Zcela překvapivě dostala Nobelovu cenu za literaturu v tomto roce rakouská spisovatelka a dramatička Elfriede Jelineková. Před udělením se sice spekulovalo, že letos bude cena udělena ženě, za favoritky však platily Kanaďanka Margaret Atwoodová, Američanka Joyce Carol Oatesová a Britka Doris Lessingová. Elfriede Jelineková je desátou ženou, která obržela Nobelovu cenu, a druhou německy mluvící: v roce 1966 to byla lyrička Nelly Sachsová. Další vyznamenané ženy byly např. Pearl S. Bucková, Selma Lagerlöfová a Toni Morrisonová. V loňském roce byla cena udělena Jihoafričanovi J.M. Coetzeemu, z německy píšících autorů naposledy Günteru Grassovi v roce 1999.

Německou a rakouskou veřejností bylo vyznamenání této kontroverzní autorky přijato s nadšením. S výjimkou pravicových kruhů, které byly naopak zděšeny (Jelineková byla do 90. let členkou rakouské komunistické strany). Divadelní režisér Claus Peymann, který v 80. letech uváděl hry Thomase Bernharda, řekl: „Když jsem se dověděl, že Jelineková dostala Nobelovu cenu, byl jsem dojat k slzám. Je to jedno z nejlepších rozhodnutí stockholmského výboru. Každý, kdo si myslí, že byla vyznamenána proto, že je žena, se mýlí. Jelineková je Kassandrou soudobé literatury a německy mluvícího divadla.“ Nadšení kritika Marcela Reich-Ranického „má své meze“, přesto patří Jelinekové jeho respekt a sympatie „pro neobvyklý postoj na veřejnosti, pro její odvahu, rozhodnost a radikálnost“. Jelinekové krajan Peter Handke, který si podle autorky cenu zasloužil více než ona, reagoval spontánně: „No tohle! Skvělé! Neuvěřitelné!“

Jelineková na toto vyznamenání reaguje zdrženlivě. „Samozřejmě mě to těší, nemá cenu zastírat, ale vlastně pociťuji více zoufalství než radosti,“ řekla ve čtvrtek po uveřejnění zprávy. Obává se, že Nobelova by se jí mohla stát „osobní zátěží“: „Člověk se stane veřejnou osobností. Když toho na mě bude moc, budu muset odejít. To se mi ale nechce, protože tady žiji ráda.“ Jelineková již oznámila, že ze zdravotních důvodů cenu osobně nepřevezme. „Nejsem se stavu vystoupit na veřejnosti. Řeč ale samozřejmě napíšu.“

Elfriede Jelineková platí za nejnepohodlnější autorku v německy mluvící oblasti. Narodila se 20. 10.1942 v Mürzzuschlagu ve Štýrsku, vyrostla ve Vídni, kde také studovala divadelní vědu a dějiny umění. Svou rodinu, nervově nemocného otce a „démonickou“ matku, vnímala jako velmi problematickou. Podle vlastních slov začala psát proto, aby unikla matce. Zápletka románu Die Klavierspielerin (Pianistka, 1983, český překlad se připravuje) má autobiografické rysy: i ona byla jako „zázračné dítě“ drilována k tanci a hře na klavír. Již od prvních knih provokovala ostrou kritikou patriarchální společnosti: „Ukazuji, že sexualita, tak jak se odehrává v konvenčním rámci manželského vlastnického vztahu, je uplatňováním násilí, a sice násilí muže na ženě,“ komentovala svůj román Lust (Slast).

Od roku 1966 žije Jelineková jako svobodná spisovatelka střídavě ve Vídni a Mnichově. Její práce zahrnují lyriku, prózu, divadelní a rozhlasové hry a scénáře. Byla mnohokrát vyznamenaná, např. v roce 1998 dostala významnou Cenu Georga Büchnera, v roce 2003 Dramatickou cenu Else-Lasker Schülerové za celoživotní dílo.

Jelineková kritizuje rakouskou konzumní společnost, která ještě stále nezpracovala svou minulost. Rakouské sebezpochybňování a sebenenávist jedinečným způsobem stále znovu tematizoval Thomas Bernhard (1931-1989). Také Jelinekové neurotická nenávistná láska k Rakousku patří do této tradice, označované jako „protivlastenecká“. Přesněji jde o „Anti-Heimat-Literatur“, reagující na tzv. „Heimatliteratur“ s fašizujícími tendencemi, která je od 90. let 19. století po téměř půl století dosti problematickou kapitolou v kulturních dějinách Rakouska a Německa. V krotčejší, kýčovitější verzi tato literatura dosud přežívá v různých formách nadále - Jelineková si např. ve hře Ruční práce, která byla uvedena na Pražském divadelním festivalu německého jazyka v roce 1998, bere na mušku i populární seriál Komisař Rex. Autoři jako Bernhard a Jelineková, ale i Robert Menasse (v románu Čelem vzad) či Norbert Gstrein vynášejí s brutálním humorem soudy o stavu rakouské mysli a krajiny (protože „přírodní a lidské katastrofy jsou v Rakousku těžko rozlišitelné“). Ani Peter Handke, který spíše než k ironicko-satirickému žánru tíhne k tradičnímu idylickému zobrazení - a trvale žije ve Francii -, není tohoto ambivalentního postoje k Rakousku prost.

Jelineková radikalizuje jazyk: průlomem se stal zmíněný román Lust (Slast, 1989), ve kterém reaguje na feministickou debatu o pornografii 80. let. Toto "ženské porno" má zápletku jako z triviálního románu – nešťastná manželka podnikatele touží po pravé lásce. Autorka z něj vytvořila díky jazyku a precizním popisům společenských procesů skutečný horor. K hororu o mezilidských vztazích – zde mezi matkou a dcerou – patří také román Pianistka, který proslavil i film Michaela Hanekeho. Elfriede Jelineková píše z pozice radikálního feminismu, je ovšem feministkou, která řeže ženám do vlastního masa.

Česky dosud vyšla hra Co se stalo, když Nora opustila svého manžela aneb Opory společnosti (hra; Dilia 1994), román Milovnice (Mladá fronta, 1996, přeložila Jitka Jílová, orig. Die Liebhaberinnen, 1975), marxisticko-feministická karikatura Heimat-románu, a Klára S., Nemoc nebo moderní ženy, on není jako on (Větrné mlýny, 2001, překlad Barbora Schelle a Zuzana Augustová).

Jelinekové prvotina je román wir sind lockvögel, baby! (jsme volavky, bejby!) z roku 1975, který je spíše jazykovým experimentem, v němž si autorka připravuje půdu pro svá pozdější témata rodina, násilí, sex, láska. Román Gier (Žádostivost, 2000) je díky svému sexualizovanému jazyku násilí považován za zlé mistrovské dílo. Z divadelních her jsou nejvýznamnější Das Burgtheater (Hradní divadlo, 1983), jejíž uvedení způsobilo první velký skandál: jedná se o nacistickou minulost prominentních rakouských osobností; a Ein Sportstück (1998).