S Afterdarkem, čtvrtým česky vydaným dílem spisovatele Murakamiho Harukiho, dostává čtenář do ruky zároveň i prozatím poslední román tohoto mezinárodně proslulého japonského romanopisce a povídkáře, který je v Japonsku populární i coby esejista a překladatel americké literatury do japonštiny (Kdo chytá v žitě, Velký Gatsby, či nejnověji obsáhlý soubor povídek Raymonda Chandlera). Nerozsáhlý román, pojmenovaný, jak je pro Murakamiho už typické, podle názvu hudební skladby, tentokrát temné jazzové melodie, za jakou by se nemusel stydět leckterý gangsterský film. Dílo, které bylo autorem charakterizováno jako román „kratší středně dlouhý“, podobně jako dříve Na jih od hranic, na západ od slunce. Román, pulzující tokijským nočním životem a velmi zdařile vystihujícím atmosféru, které japonské hlavní město po setmění má.

Přes poměrnou rozsahovou stručnost jde ale o dílo v kontextu Murakamiho tvorby minimálně po formální stránce v mnoha ohledech novátorské, naznačující, že autor může své čtenáře v budoucnu ještě lecčíms překvapit. Jako by tu prozatím vyvrcholily tendence, objevující se v autorově tvorbě po roce 1995 pod vlivem celojaponského šoku ze dvou tragédií, které se tehdy krátce po sobě odehrály, a Murakamiho jako spisovatele podstatně ovlivnily v dalším směřování. Šlo jednak o sarinový útok sekty Óm Šinrikjó v tokijském metru, jednak o ničivé zemětřesení v autorově domovském Kóbe.

Murakamiho tvorba se pod vlivem těchto dvou událostí v lecčems změnila. Autor víc než kdy předtím zaměřil svou pozornost na složitosti života obyčejných lidí, nepříliš úspěšných a stojících spíše na nižších stupních společenského žebříčku. Poté, co se uvedl svými dvěma zásadními knihami rozhovorů s oběťmi Óm Šinrikjó z řad postižených cestujících metra i členů sekty (Underground, 1997 a Na zaslíbeném místě, 1998), přenesl se tento zájem i do jeho tvorby spisovatele beletrie. Coby pomyslný režisér svých děl začal dávat i ve své fikci mnohem více prostoru postavám, doposud hrajícím v jeho díle spíš doplňkové role.

Protagonisté, do té doby tak trochu samotářští, do sebe zahledění chlapíci, přežívající v prázdnotě současného Tokia do chvíle, dokud je život nepřiměje čelit nenadálé katastrofě (a nezastírající v sobě jednak autobiografické rysy svého autora, jednak značnou inspiraci americkou detektivkou drsné školy), začínají ustupovat hrdinům poněkud jiného střihu. V Kafkovi na pobřeží, který Afterdarku bezprostředně předchází, už Murakami své postavy vypravěčů, komentujících situaci s nadhledem Humpreyho Bogarta, téměř paroduje v postavě stresovaného patnáctiletého Kafky Tamury, a lépe na tom není ani dřívější ikona jeho tvorby, archetypální postava záhadné tragické ženy, která je coby slečna Saeki představená už jako postava značně mimo realitu a symbolicky nechaná autorem sejít ze světa nikoli sebevraždou či záhadným zmizením, ale sešlostí věkem.

Kdo naproti tomu zažívá nebývalý rozkvět autorova zájmu, jsou hrdinové typu pana Nakaty a výrostka Hošina, dobře známých čtenářům Kafky na pobřeží. Postavy, mající do ideálních archetypů pořádně daleko. Postavy, které máme coby čtenáři rádi právě pro jejich nedokonalost, respektive právě proto, že si dokáží uhájit své místo i přes tu spoustu klacků, co jim život házel a hází pod nohy, a že se jejich zdánlivá nedokonalost ukáže nakonec důležitější a poctivější než prázdná dokonalost vysokého lesku, renomované značky a zářivých barev.

To je i případ Afterdarku, příběhu několika lidí, trávících noc na přelomu podzimu a zimy ponocováním mezi posledním večerním a prvním ranním vlakem uprostřed Tokia, protože ji z nejrůznějších důvodů nemohou trávit v poklidu doma, jak by se slušelo. Murakamiho dosavadní Já-vypravěč tu už dokonale vymizel, a slovo dostala široká, mnohohlasá a mnoha jazyky mluvící plejáda aktérů. Širakawa, zaměstnanec solidní firmy, který musí dlouho do noci pracovat přesčas a své frustrace si pak vybíjí poněkud jiným způsobem, než by se na tak řádného člověka patřilo. Jeho oběť, devatenáctiletá ilegální imigrantka, prostitutka z donucení Guo Dong-li. Pasák z čínské mafie, která má celý ten obchod bílým masem pod palcem. Kaoru, životem otřískaná a spravedlnost hájící vedoucí hodinového hotelu Alphaville, kde se to všechno odehrává. Tecuja (v japonštině mimochodem tento výraz znamená i probdělou noc) Takahaši, její bývalý brigádník a známý. Pšenice se Cvrčkem, osoby žijící a skrývající se ve stínu a její současné zaměstnankyně. Mari Asai, nepříliš sebevědomá Takahašiho známá, která sehraje v příběhu zásadní roli coby tlumočnice. Její sestra Eri, která už řadu týdnů spí jako bez života.

Jednotlivé osobní situace se přitom postupně víc a víc proplétají a sbíhají se jako nitky ve společném jmenovateli všech a všeho, hodinovém hotelu Alphaville. Není postavy, která v románu něco znamená, aby tímto hotelem alespoň krátce neprošla. A je to rozhodně hotel zajímavý, jelikož se, přes svůj název, symbolizující nelítostné město bez citů ze stejnojmenného Godardova filmu, zdá být naopak místem, které zprostředkovává důležitá setkání a umožňuje důležité hovory. Prostorem, sloužícím jako místo, kde je postavám umožněna komunikace, která se v konečném důsledku ukáže být jako zásadní a spásonosná. Místem, kde se, když je třeba, paradoxně vyjeví ty nejlepší stránky povahy obyvatel Tokia. A také, přes Murakamimu někdy, ne úplně právem vyčítanou „nejaponskost“, i prostorem v japonském slovesném umění vlastně naprosto tradičním, jelikož příběhů, románů a her, které se odehrávají ve čtvrtích prodejné lásky, by se daly vyjmenovat desítky. Kaligrafie Micua Aidy, visící v kanceláři hotelu, není mimochodem v textu zmiňována jen tak pro nic za nic – slavný, zenem inspirovaný básník a kaligraf dosáhl v Japonsku značné popularity a lidé si svého času jeho optimistické, útěšné nápisy, ať už zarámované, nebo v kalendářní podobě, věšeli doma zhruba stejným stylem, jako to dnes někteří Češi dělají s tvorbou Honzy Volfa.

Má-li Afterdark nějaké důležité poselství, je jím zřejmě právě důraz, kladený na komunikaci. Na osvobozující pozornost, věnovanou bolavým místům, ranám na denním světle obvykle tajeným a vyplouvajícím na povrch až pod rouškou tmy, v pozdní noci, která umožňuje větší intimitu než uspěchaný tokijský pracovní den. Proto se také Afterdark nese ve znamení nápadně časté metafory moře. Prostoru temných hlubin, kde se u dna skrývají lidským zrakům nejrůznější nevídaní tvorové. Prostoru, do kterého v románu nahlížíme. Odtud i výrazný vizuální styl, jímž je příběh psán, jako filmový scénář, jako sled na první pohled nesouvislých obrazů, výjevů, které pozorujeme coby odtažitý, neosobní pohled kamery. Nebo coby nejmodernější technikou vybavený batyskaf ke zkoumání života na dně – mořském, i společenském. Pomocí autoritativního vyprávěcího způsobu, prezentovaného v první osobě plurálu, jsme vedeni, abychom nahlíželi mezi nejrůznější Tvory hlubokých moří, udělali si obrázek a nezavírali oči před tím, co uvidíme.

Nejde přitom zdaleka jen o nevinné pozorování problémů lidí, uvízlých v polosvětě, spjaté s ne až tak neobvyklým zjištěním, že hodinový hotel nerovná se vždycky nutně doupě neřestí a že osoby zaměstnané v polosvětě mohou namísto bandy vyvrhelů naopak být i partou zajímavých osobností se srdcem na správném místě. Humanismus, ke kterému se tu autor hlásí, jde do větší hloubky, a ústřední problém příběhu, který oko pomyslné kamery chce předvést čtenářům, násilné napadení čínské prostitutky z bývalého Mandžuska, která se nemůže nijak bránit, se přímo nabízí číst i v historických souvislostech. Zvláště v době vleklých debat nad revizionismem, spjatým v Japonsku s událostmi druhé světové války (například problém sexuálního zotročování žen v oblastech Velké asijské sféry prosperity). Navenek velmi efektně působící scéna, jak vystřižená z některé Tarantinovy krvavé komedie, kdy v noční prodejně zazvoní na polici se sýry mobil, a neznámý čínský hlas říká památné „Ty se možná už nepamatuješ, ale my ano“ – zde naráz dostává výrazný přesah do sféry, kde už Murakamimu nejde jen o jednotlivce, ale o širší, celojaponské zamyšlení nad nedostatečně reflektovanými událostmi z vlastní minulosti, výzvu k prohledání rodinné skříně a vyhození celé řady netušených ale problémy stále způsobujících kostlivců.

Nakonec i scény s Marinou sestrou, Eri, lze číst v podobném duchu. Eri má zdánlivě vše, co by si kdo mohl přát, přesto však spí a spí ve své neživotné, dech beroucí kráse. Je to dívka, která si, jak naznačuje Takahaši, nese někde uvnitř kupu problémů, trápená navenek neviditelným násilím, k jehož ozřejmění sledujícím čtenářům si Murakami dovolil malý horrorový žertík s hrající nezapnutou televizí (a pamatujícími si zrcadly, na nichž ulpívají obrazy). Nevíme, jaké násilí konkrétně Eri trápí, ani jaká přesně je naznačovaná souvislost s Širakawovým nočním řáděním. Zamyslíme-li se ale nad celkovým kontextem autorovy tvorby, lze možná Murakamiho opakovaně se vyskytující postavy záhadných žen, navenek dokonalých, uvnitř zmítaných zhoubnými problémy, interpretovat i jako jakési symbolické vyjádření autorova náhledu na japonskou společnost. V tom smyslu je v řadě Murakamiho románů a povídek Afterdark dílem rozhodně optimistickým, protože, zejména oproti jeho počátečním tragicky končícím příběhům o marné snaze mužských, drsňáky hrajících protagonistů milovanou záhadnou dívku zachránit (Naoko z Norského dřeva), nebo si ji udržet (Šimamoto z Na jih od hranic, na západ od Slunce), se Mari její hrdinská pouť tokijskou nocí od rozhovoru k rozhovoru za záchranou sestry podaří.