V českých překladech japonské literatury pokračuje velmi sympatický trend zájmu o díla japonských autorek, ať už jde o zástupkyně nejmladší generace, nebo generací předchozích; z největších mezinárodních „celebrit“ přeložených během uplynulé dekády můžeme jmenovat Mieko Kawakami (nar. 1976), Sajaku Muratu (nar. 1979) či Jóko Ogawu (nar. 1962). O něco méně známou spisovatelkou je Kjóko Nakadžima.

Kjóko Nakadžima se narodila v roce 1964 v Tokiu do rodiny vysokoškolských učitelů. Po práci v nakladatelství strávila rok ve Spojených státech a na konci devadesátých let se vydala na dráhu profesionální spisovatelky. Debutovala románem Futon (2003), feministickým přepisem klasického díla japonského naturalisty Kataie Tajamy (vyd. 1907).

Česky jí dosud vyšel román Malý dům (2010, č. 2022) představující neotřelý pohled na japonskou každodenní realitu v době druhé světové války, který v Japonsku získal uznávanou Naokiho cenu. V roce 2024 vyšel opět v nakladatelství Argo a opět v překladu Miriam Jelínkové další román Dlouhé loučení (2019, č. 2024), v němž autorka zpracovává autobiografickou zkušenost péče o otce trpícího stařeckou demencí.

Nejstarší populace na světě

Téma stáří (hlavně takového, které jen stěží můžeme označit za důstojné) a s ním spojené degenerace a umírání patří mezi ty, kterým se společnost podvědomě vyhýbá, což částečně platí i pro literaturu. V Japonsku je však toto tabu o něco menší, možná i proto, že právě tato země se potýká s jednou z nejstarších populací na světě doprovázenou rekordně nízkou porodností.  

Dystopické pohledy na stárnutí japonské populace představuje román Konec stříbrného věku Jasutaky Cucuie (2006, č. 2011), kde se musejí senioři po dosažení sedmdesáti let na rozkaz vlády vzájemně vyvražďovat, nebo Emisar (2014, č. 2019) Jóko Tawady, v němž staří lidé překypují životní energií na úkor svých skomírajících dětí. Realitu péče o stárnoucího člověka pak popisuje například starší próza Deník šestnáctiletého (1927, č. 1978) nositele Nobelovy ceny za literaturu Jasunariho Kawabaty.

Dlouhé loučení má ve svém realistickém pojetí života se stárnoucím otcem stiženým stařeckou demencí blíže spíše ke Kawabatovi než k výše zmíněným dystopiím. A rovněž také k románu Jóko Ogawy Profesorova milovaná rovnice (2003, č. 2023), s nímž ho pojí téma ztráty paměti.

Osobnost člověka utváří jeho paměť. Kdo jsme, když ji ztratíme?

Právě tuto otázku si Dlouhé loučení klade především. V románu sledujeme postupnou progresi onemocnění, zřejmě Alzheimerovy choroby, u sedmdesátiletého Šóheie, bývalého ředitele základní školy. Čím dál náročnější péče o něj, kterou má na starosti převážně jeho manželka, sama v nepříliš dobrém zdravotním stavu, vztahy mezi manžely a jejich třemi dospělými dcerami a životní osudy dcer představují pozadí všedních epizod ze života Šóheie a jeho rodiny, které příběh jednu po druhé předkládá. Ačkoliv hlavním tématem je Šóheiova nemoc a reakce jeho okolí na ni, Nakadžima se dotýká i dalších otázek, jako jsou společenská očekávání kladená hlavně na ženy, o kterých se automaticky předpokládá, že obětují vlastní život péči o rodinu, či mezigenerační konflikty. Ty dobře ilustruje groteskní scéna, kdy Šóheiovi přátelé cítí potřebu domluvit jeho nejmladší, neprovdané dceři Fumi sňatek a ona hodí jednomu ze starců na hlavu číšku saké. Toto vyznění je v ostrém kontrastu s Japonskem let minulých, kdy byly domluvené sňatky na denním pořádku, jak můžeme vidět například v obsáhlé rodinné sáze Sestry Makiokovy Džuničiróa Tanizakiho (1948, č. 1977).

Převládající tón románu je melancholický. Spolu s Šóheiovým postupným chátráním se u něj objevuje zvláštní neklid. „Chci jít domů,“ opakuje naléhavě, ovšem nejen ve chvílích, které tráví v denním stacionáři pro pacienty se stejnou chorobou, či na návštěvě u dcery v USA, ale také, když se nachází ve vlastním domě či na místě, kde strávil dětství. Je to manifestace niterní touhy po ideálním domově, kam se nikdy nemůžeme vrátit.

Civilní, střízlivý styl Nakadžimové s důrazem nikoliv na dramatické okamžiky, ale na detailní popis běžných situací, dává vyniknout obsahu a umožňuje hlubší vcítění se do příběhu i osudů postav. K tomu napomáhá také jemný, lehce černý humor některých scén, jako je například chvíle, kdy Šóhei nastoupí do rychlovlaku a rodina zmateně sleduje jeho bleskovou cestu napříč Tokiem pomocí GPS navigace, nebo když Šóheiovi bývalí spolužáci trvají na tom, že právě on musí pronést řeč na pohřbu společného kamaráda. A konečně scéna, kdy se na párty v Americe dá s Šóheiem do řeči bývalá milenka jeho zetě v domnění, že se jedná o někoho úplně jiného, nabízí i možnost zamyslet se nad tím, jak křehká a nespolehlivá je vlastně lidská paměť i u těch z nás, kteří Alzheimerovou chorobou netrpí.

Román Dlouhé loučení není z těch, které by v literatuře způsobily zemětřesení, přesto se ale jedná o text, jenž díky citlivému uchopení náročného tématu rezonuje ještě dlouho po přečtení.