V loňském roce patřilo v německy mluvících zemích jméno téměř šedesátileté tanečnice, performerky, básnířky a prozaičky Martiny Hefter (nar. 1965) k těm nejvíce skloňovaným. Umělkynin poslední román vydaný po šestnáctileté pauze Hey guten Morgen, wie geht es dir? (Ahoj dobré ráno, jak se máš?, 2024) sbíral totiž jedno prestižní literární ocenění za druhým a proměnil skoro každou nominaci. Ačkoliv si autorka s manželem na rozdíl od finančně strádajícího románového páru – on spisovatel, ona performerka – po obdržení Německé knižní ceny (25 tis. euro), Prix Grand Continent (100 tis. euro na podporu románu) a Velké ceny německého literárního fondu (50 tis. euro) existenční starosti dělat nemusí, vychází naprostá většina románových témat z autorčiny biografie. Porotce Německé knižní ceny, již vybírali z neuvěřitelných 197 próz, oslovilo dílo „chytře promyšlenou kompozicí“, kombinací „každodenní ubíjející reality s mytologickými postavami a kosmickými dimenzemi“ a lehkostí, s jakou se „pohybuje mezi melancholií a euforií“. Kniha Hey guten Morgen, wie geht es dir? přitáhla pozornost veřejnosti zejména k fenoménu „romance scam“, tedy ke stále běžnějším romantickým podvodům, při kterých se pachatelé s falešnými profily snaží ze zralejších, emočně vyprahlých žen vymámit finanční prostředky. Titul knihy tak reflektuje jednu z typických prvních frází konverzace zahájené internetovým podvodníkem.

I bohové mají své dny

Narativ se odehrává ve dvou dějových liniích: za bílého dne v reálném světě, v němž ústřední pár čelí nepřízni osudu, a v noci s hvězdami nad hlavou ve virtuálním, mezikontinentálním prostředí. Vypravěčka s neobvyklým jménem Juno žijící v Lipsku má už dobrých padesát plus a v rámci povolání o svém věku často přemýšlí. Živí se tancem: učí, performuje a spoluvytváří divadelní představení, jichž po covidové pandemii stále není tolik, aby s manželem Jupiterem nežili od výplaty k výplatě. Jupiter navíc trpí roztroušenou sklerózou, většinu času tráví v posteli a je zcela odkázán na pomoc manželky. I když spolu mají hezký, pevný vztah, tíživá realita si na psychice hrdinky vybírá svou daň. Tanec a přísný trénink jí sice pomáhají zahnat chmury, a na jevišti dokonce prožívá pocity naprosté euforie, neboť zde může být sama sebou, jenže pár dní po vystoupení opět propadá trudomyslnosti. Často tajně pláče a v noci ji souží nespavost. Tu zahání nočními konverzacemi s internetovými nápadníky, kteří ji sami kontaktují a snaží se z ní jakožto „bohaté bělošky“ vylákat peníze. Fenomén těchto podvodníků s láskou Juno svým způsobem fascinuje, prostuduje si o nich nejrůznější dokumenty a se zájmem (Jupiterovi za zády) po nocích odepisuje potenciálním milencům. Vymýšlí si v nich, co ji zrovna napadne, v duchu se směje jejich trapným lžím i tomu, co vše jí uvěří, a cítí se u toho svobodná. Touto cestou uniká od pozemských problémů všedních dní, které jsou životu bohů vzdáleny stovky světelných let.

Jeden z podvodníků, nigerijský třicátník Benu, se však zachová nestandardně: po demaskování si Juno nezablokuje, ale dál si s ní povídá, a za své chování se dokonce stydí. Postupně přejdou od chatu k videohovorům a stanou se z nich něco jako přátelé. Dlouhodobému trvání jejich nerovného vztahu čtenář ovšem uvěří jen těžko, neboť jejich rozhovory jsou ze strany Benu plytké a plné nicneříkajících emotikonů, ze strany Juno zase lživé, čehož sama Juno později lituje. Záliba ve společném chatování svědčí spíše o niterné prázdnotě obou protagonistů a jejich nelehké životní situaci.

Z oběti vykořisťovatelkou?

Linie příběhů odehrávajících se ve dne a v noci se od sebe liší stylem vyprávění: noční působí poetičtěji než prozaické popisy denní rutiny s Jupiterem. Juno v chatech mluví o mytologii, hvězdách, čarodějnictví a nejvíce o dánském psychologickém dramatu Melancholie (2011) pojednávajícím o konci světa a individuálních reakcích filmových protagonistů tváří v tvář apokalypse. Za krátkou úvahu stojí i volba jazyka, neboť autorka píše celý text v němčině, přestože online rozhovory vlastně probíhají v jazyce anglickém. Nabízí se otázka, odkud má padesátnice, která vystudovala tanec, tak precizní angličtinu a zda by německé překlady vět neměly být stylisticky jednodušší, stejně jako byly pravděpodobně napsány ty původní anglické? U chatování zmiňuje vypravěčka jen jedinkrát, že dohledává výraz pro „štuk“, a možná by působilo autentičtěji, kdyby mezi řádky zaznělo nějaké jiné dovysvětlení (nakonec v jiných současných německojazyčných románech je angličtina běžná, například Kim de l’Horizon se v Knize krve anglických pasáží vůbec nebojí).

Juno se při hovorech s Benu má neustále na pozoru a čeká na okamžik, kdy z ní bude chtít přece jen něco vyloudit. Po samostudiu o romance scamech se ponoří do načítání knih o Nigérii a postkolonialismu. Tato témata autorka v textu nerozebírá do hloubky, pouze je naťukává spolu s pojmy etiky, viny, morálky, osamělosti, vykořisťování nebo pravdy/lží a čtenář si musí své stanovisko ujasnit sám. Jsou postraší evropské bělošky, jak říká jeden ze scamerů v dokumentu, jakožto dědičky koloniální nadvlády povinné skrze finanční transakce splácet Afričanům dluh? Je nutné, aby se Juno cítila provinile, když se před Afričanem Benu upřímně rozplývá nad milovaným baletem, který s sebou nese spoustu rasových stereotypů? Jedním z hrdinčiných závěrů je tvrzení, že „jedno vykořisťování neospravedlňuje druhé“, a sama si tím trochu sype popel na hlavu. Nigerijci Benu do hlavy sice nevidíme, ale otázka baletu ho evidentně netrápí, poněvadž v postkoloniální Africe řeší poněkud přízemnější problémy – žádnou elektřinu po jedenácté hodině večer, probíhající měnovou reformu a nedostatek plnohodnotného jídla.

Autofikce, astronomie, ageismus

Třebaže Junin dříve statný muž Jupiter už nemá sílu nejvyššího římského boha, pro manželku stojí stále na prvním místě. Není zobrazen jako ublížený, zapšklý pacient, nýbrž jako milý muž, jenž se umí nadchnout malou včelou v hmyzím hotelu nebo sušenkami Spekulatius. Péče o člověka připoutaného na lůžko a kolečkové křeslo nicméně znamená nepředstavitelnou zátěž pro opatrovníka, stejně tíživou jako mocné gravitační pole planety Jupiter, kolem kterého musí Juno neustále obíhat. Autorka při líčení života s nemohoucím čerpá z vlastních zkušeností s manželem spisovatelem Janem Kuhlbrodtem (nar. 1966), jemuž byla diagnostikována roztroušená skleróza. Dalšími autobiografickými prvky jsou kromě povolání tanečnice bydliště v Lipsku, kde se příběh odehrává, totožná rodná víska Pfronten v Bavorsku a využívání aplikace Timeanddate ke sledování stavu hvězdné oblohy kdekoliv na světě, třeba zrovna nad Nigérií. Osobně se Hefter také setkala s online scamy – zprvu z nich byla zaskočená, posléze si chtěla zjistit více jak o pohnutkách pachatelů, tak o typu (zřejmě zoufalých) žen, jež dokážou naletět do očí bijícím fotomontážím pohledných prošedivělých bělochů se jmény jako Owen_Wilson, a celkových příčinách jejich vzniku. (Pokud vás problematika tzv. evropských sugar mamas v Africe zaujala, nabízí filmové drama rakouského režiséra Ulricha Seidla Ráj: Láska (2012) zajímavý, znepokojivý pohled. Snímek zcela bez příkras ukazuje pohled na odvrácenou stranu turismu a dopady postkolonialismu.)

Nemalou roli sehrává v díle lehká forma ageismu, jelikož se hrdinka na parketě necítí vždy komfortně. Ve světě tanečních performancí se totiž starší ženy příliš nenosí. Se svým tělem je ale spokojená, má ráda své svaly a nevadí jí, že v obličeji trochu vypadá jako skřítek. Obává se ale diskriminačních reakcí okolí, především na její novou zálibu v tetování, jež by druzí mohli označit za krizi středního věku. Okrasně vytetované nápisy ovšem působí naivně (dolce vita, euphoria, truth) a k přemýšlivé povaze protagonistky se moc nehodí. Juno občas tápe nad tím, co je skutečné, kde se právě nachází (ve světě, v životě, ve vesmíru) a co se odehrává pouze v myšlenkách. V těchto chvílích se potřebuje chytit pevného bodu, a to doslova: „Co byla skutečnost? Sloup semaforu na křižovatce. Na dotek byla ocel chladná, když se jí Juno dotkla rukou, a když na sloup zaťukala, uvědomila si, že je uvnitř dutý.“ Ze vzpomínek se mimo jiné dozvídáme o jejím nelehkém dětství kvůli vzhledu a chování (i Benu jí říká, že je takový „skřítek“ a podivín) a nepříjemnému zážitku s šikanou. Jak je tedy vidno, autorka otevírá velkou škálu poměrně hutných témat, s nimiž se potýká celá evropská společnost, a nutí k revidování některých zajetých kolejí.

Dokud tančím, doufám

Hefter zdařile pracuje se skoky v čase (v prolepsi předbíhá děj a líčí, jak se Juno za půl roku zhroutí v místním konzumu), celek jimi ale nikterak netříští. Ačkoliv v naraci volí třetí osobu, zvládá autenticky vykreslit hrdinčin vnitřní svět, pocity nejistoty i radostné okamžiky. Na základě svých rešerší a zkušeností s romance scammingem sepsala, stejně jako Juno, multimediální performanci, jež měla pod názvem Soft War premiéru v listopadu 2024. Ačkoliv se autorčiny prózy českého překladu zatím nedočkaly, mohli se čtenáři setkat alespoň s několika vybranými básněmi ze sbírky Vom Gehen und Stehen (O chození a stání) z pera Pavla Novotného.

Nenechte se však v této recenzi zmást vesměs depresivně znějícími tématy – román celkově nevyznívá nikterak pesimisticky a dokáže mile překvapit humorem a něžnými, radostnými pasážemi, kterými v sobě autorka nezapře básnířku. Hefter se nebojí pichlavé kritiky nešvarů současné společnosti, zároveň se v případě prózy Hey guten Morgen, wie geht es dir? nejedná o přespříliš tíživé čtivo zanechávající pocity deprimovanosti. Kniha má určitě co nabídnout a stojí za to si pohlídat její případný překlad do češtiny.