebylo správné zbavovat jejich prosté, upřímné energie a mermomocí stylizovat do nějakých líbivých, kompaktnějších tvarů. Měla ještě dost času na to, aby si mohla dovolit i nejrůznější odbočky. Nebylo kam spěchat. Jak praví i jedno přísloví, roste správně to, co roste pomalu.

„Víš, mám hlavu k prasknutí plnou věcí, co bych chtěla napsat. Vypadá to v ní jak někde v kůlně, kde se už nikdo nevyzná,“ řekla mi Fialka. „Nejrůznější představy, výjevy, útržky vět, lidi – všechno mi to v hlavě jen tak svítí a dere se ven. Slyším, jak to na mě všechno volá: „Napiš o mě!“ a připadá mi, že z toho musí už už vzniknout perfektní příběh. Jen se ale posadím ke stolu a pokusím se to sepsat, cítím, že se někam vytratilo něc zásadního. Křišťál nevykrystalizuje a zůstanou jen ty kousky kamení. Nemůžu se hnout z místa.“
Zamračila se, zvedla už asi dvoustýtpadesátý kamínek a zahodila ho do rybníka.
„Možná, že mi prostě už od začátku něco chybí. Něco fakt zásadního, bez čeho se člověk nemůže stát spisovatelem.“
Chvíli bylo jen hluboké ticho. Skoro to vypadalo, jako by toužebně čekala na můj banální názor.

„Ve staré Číně bylo každé město obehnané vysokánskou hradbou, a v té hradbě bylo několik ohromných, výstavných bran,“ řekl jsem po kratším přemýšlení. „Brány byly považované za něco moc důležitého. Zdaleka to nebyly jen nějaké vchody, kterými se chodí dovnitř a ven, ale věřilo se, že v nich sídlí duch města. Nebo by aspoň měl sídlit. Docela stejně, jako pak lidé ve střední Evropě pokládali náměstí s kostely za srdce svých měst. Proto se ještě dnes v Číně zachovalo několik nádherných bran. A víš, jak se v té staré Číně tyhle brány stavěly?“
„Nemám tušení,“ odpověděla Fialka.
„Lidi popadli káry, odtáhli je na stará bitevní pole, a tam posbírali a vyhrabali tolik vybělených kostí, kolik se jen dalo. V zemi s tak dlouhou historií nebyla o bitevní pole nikdy nouze. V budoucích vchodech do města pak vystavěli velikánské brány, ve kterých ty kosti byly zazděné. Protože si přáli, aby pak mrtví vojáci, jejichž duše si usmíří, jejich město chránili. To ale ještě nebylo všechno. Když byla taková brána hotová, přivedli několik živých psů a podřízli jim krky krátkými meči. A jejich ještě teplou krví pak pomazali vrata. Spojením starých kostí a nové krve mohly teprve staré duše získat magickou sílu. Tak si to alespoň lidé tehdy mysleli.“
Fialka mlčela jako pěna a jen poslouchala, co bude dál.
„S psaním literatury je to docela podobně. Ať sesbíráš sebevíc kostí a postavíš sebekrásnější bránu, ještě ti to nezaručí, že to, cos napsala, bude žít. Příběhy totiž v jistém smyslu stojí úplně mimo náš svět. Opravdový příběh potřebuje prodělat magický křest, aby mohl propojit naši stranu s tou protější.“
„Chceš tím říct, že si taky budu muset někde opatřit svého vlastního psa?“
Přikývl jsem.
„A pak budu muset prolít čerstvou krev?“
„Nejspíš.“
Fialka se kousla do rtu a na chvilku se zamyslela. Do rybníka dopadlo ještě několik protivných oblázků. „Zabíjení zvířat se chci pokud možno vyhnout.“
„Myslel jsem to samozřejmě jen jako metaforu,“ ujistil jsem ji. „Nemluvím o zabíjení opravdových psů.“

Seděli jsme jako vždycky vedle sebe na lavičce v parku Inokašira. Na Fialčině nejoblíbenější lavičce. Před námi se prostíral rybník. Vítr nefoukal. Listí opadané ze stromů se vznášelo na hladině, jako by je tam někdo napjal. O kus dál si někdo dělal ohníček. Do vzduchu se mísila vůně končícího podzimu a vzdálené zvuky se ozývaly protivně jasně.
„Ty prostě nejspíš potřebuješ čas a zkušenosti. Já si to aspoň myslím.“
„Tak čas a zkušenosti,“ řekla Fialka a zadívala se na nebe. „Čas už mi plyne čím dál rychlejším tempem. Zkušenosti? O zkušenostech mi nemluv. Mě, která ani nemá potuchy, co je to sexuální touha. Co za zkušenosti asi tak nadělá spisovatelka bez chuti do sexu? Vždyť je to jako kdyby šéfkuchař přišel o chuť k jídlu.“
„Nemám tušení, kam se mohla podít tvoje touha,“ řekl jsem já. „Třeba se jenom schovala někde v koutku. Anebo se vydala na dalekou cestu a zapomněla na návrat. Že se zamiluješ, to je ale vždycky naprosto nevypočitatelná věc. Dost možná, že to přijde znenadání a dočista odnikud, aby tě to nadobro uchvátilo. Může to přijít klidně hned zítra.“
Fialka shlédla z oblohy zpátky ke mně. „Jako tornáda ve stepi?“
„Tak se to taky dá říct.“
Chvíli si představovala takové stepní tornádo.
„Mimochodem, viděls někdy to tornádo ve stepi na vlastní oči?“
„Ne,“ odpověděl jsem. V oblasti tokijské planiny Musaši totiž (a dodejme radši, že naštěstí) člověk opravdové tornádo neuvidí.

A pak se jednoho dne, asi půl roku poté, Fialka nečekaně a nevypočitatelně zamilovala silou tornáda letícího po stepi, přesně jak jsem to tak trefně předpovídal. Do vdané paní, starší o sedmnáct let. Do svého „miláčka Sputnika“.