Haruki Murakami (*1949) je oblíbený autor jak doma v Japonsku, tak ve světě, a to včetně Česka, o čemž svědčí skutečnost, že mu právě vychází v překladu už jedenáctý román Komturova smrt (Kishidancho Goroshi, japonsky 2017). Kromě nich se k českému publiku dostalo také jeho několik krátkých novel a povídkových a esejistických sbírek.

Nejnověji přeložený román, autorův druhý nejdelší opus po 1Q84 (česky 2012 a 2013), vypráví v první osobě příběh mladého malíře, obdařeného zvláštním talentem zachytit na svých portrétech pravou podstatu – možná samotnou duši – svých modelů. Když se s ním rozvede žena, malíř opouští svůj dosavadní život, spočívající v malování podobizen na zakázku, vydává se na bezcílnou pouť po severu Japonska a nakonec se usídlí v odlehlé horské chatě, která patří jinému, staršímu a známějšímu malíři. Jeho cílem je objevit sám sebe coby malíře, avšak nálezy, které učiní – nejprve obraz ukrytý v podkroví a pak tajemný otvor v zemi – odstartují řetězec zvláštních událostí, v důsledku kterých se nakonec hrdina musí vydat do nejtemnějších hlubin vlastního nitra.

Je pravděpodobné, že čtenář, který přečetl více než jednu či dvě Murakamiho knihy, bude mít čas od času pocit, že něco podobného už přece někdy viděl. A nemám tím na mysli všemožné aluze na západní literaturu a kulturu, kterými je román bohatě obdařen, ale Murakamiho starší díla. Již celá zápletka – hlavní hrdina, který cosi hledá na odlehlém místě – připomene například Hon na ovci (1982, česky 2016) nebo Kafku na pobřeží (2002, česky 2006). Nejvíce prvků se ale opakuje z Murakamiho ještě o něco obsáhlejšího románu 1Q84: stejně jako v něm v Komturově smrti najdeme podivné trpaslíky, ještě podivnější sex (následkem pohlavního spojení postavy A a B se narodí dítě, jehož otcem je ve skutečnosti postava C) a umírajícího starce, jehož vědomí se odpoutalo od těla a navštěvuje fyzicky vzdálená místa. Murakamiho oblíbené kočky sice z části nahrazuje výreček (který ovšem vypadá trochu jako kočka), nechybí ale postava s neobvyklým jménem, popisy jídla a jeho přípravy či (pseudo)filozofické úvahy například o možnosti zaměnění příčin s jejich následky.

Jako v mnoha Murakamiho dílech i zde hraje důležitou roli zvláštní průchod, kterým se jde dostat kamsi mimo běžnou realitu; tentokrát má podobu hluboké, černé jámy, kterou je možné dostat se do světa, kde živí nemají co pohledávat. Tím se dostáváme k tomu, čím se román od předchozích naopak odlišuje – jak napovídá již jeho název, je laděn na poněkud temnější strunu. Nelze říci, že by v předchozích autorových dílech chyběla smrt, tentokrát však dostává mnohem více prostoru a hlavně první část obsahuje v tomto ohledu temné, místy až hororové pasáže. Murakami se nebojí ani odkazů na nejtemnější události novodobé historie – vedle zmínek o nacistických zvěrstvech je zmíněn také nankingský masakr, který v roce 1937 spáchali japonští vojáci na čínském civilním obyvatelstvu. Uznání viny přitom není v japonské populární kultuře nijak obvyklé; například komerčně úspěšné japonské filmy s válečnou tematikou z posledních desetiletí se obvykle výhradně soustředí na utrpení a hrdinství Japonců a události v Číně raději vůbec neuvádějí. Murakami, který proti japonským historickým revizionistům, toužícím vymazat válečnou vinu z učebnic, vystoupil i v médiích, je v tomto ohledu světlou výjimkou.

Když se vrátíme k tématu knihy, dá se říci, že smrt a stárnutí jsou otázky, které pro téměř sedmdesátiletého tvůrce zřejmě nabývají na aktuálnosti. Hlavním hrdinou Komturovy smrti je však mladý muž. V této souvislosti si můžeme povšimnout jedné zvláštnosti – vzhledem k tomu, že se má román odehrávat v japonské současnosti, působí trochu podivně, že postavy ve věku teenagerů či třicátníků jsou téměř výhradně technofobové, kteří poslouchají hudbu na gramodeskách, případně na audiokazetách, Internet je pro ně cizí svět a mobilní telefony mají zásadně vypnuté. Prohlášení protagonisty – japonského mileniála – o tom, že ho znervózňuje, když někdo používá mobilní telefon k fotografování, by se hodilo spíše k někomu z generace samotného autora. Tento trend není v Murakamiho tvorbě nijak výjimečný, avšak vzhledem ke stoupající důležitosti technologií začínají jeho „mladí“ působit spíše jako „mladí staří“.

Kromě smrti a stárnutí je druhým nově se objevujícím prvkem skutečnost, že se jedná o příběh malíře. Téma malířství a malování patří k tomu nejzajímavějšímu, co může román nabídnout, minimálně tedy čtenáři, který už měl s Murakamim co do činění. Prostřednictvím malby se ale také dostáváme k autorově milované – a v jeho tvorbě často vystupující – hudbě. Obraz, který hlavní hrdina najde na půdě chaty v horách, a po němž je pojmenováno celé dílo, totiž zobrazuje dramatickou scénu z opery Don Giovanni. Zdá se tedy, že Murakami svůj nový titul umně „uvařil“ z větší části ze starých osvědčených surovin. Aby se čtenářům výsledek nepřejedl, okořenil jej nepatrnou špetkou metatextové sebeironie, která se projevuje například ve scéně, kdy hlavnímu hrdinovi idea zhmotnělá do Komtura z Dona Giovanniho vysvětluje, že musela zaujmout právě tuto podobu a nikoliv myšáka Mickeyho nebo princezny Pocahontas, protože na ty se vztahuje ochranná známka The Walt Disney Company. Čtenář dobře obeznámený s Murakamiho dílem si na tomto místě nemůže nevzpomenout na postavu Plukovníka Sanderse z Kafky na pobřeží, který se s nějakým copyrightem nijak netrápil. Takových míst je ale v románu opravdu jen několik; do budoucna by podobně odlehčených metatextových odkazů Murakamiho knihám prospělo i více, obzvlášť pokud chce autor i nadále míchat své příběhy ze stále stejných přísad.