Když běžím, tak prostě jen běžím. Pěkně rafinovaná věta, nemyslíte? Ale dost úšklebků, nový Haruki Murakami o běhání „O čem mluvím, když mluvím o běhání“ předpokládá ne zcela běžného čtenáře jeho děl.

Však autor také přiznává, že knihu psal jakoby mimoděk, nevznikala jako jeho běžný román, ale že s vydáním naopak otálel - a zřejmě věděl proč: Bude to vlastně někoho zajímat? Skutečně je to rozdíl oproti fikci, je to „jenom“ autobiografie, nebo spíš, jak říká autor, „svého druhu memoáry“. Běžecký zápisník, takřka všední román nebo esej, ve kterém se můžeme dozvědět něco o spisovatelském povolání, ale zároveň, ač jenom jakoby na okraj, také o životě jako takovém. Je to příliš banální, nebo naopak důmyslné? Abych řekl pravdu, tak vlastně nevím. Snad něco mezi tím.

Na Murakamiho fenoménu je beze sporu zajímavé, že jeho dílo je k nám překládáno už pěkných pár let, a to s železnou pravidelností jednoho kusu za rok - tedy zajímavé je na něm zejména to, že co knížka, to vždycky, nebo skoro vždycky, jinak tvarovaný románový svět. A přitom je to vlastně stále tentýž skromný autor, jehož psaní se zdá být možná až příliš prosté, ale zato hluboce lidské, protože si v jeho příbězích čtenář dokáže sáhnout na dno svých snů a zároveň rozkrýt konejšivé, ale i melancholií zjitřené uchopení lidského údělu.

Jenže O čem mluvím... je jenom o běhání, o tom, že povolání spisovatele a běh spolu vnitřně souvisejí. Jen si to představte: autor v průměru denně uběhne 10 km, a to už pětadvacet let. Je to k nevíře, a jestliže uvážíme, že stejně disciplinovaně přistupuje k psaní, nutně nám musí zatrnout, s jakou zarputilostí se vyhoupl až na vrchol spisovatelské dráhy. Ostatně Murakami výslovně říká, že psaní je pro něho fyzická záležitost, stejně namáhavá jako běh, který není jenom metaforickou spodobou procesu tvoření - v němž mimo talentu hraje důležitou roli vytrvalost a soustředění -, ale který zároveň představuje svého druhu způsob existence. Ano, zkuste si napsat tlustý román, pořádně se u toho zapotíte, pokud zrovna nejste zbůhdarma osvícení výjimečným talentem.

Lze tedy v knížce vůbec nalézt obdobu oněch líně se odvíjejících („snových“) příběhů, které nám stále unikají mezi prsty? Když Murakami mluví o běhání, nemluví o výhrách nebo prohrách, tedy ne v tom smyslu, že účelem běhu je předběhnout své soupeře, ale o tom, že je důležité vytyčit si cíl a pomalu překonávat sama sebe. Běžíme-li, běžíme především sami se sebou. Přemáhat utrpení z pohybu ovšem nelze donekonečna. Čím jsme zralejší, naše fyzické schopnosti se sice rozvíjejí, ale jen do určitého bodu, pak se pod tíhou stáří uskrovňují, stejně jako jednou nutně musí vyschnout zlatá žíla talentu. A už jsme u té „murakamiovské“ melancholie, u toho, že vše nestálé - lapidárně řečeno - pomíjí, a jedině tato nestálost je věčná. Je to jako obraz řeky plynoucí v Cambridgi, o níž autor píše: „Řeky, pokud nenastane opravdu nějaká velká změna, obvykle vypadají pořád stejně, ale řeka Charles vypadala obzvlášť zrovna tak jako dřív.“

Běhání a psaní se doplňují ještě v jiném, protichůdném smyslu, který by bylo možné lehce přehlédnout. Autor přiznává, že zatímco běh je obecně vzato zdravý, psaní je oproti němu výslovně nezdravé. Spisovatel se z povahy své profese musí vždy a znovu vypořádat s jedem, který podle Murakamiho náleží lidské přirozenosti. Psát, to znamená každodenně ovládat i negativní lidské emoce jako jsou strach, vztek, zklamání, jinak do stránek nelze propasírovat vše, co k člověku patří.

Obcování s jedem je nezbytnou podmínkou kreativity, říká autor, nicméně spisovatel musí umět s takovou látkou zacházet, přesněji řečeno vypěstovat si vůči ní imunitní systém, aby se neztratil v dekadentních manýrách zhýralého života a předně - aby se mohl utkávat s mnohem zákeřnějšími jedy. Je to jeden ze vzácných postřehů této doopravdy „jiné“ Murakamiho knihy a může překvapit (anebo právě naopak nemusí), že se objeví u někoho, jehož příběhy vykazují tolik pokory a lidské střízlivosti.

Jenže Murakami jako by moc dobře věděl, a kniha to myslím v pasážích odhalujících fyzickou „omezenost“ maratonového běžce dokazuje, že všechny románové konce jsou vlastně identické. Jde jen o to, urazit kus cesty (stejně jako běžec na trati nebo spisovatel za stolem) a v samém závěru se pořádně a zpříma zahledět skutečnosti do očí. Ať je román sebečernější, prožitek uražené cesty, resp. její zpřítomnění je jediným nutným pozitivem každého vyprávění.

Přečtěte si také diskusi Kláry Macúchové, Tomáše Jurkoviče, Veselina Vačkova a Petra Kamberského uveřejněnou v LN: Nejlepší Murakami? Vždyť je o běhání!