Narodil jsem se čtvrtého ledna devatenáct set padesát jedna, v prvním týdnu prvního měsíce prvního roku druhé poloviny dvacátého století. Taková náhoda se nestává často. A proto mě pojmenovali Hadžime, neboli Začátek. Jinak už ale na mém narození nic zajímavého nebylo.
Otec byl zaměstnancem velké společnosti, která obchodovala s cennými papíry, matka byla jako většina jiných žen v domácnosti. Otce ještě jako studenta odvedli za války do Singapuru, kde byl pak nějakou dobu po jejím konci držený v koncentračním táboře. Dům, ve kterém bydlela matka, lehl v posledním roce války popelem při náletech B-devětadvacítek. Oba mí rodiče patřili ke generaci poznamenané válkou.
Když jsem se ale narodil já, nebylo už po válce nikde ani památky. Poblíž našeho domu nebylo jediné spáleniště, jediný americký voják. Žili jsme v malé poklidné čtvrti, v domě, který otci přidělila firma jako ubytování. Byl předválečný, už trochu zchátralý, ale na jeho prostornost jsme si stěžovat nemohli. V zahradě rostla vysoká borovice a měli jsme tam dokonce i jezírko a kamennou lucernu.
Naše čtvrť, to bylo typické výstavné předměstské sídliště středních tříd. Skoro všichni mí kamarádi z té doby bydleli v krásných domcích, které se od sebe příliš nelišily. Byly všechny skoro stejně velké, s předsíní a zahradou, ve které rostly stromy. Otcové těch kamarádů většinou pracovali ve firmách, nebo zastávali nějakou odbornou profesi a bylo velkou zvláštností, když v některé domácnosti chodila do práce i matka. Skoro všude chovali psa nebo kočku. V té době jsem neznal jediného člověka, který by bydlel v bytě nebo v domě pro víc rodin. A když jsem se později přestěhoval do jiné čtvrti nedaleko odtamtud, bylo to tam víceméně stejné. Takže než jsem se jako vysokoškolák vydal do Tokia, docela vážně jsem si myslel, že všichni lidé nosí kravaty, pracují ve firmě, bydlí v domku se zahradou a chovají psa nebo kočku. Nemohl jsem si doopravdy představit, že by někdo mohl žít nějak jinak.
Skoro ve všech domácnostech měli dvě nebo tři děti. To byl v té době průměr. Když si vzpomínám na několik kamarádů, které jsem měl od dětství do puberty, všichni bez výjimky byli ze dvou nebo ze tří dětí. Jako by je natiskli razítkem. Kdo nebyl ze dvou dětí, byl ze tří, kdo nebyl ze tří, byl ze dvou. Domácnosti, kde měli dětí šest, nebo sedm, byly dost vzácné. Vůbec nejvzácnější ale byly domácnosti, kde měli dítě jen jedno.
A právě já musel být takové dítě, které nemá vůbec žádné sourozence. Byl jsem jedináček. Jako kluk jsem se kvůli tomu cítil hrozně méněcenný. Byl jsem rarita, někdo, komu schází, co ostatní docela samozřejmě mají.
Slovo „jedináček“ jsem v dětství doslova nenáviděl. Jen jsem ho zaslechl, pokaždé mi znovu připomnělo, že mi něco chybí. Bylo mi vždycky, jako by na mě ukázali prstem a řekli, že jsem mrzák.
Ve světě, ve kterém jsem tehdy žil, se neochvějně věřilo, že je každý jedináček rozmazlený, slabošský sobec. Lidem to připadalo tak samozřejmé, jako že na vrcholku hor má vzduch nižší tlak než dole v údolí, tak samozřejmé, jako že krávy dávají mléko. Nesnášel jsem proto, když se mě ptali, kolik mám sourozenců. Jak lidé zaslechli, že jsem jedináček, okamžitě si pomysleli, že mě tedy asi rodiče moc rozmazlují a že budu nejspíš slaboch a pěkný sobec. Taková stereotypní reakce mě pokaždé hrozně rozčílila a ranila. Co mě ale v klukovských letech rozčilovalo a zraňovalo zdaleka nejvíc, bylo pomyšlení, že je to bohužel všechno naprostá pravda. Bylo to tak, byl jsem rozmazlený, byl jsem slaboch, a byl jsem strašně sobecký kluk.
Ve škole, kam jsem chodil, nebyly skoro žádné děti, které by neměly ani jednoho sourozence. Za šest let prvního stupně základní školy jsem se setkal jen s jedním jediným dalším jedináčkem. Pamatuju si ji (ano, byla to dívka) úplně jasně. Spřátelili jsme se a povídali jsme si spolu o všem možném. Staly se z nás opravdové spřízněné duše. A ano, nakonec jsem se do ní zamiloval.
Jmenovala se Šimamoto. Stejně jako já byla jedináček. A kvůli dětské obrně, kterou dostala krátce po narození, lehce kulhala na levou nohu. A navíc k nám přešla z jiné školy (dokončovali jsme právě pátý ročník, když se Šimamoto objevila v naší třídě). Takže měla všechno nesrovnatelně těžší než já. Přesto, nebo snad právě proto, ji její břímě zocelilo: ona byla sebevědomý jedináček. Nikdo ji nikdy neviděl kňourat a stěžovat si. A nejen to. Ona se nelitovala ani v duchu. Mohlo se dít, co chtělo, na její tváři stále zůstával spokojený úsměv. Skoro se zdálo, že se Šimamoto usmívá tím víc, čím je situace horší. Ten její úsměv byl opravdu nádherný. Občas mě jím dokázala utěšit. Nebo povzbudit. Jako by mi říkala: Jen žádný strach. Stačí vydržet, ono to za chvilku skončí samo. Nikdy jsem si ji pak už nedokázal představit s jiným výrazem tváře.
Dobře se učila a byla ke každému bez rozdílu stejně milá, takže navenek do naší třídy bez problémů zapadla. V tom ohledu byla opravdu úplně jiný jedináček než já. Nejsem si ale už tak jistý, jestli ji spolužáci měli opravdu rádi. Nikdo na ni sice nebyl zlý, ani se jí neposmíval, jenže s ní mimo mě ani nikdo doopravdy nekamarádil.
Možná, že jim připadala až moc nad věcí a sebevědomá. Možná, že se některým zdála být dokonce studená a pyšná. Já ale cítil, že se za touhle její maskou ve skutečnosti skrývá člověk se srdcem na dlani, který by snadno mohl být zraněn. Člověk, který, podobně jako malé děti při hře na schovávanou, zároveň netrpělivě čeká, kdy už ho konečně někdo objeví. Začal jsem to tušit poté, co jsem si jednou pořádně uvědomil, jak mluví a jak se dívá.

Šimamoto střídala školy dost často. Souviselo to nějak se zaměstnáním jejího otce. Už se ale přesně nepamatuju, co vlastně dělal. Šimamoto mi to sice jednou podrobně vysvětlovala, jenže jako většinu dětí, ani mě tehdy doopravdy moc nezajímalo zaměstnání něčího táty. Snad dělal v nějaké bance, nebo na finančním úřadě, nebo pomáhal reorganizovat nějakou firmu – pamatuju si jen, že byl odborníkem v nějaké podobné oblasti. Dům, ve kterém bydleli, postavený v západním stylu, a o dost větší než domy, jaké obvykle poskytují firmy svým zaměstnancům, byl obehnaný nádhernou, po pás vysokou kamennou zídkou, na které rostl živý plot z neopadavých keřů. Mezerami v něm byl vidět trávník na dvoře.

Už jako dítě byla vysoká a hezká. Měřila skoro stejně jako já. O pár let později se z ní měla stát krasavice, jaká nenechává nikoho lhostejným. V době, kdy jsme se potkali poprvé, na to ale ještě nevypadala. Jako by v sobě tehdy měla nějakou nerovnováhu, kvůli které mnoha lidem nepřipadala až zas tak přitažlivá. Něčím už byla dospělá, něco v sobě naopak měla ještě dětského, a tyhle dvě věci spolu nešly dohromady. Takový nesoulad nejspíš některé lidi znervózňoval.
Protože domy, ve kterých jsme bydleli, stály nedaleko od sebe (doslova a do písmene co by kamenem dohodil), posadili ji první měsíc, co byla v naší třídě, do lavice vedle mě. Měl jsem ji seznamovat se všemi jednotlivými náležitostmi školního života. Seznámit ji s učebními materiály i týdenními zkouškami, říct jí, jaké učební pomůcky si má obstarat, i kam jsme došli v učebnicích, vysvětlit jí, jak si má uklízet své místo ve třídě a kdy má službu ve školní jídelně. Takovým zasvěcováním u nás ve škole zásadně pověřovali toho, kdo bydlel novému žákovi nejblíž a Šimamoto měla navíc ještě potíže s nohou. Takže si mě zavolal náš třídní, a dostal jsem za úkol se o ní nějaký čas starat.
Jak už to tak bývá, když spolu mají mít něco do činění jedenácti- nebo dvanáctiletí kluci a holky, byly prvních pár dní naše vzájemné hovory lehce rozpačité. Jakmile jsme ale poznali, že jsme oba jedináčci, rázem nastal zlom a rozpravy prudce nabraly na živosti a důvěrnosti. Ani jeden z nás se totiž do té doby s žádným jiným jedináčkem nesetkal. Vyprávět si o tom, jaké takové jedináčkovství je, se proto ukázalo opravdu vděčnou zábavou. Měli jsme si toho vážně spoustu co říct. Chodili jsme společně ze školy, i když ne každý den. Během asi kilometrové cesty, kterou jsme se pomaličku loudali (díky její noze to jinak ani nešlo), jsme toho pokaždé dokázali spoustu probrat. Poznali jsme tak, že máme opravdu hodně společného. Tak třeba jsme oba rádi četli. A taky poslouchali hudbu. Zbožňovali jsme kočky. Neuměli jsme druhým dost dobře dávat najevo, co cítíme. Dali jsme dohromady celý dlouhý seznam jídel, která jsme oba neměli rádi. Oblíbené předměty jsme se učili snadno, ty neoblíbené nám připadaly otravné k smrti. Jestli jsme se něčím lišili, tak snad jen tím, že ona si své soukromí střežila s daleko větším úsilím než já. Horlivě šprtala i předměty, které neměla ráda, a dosahovala v nich docela dobrých výsledků. Na rozdíl ode mne. Když bylo k obědu jídlo, které nesnášela, zapřela se a snědla všechno do posledního sousta, k čemuž by mě nikdo nedonutil. Jinými slovy, budovala si kolem sebe obrannou hradbu, mnohem vyšší a silnější, než byla ta moje. Vnitřek našich hradeb se však navzájem až překvapivě podobal.
Zakrátko jsme už jeden bez druhého málem neudělali krok. Pro mě to byla úplně nová zkušenost. Když jsme byli spolu, nikdy jsem neznervózněl, což se mi s jinými holkami stávalo běžně. A domů jsem ji doprovázel moc rád. Šli jsme tak pomalu, aby Šimamoto stačila. Během cesty jsme občas museli udělat přestávku a chvíli posedět na lavičce v parku. Nikdy jsem to nepociťoval jako újmu. Spíš jsem se radoval, že jsme získali další čas navíc.
Času jsme spolu nakonec začali trávit opravdu spoustu. Nepamatuju se, že by se nám kvůli tomu někdo smál. Dřív jsem o tom vůbec nepřemýšlel, dnes mi to ale připadá zvláštní. Děti okolo dvanácti se obvykle holce a klukovi, kteří spolu kamarádí, s gustem posmívají a nenechají je na pokoji. Nás nechali a řekl bych, že to bylo zásluhou Šimamotiny povahy. Měla v sobě něco, čím ostatní tak trochu zneklidňovala. Jakoby jim něco říkalo: Tuhle holku bude lepší neobtěžovat. Zdálo se, že se vedle ní občas cítí nesví i učitelé. Třeba to bylo i tím, že měla potíže s nohou. Rozhodně si ale všichni uvědomovali, že Šimamoto není radno provokovat, a já jim za to byl jedině vděčný.
Kvůli své noze se taky skoro neukazovala na hodinách tělocviku. Když jsme šli se školou někam na túru, nebo do hor, zůstala doma. Nejezdila ani na letní plavecký výcvik a akce podobného typu. Ve dnech, kdy se konal nějaký sportovní turnaj, nemívala moc dobrou náladu. Ale až na tyhle věci to jinak byla úplně normální školačka. A nepamatuju se, že by ze své nohy někdy dělala nějaký problém. Během všech těch cest ze školy se mi rozhodně ani jednou neomlouvala za svou pomalost, a nikdy na ní nebylo vidět, že by jí to nějak trápilo. Pochopil jsem ale, že ji to ve skutečnosti trápí dost, a že se právě proto snaží tomu všemu vyhnout. Například jen nerada chodila na návštěvy, protože to znamenalo zout si v předsíni boty. Každá z jejích bot měla trochu odlišný tvar a jinak silnou podrážku, a ona nesnášela, když si toho někdo všimnul. Myslím, že jí ty boty asi nechali někde ušít na zakázku. Já si tohle všechno uvědomil v momentě, kdy mě zarazilo, že Šimamoto hned po návratu domů pokaždé nejdřív ze všeho zouvá boty a ukládá je do botníku.
Doma v obýváku měli moderní stereo soupravu, a já k nim často chodil poslouchat. Ta souprava byla vážně skvělá. Kolekce desek jejího tatínka, která k ní patřila, už tak skvělá nebyla, LP desek by se v ní dohromady našlo tak nanejvýš patnáct a z těch ještě většina byly desky takzvané vážné hudby pro začínající posluchače. My jsme ale těch patnáct desek poslouchali opravdu pořád a pořád dokola. Ještě dnes si z nich pamatuju doslova každou notu.
Stereo obsluhovala Šimamoto sama. Vytáhla desku z obálky, oběma rukama ji položila na talíř gramofonu a dávala přitom pozor, aby se nedotkla drážek. Malým štětečkem otřela prach z přenosky, a pak pomalu spustila jehlu na desku. Když deska dohrála, ošetřila ji odprašňujícím sprejem a otřela plstí. Pak ji uložila zpátky do obalu a vrátila na své místo v polici. Všechny tyhle procedury, které jí naučil otec, prováděla vždycky s velkou vážností. Přivřela přitom pokaždé oči, dokonce zadržela dech. Já seděl na pohovce a všecko jsem to sledoval. Jakmile byla deska zpátky v polici, obrátila se Šimamoto konečně ke mně, a pousmála se, svým obvyklým způsobem. V ten okamžik mi pak pokaždé připadala, jako by ani nebrala do rukou desky, ale spíš něčí velice citlivou duši ve skleněné nádobě.
U nás doma jsme neměli ani gramofon, ani desky. Rodiče neměli hudbu moc rádi. Proto jsem ji vždycky poslouchal sám ve svém pokoji, s uchem u svého umělohmotného AM radia. Ladil jsem hlavně rokenroly, nebo něco podobného. Ale zanedlouho jsem si oblíbil i tu „klasiku pro začátečníky“, kterou jsme poslouchali doma u Šimamoto. Byla to hudba „z jiného světa“ a myslím, že mě na ní přitahovalo hlavně to, že do toho „jiného světa“ patří i Šimamoto sama. Jednou nebo dvakrát do týdne jsme spolu sedávali na pohovce, pili čaj, který nám uvařila její maminka a poslouchali Rossiniho předehry nebo Beethovenovo Pastorale nebo třeba Peera Gynta a tak nám odpoledne příjemně ubíhalo.
Její maminka byla evidentně ráda, že k nim chodím na návštěvu. Těšilo ji, že si dcera v nové škole tak rychle našla kamaráda, a řekl bych, že na ni dělalo dobrý dojem i to, jak jsem byl tichý a mírný a že jsem vždycky byl slušně oblečený. Abych ale řekl pravdu, já k ní na druhou stranu nijak zvlášť nepřilnul. Ne že bych proti té paní něco konkrétního měl. Vždycky se ke mně chovala moc hezky. Někdy ale jako bych v její řeči pocítil nějaký skrytý osten, a to mě dráždilo.
Mezi těmi několika deskami Šimamotina otce jsem si nejvíc oblíbil tu s Lizstovými klavírními koncerty. Na každou stranu desky se vešel jeden. Tu desku jsem si zamiloval hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že měla hezký přebal, a pak taky proto, že – s výjimkou Šimamoto – jsem neznal jediného člověka, který by někdy Lizstovy klavírní koncerty slyšel. Z toho jsem byl celý pryč. Objevil jsem svět, který nikdo z mých známých neznal, hotovou tajnou zahradu, do které jsem měl přístup jen já sám. Ty koncerty jako by mě dostávaly do nějaké vyšší úrovně existence.
Navíc to byla opravdu krásná hudba. Zpočátku mi připadala až trochu přehnaná, moc vyumělkovaná a málem nesrozumitelná. Čím častěji jsem ji ale poslouchal, tím víc dostávaly její původně neurčité obrazy pevný tvar, a skladby začaly v mém vědomí postupně nabývat docela konkrétní podobu. Když jsem zavřel oči a soustředil se, uvědomil jsem si, jaki v jejich tónech krouží několik vírů. Roztočil se jeden, z něj se pak odvinul druhý, se kterým pak byl spojený ještě další, a tak podobně. Pochopitelně, že to všechno byly jen mé abstraktní představy. Chtěl jsem si o těch vírech se Šimamoto popovídat, ale nedokázal jsem jí to vysvětlit běžnými slovy. Byl bych na to potřeboval nějaké jiné výrazy, ale ty jsem tehdy neznal. A vlastně jsem ani nevěděl, jestli má cenu o tom všem někomu vyprávět.
Bohužel jsem už zapomněl jméno pianisty, který ty koncerty hrál. Pamatuju si jen lesklý barevný obal a pak ještě váhu té desky. Byla totiž překvapivě těžká a pořádně tlustá.
Kromě klasiky se mezi desky v polici nějak dostaly i nahrávky Nata Kinga Colea a Binga Crosbyho. Tyhle dvě desky jsme si pouštěli opravdu často. Na desce s Crosbym byly nějaké vánoční melodie, ale to nám nevadilo, stejně jsme ji poslouchali skoro pořád. Dodnes je mi záhadou, že se nám za tu dobu úplně nezhnusila.
Takhle jsme spolu seděli a poslouchali i jednoho dne před Vánoci. Sami dva, na pohovce u nich v obýváku. Její maminka musela jít někam něco zařídit, a my zůstali v celém domě sami. Bylo temné, zamračené zimní odpoledne. Sluneční světlo se muselo prodírat vrstvou nízko visících mračen, takže z něj nakonec nezbylo víc, než jemný nádech na všem, nač dopadlo. Všecko se proto v ten den zdálo být jaksi mdlé a prázdné, bez života. Zanedlouho se navíc mělo začít stmívat. Nejspíš jsme nerozsvítili, v pokoji už byla úplná tma. Jen na zdi se třepotalo červené světýlko, jak do šera svítil plamen plynových kamen. Nat King Cole právě zpíval „Pretend“ . Anglickému textu jsme tehdy pochopitelně ani trochu nerozuměli, připadal nám spíš jako nějaké kouzelné zaklínadlo. Píseň se nám ale přesto líbila, a jak jsme ji tak pořád dokola poslouchali, zvládli jsme nakonec „zazpívat“ celou první sloku.

Priteňua hapiueňa blů
Itizn uerihátudů

Dnes už textu pochopitelně rozumím. Zpívá se v něm, abychom dělali, že jsme šťastní, i když je nám do ouvej, a že to vlastně nakonec není ani tak těžké. Píseň, která jako by z oka vypadla Šimamotinu nádhernému úsměvu. No, nebudu ji moc komentovat, jen bych dodal, že někdy to tedy těžké je, a víc než dost.
Šimamoto měla na sobě modrý svetr s kulatým výstřihem. Takových modrých svetrů měla hned několik. Řekl bych, že pro ně měla slabost. Anebo prostě dobře padly ke tmavomodrému školnímu saku. U krku bylo vidět bílý límec blůzky. Sukni měla kostkovanou a punčochy bílé. Pod přiléhavým svetrem z měkké vlny bylo dobře vidět, jak se jí začínají rýsovat ňadra. Obě ruce měla na pohovce, a nohy složené pod sebou. Jeden loket měla opřený o opěradlo pohovky, a s pohledem obráceným někam dodaleka poslouchala skladbu.
„Hele,“ řekla najednou. „Myslíš, že je pravda, že rodiče, co nemají víc než jedno dítě, spolu moc dobře nevycházejí?“
Chvilku jsem o tom přemýšlel. Nechápal jsem ale, jak by takové věci spolu mohly souviset. „Kdes to prosím tě slyšela?“
„Někdo mi to říkal, už dřív. Že když se rodiče nemají rádi, nemůžou mít víc než jedno dítě. Bylo mi potom moc smutno.“
„Aha,“ řekl jsem na to.
„A vaši se rádi mají?“
Nedokázal jsem jí hned odpovědět. O tomhle jsem ještě nikdy nepřemýšlel.
„Moje máma má myslím zdravotní problémy. Nevím, co přesně jí je, ale mít další dítě by pro ní byla už moc velká zátěž, takže to nejde.“
„A myslíš někdy na to, jaké by bylo mít sourozence?“
„Vůbec.“
„Jé, a proč?“
Vzal jsem do rukou obal gramodesky, který ležel na stole, a zadíval jsem se na něj.
Ale na čtení už byla v místnosti moc velká tma, takže jsem obal nakonec vrátil zase na stůl a protřel si oči. Tuhle otázku už mi jednou předtím položila matka. Moje odpověď ji tehdy ani nepotěšila, ani nezarmoutila. Jen se pak zatvářila udiveně. Byla to ale ta nejpoctivější a nejupřímnější odpověď, jakou jsem jí tehdy mohl dát.
Odpovědět mi tehdy zabralo spoustu času. Pořád jsem se nemohl jasně vyjádřit. Ale chtěl jsem jí tehdy říct zhruba tohle: Teď zrovna žádné sourozence nemám. A kdybych je měl, tak bych vlastně byl někdo jiný, než jsem. A abych si takový, jaký jsem teď, představoval, jaké by bylo, kdybych takový nebyl, se mi nezdá normální. Taková otázka mi prostě vůbec nedávala smysl.
A úplně stejně jsem pak odpověděl i Šimamoto. Zadívala se mi potom do očí. V jejím výrazu bylo něco, co člověka bralo za srdce. Bylo v něm – uvědomil jsem si to pochopitelně až mnohem později – něco, čím si lehce a neomylně proklestila ke každému cestu. Dodnes si pamatuju její rty, jejichž výraz se nepatrně měnil spolu s každým hnutím v její tváři, i ten chvějivý, sotva rozpoznatelný svit někde hluboko vzadu v jejích zornicích, který mi tolik připomínal plápolání plamínku svíčky na konci dlouhé, temné místnosti.
„Myslím, že ti rozumím,“ řekla tichým, skoro dospělým hlasem.
„Opravdu?“
„Vážně,“ odpověděla. „Řekla bych, že na světě jsou jednak věci, které můžeš vrátit zpátky, a pak věci, co se zpátky vracet nedají. A čas je právě jedna z těch věcí, co zpátky nevrátíš. Jak jednou něco dojde po nějakou mez, už se to pak nedá vrátit tam, kde to bylo dřív, nemyslíš?“
Přikývnul jsem.
„Jak běží čas, všechno pomalu tuhne jako cement ve kbelíku. A pak už se s tím nedá nic dělat. Ty vlastně chceš říct, že už jsi jako ten ztuhlý cement, a že už jiný nebudeš.“
„Možná tak nějak,“odpověděl jsem dost nejistě.
Šimamoto se na okamžik zadívala na své ruce. „Někdy mě napadá, jaké to asi bude, až vyrostu a vdám se. Přemýšlím, kde budu asi bydlet, a co budu dělat. A taky kolik budu asi mít dětí.“
„Jo?“
„Ty o takových věcech nepřemýšlíš?“
Zavrtěl jsem hlavou. Dvanáctiletí kluci mívají jiné starosti. „A kolik bys teda chtěla dětí?“
Zvedla ruku, kterou měla až do té chvíle opřenou o opěradlo pohovky, a pak ji položila na koleno. Trochu nepřítomně jsem sledoval, jak její prsty obkreslují jeden ze čtverečků na látce sukně. Bylo v tom něco fascinujícího. Jako by z jejích prstů vycházela neviditelná nit, ze které se pomalu spřádá nový a nový čas. Když jsem přivřel oči, úplně jsem ho viděl vířit tmou. Jeho spirály se rodily a pak zase tiše ztrácely ve tmě. Odněkud z dálky bylo slyšet, jak Nat King Cole zpívá South of the Border. To „na jih od hranic“ mohlo být jedině v Mexiku. To jsem tehdy ale nevěděl. Cítil jsem v těch slovech zaznívat něco zvláštního, jedinečného. Pokaždé, když jsem tu píseň slyšel, musel jsem myslet na to, co se asi tam na jihu skrývá.
Otevřel jsem oči. Šimamoto dál a dál objížděla prstem vzorek sukně. Někde hluboko uvnitř jsem pocítil lehký, sentimentální smutek.
„Víš, co je zvláštní?“ zeptala se najednou Šimamoto. „Já si vůbec nedokážu představit, že bych někdy měla víc než jedno dítě. Dokážu si jakž takž představit, že ze mě bude máma a že budu mít dítě. Ale pomyšlení, že by to dítě mělo mít ještě nějaké sourozence, to už je nad moje síly. Moje dítě prostě sourozence mít nemůže. Bude to jedináček.“

Rozhodně byla na svůj věk až moc vyspělá. A bezpochyby jsem se jí líbil. Ona mě taky. Nevěděl jsem ale, co si s tím počít. Jenže to možná netušila ani ona sama. Jednou, ale opravdu jen jednou, mě vzala za ruku. Někam jsem s ní šel, a ona najednou chytila mou ruku, jako by chtěla říct: Teď tudy, pospěš si. Trvalo to všeho všudy deset vteřin, mě to ale připadalo jako půl hodiny. A trochu mě pak rozladilo, když mě zase pustila. Věděl jsem, že to celé udělala schválně, i když se snažila, aby to vypadalo jako náhoda.
Ten dotek si pamatuju i teď, úplně přesně. Takový pocit jsem nepoznal nikdy předtím, a nikdy potom. Byla to jen malá, hřejivá ruka dvanáctileté holky. V její dlani a prstech jako by se ale ukrývalo všechno, co jsem tehdy toužil poznat. Všechno, co jsem musel poznat. Pochopil jsem to, jakmile se mě dotkla. Pochopil jsem, že to, co chci a musím poznat, opravdu existuje. Během těch deseti vteřin jsem měl pocit, že jsem se stal ptáčkem, který poletuje ve větru po nebi a dívá se z té výšky dolů, do širého světa. Ten svět byl ještě moc daleko a já nevěděl, co mě v něm všechno čeká. Věděl jsem ale, že je opravdický a že se do něj jednoho dne podívám. Tajil se mi dech a srdce mi prudce bušilo.
Když jsem se potom vrátil domů, posadil jsem se ve svém pokoji za stůl, a dlouho si prohlížel ruku, za kterou mě Šimamoto vzala. Byl jsem moc šťastný, že to udělala. Ještě několik dní mě to pak hřálo u srdce. A současně mátlo, zneklidňovalo a vyvádělo z míry. Nevěděl jsem, jak se s tím vyrovnat, ani co s tím udělat dál.

Krátce nato jsme skončili základní školu a na střední už každý z nás chodil někde jinde. Naše rodina se totiž nakonec musela přestěhovat do jiného města. Bylo ale všehovšudy jen nějaké dvě stanice vlakem daleko, takže jsem od té doby za Šimamoto ještě několikrát zajel na návštěvu, řekl bych tak třikrát nebo čtyřikrát během prvního čtvrt roku po přestěhování. Ale tím všechno skončilo. Pak už jsem tam nikdy nebyl. Byli jsme tehdy v citlivém věku života a svět jako by se nám od základů měnil. Změnili se naši známí, změnily se naše školní uniformy, změnily se učebnice. Moje postava, můj hlas i moje názory na nejrůznější věci procházely tak razantními změnami, že mi najednou ta intimní atmosféra mezi mnou a Šimamoto začala být skoro na obtíž. Nehledě na to, že i ona sama se měnila, tělesně i duševně, a to mnohem víc, než já. A to jsem nesl dost nesnadno. Zdálo se mi totiž, jako by se její matka začala na mé návštěvy u nich doma divně dívat. Jako by říkala: „Co nám sem ten kluk pořád tak leze? Už přece nejste sousedi, ani spolužáci.“ Asi jsem to tehdy všechno moc prožíval. Ale ty pohledy Šimamotiny matky mi opravdu šly trochu na nervy.
A tak jsem Šimamoto navštěvoval čím dál tím víc zřídka, až jsem k ní nakonec přestal chodit vůbec. Myslím si (konkrétnější slovo mě opravdu nenapadá a nakonec ani není moje povinnost, abych tady rozpitvával tu ohromnou masu vzpomínek, které říkáme minulost, a stanovoval, co bylo správné a co ne), myslím si teď, že to byla chyba. Neměl jsem ten vztah jen tak zahodit. Potřeboval jsem jí, a ona mě asi taky. Ale až moc jsem si tehdy uvědomoval sám sebe, a bál jsem se riskovat, že mě něco zasáhne a raní.
Znovu jsem jí měl vidět až za spoustu let poté.
Od doby, co jsme se přestali scházet, se mi po ní v jednom kuse stýskalo. Vzpomínky na ní mě těšily a povzbuzovaly po celé to nekonečné a na zmatky víc než bohaté pubertální období. Měla v mém srdci své stálé, nezaměnitelné místo, vyhrazené jenom jí, jako nějaký stůl v tichém odlehlém koutě restaurace, na kterém stojí tabulka „Rezervováno“. Jen pro ni, napořád, i když jsem si nedělal moc velké naděje, že ji ještě někdy uvidím.
Když jsme se poznali, bylo mi teprve dvanáct. Vlastně jsem ještě neměl ani ponětí o nějaké sexuální touze. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě vůbec nezajímalo její zvolna se zakulacující poprsí a že jsem se nechtěl dozvědět, co to vlastně schovává pod sukní. Netušil jsem ale ještě, co takové věci znamenají, ani kam mě přivedou. A tak jsem jen napínal uši a přivíral oči a představoval si všechno možné. Byly to pochopitelně jen neurčité výjevy, nejasné jako v mlze, s nezřetelnými rozmazanými obrysy, cítil jsem ale, že se v nich ukrývá něco pro mě moc důležitého. A nakonec jsem poznal, že to samé, co já, si určitě představuje i Šimamoto.
Možná jsme cítili, jak jsme nedokonalí, a že se to musíme pokusit nějak skrýt, vyplnit něčím nově vytvořeným. Stáli jsme před dveřmi ke změnám, a v nejasném, bledém světle se sami dva na deset vteřin pevně chytli za ruce.