Haruki Murakami rozhovory hodně šetří. Moc necestuje a s japonskými novináři se bavit nechce, protože nestojí o přílišnou publicitu. „Jsem spisovatel, ne rocková hvězda,“ říká. Při návštěvě Prahy, kde přebíral Cenu Franze Kafky, však udělal výjimku.

- Co pro vás znamená Franz Kafka?
- Kafka je jedním z mých nejoblíbenějších autorů. Vždycky jsem ho obdivoval a přečetl jsem skoro všechna jeho díla. Je to jeden z důvodů, proč jsem tady.

- Máte ještě nějaké další oblíbené autory?
- Ano, hlavně ty, které překládám do japonštiny. Jedním z nich je Francis Scott Fitzgerald, další je Truman Capote a třeba Raymond Chandler, ale největším idolem je pro mě Dostojevskij.

- To je docela hodně autorů, kteří spolu zase nemají tolik společného. Co vás na nich láká?
- Na Fitzgeraldovi se mi líbí styl psaní, ten je opravdu krásný, a u Dostojevského obdivuji jeho svět, který je obrovský, univerzální, a zároveň hluboký. U Chandlera mě zase zajímá jeho smysl pro dialog a vtip. Jsem spisovatel, a tak si od mých kolegů vypůjčuji spoustu věcí.

- Co bylo impulsem pro vznik Kafky na pobřeží?
- To je moje pocta Franzi Kafkovi. Když mi bylo patnáct, dostal se mi do ruky jeho Zámek. Hrozně se mi tehdy líbil, i když jsem byl pořád ještě docela malý kluk. Doslova mě ten příběh šokoval, byla to ta nejzvláštnější kniha, kterou jsem do té doby četl. A hlavnímu hrdinovi mého románu Kafkovi Tamurovi je stejně jako mně, když jsem Kafku četl poprvé. Tak mě napadlo, že bych jej mohl pojmenovat po svém oblíbeném autorovi. On je pro mě vlastně symbolem mého psaní. Tehdy začala moje kariéra spisovatele, ačkoli jsem to samozřejmě netušil. Můj hrdina se postupně noří do stále temnějšího, kafkovského světa, stejně jako já tehdy. A sám Kafka je v románu také přítomen, v podobě Tamurova vnitřního hlasu, Kluka, co se mu říká Vrána. Vrána znamená přibližně to samé, co české slovo kafka.

- Příběh Kafky na pobřeží se v jistém smyslu nemůže stát, je nereálný. Čím jste se tu inspiroval, západní, či japonskou tradicí?
- Vlastně oběma. V Japonsku máme svou vlastní mytologii a Kafkův svět je hodně ovlivněný západní tradicí surreálnosti. Dal jsem tyhle dvě věci dohromady.

- V minulosti vám některá média dokonce dala nálepku spisovatele science-fiction, nebo alespoň magického realismu. Souhlasíte s nimi?
- Nejsem si jistý. Mám svůj vlastní styl. Rád čtu, takže znám romány Garcíi Márqueze, čtu i sci-fi a fantasy, ale píšu podle svého. Jen já dokážu psát tímto stylem, v tomto jsem v jistém slova smyslu originální.

- Co pro vás bylo impulsem, abyste začal psát?
- Když mi bylo dvacet let, hodně tvrdě jsem pracoval, to bylo v sedmdesátých letech minulého století. Tehdy jsem ani nepomyslel na to, že bych někdy mohl něco napsat, prostě jsem jen pracoval. Až když mi bylo dvacet devět, došlo mi, že bych chtěl zkusit něco jiného. Tak jsem začal psát. Na konci šedesátých let došlo v Japonsku k velké společenské změně, takřka k revoluci. Po těchto událostech však přišel určitý útlum. Myslím, že tady o tom víte své. Takže když mi bylo přes dvacet, vládla v Japonsku nehybnost. Přežil jsem těch deset let, kdy se nic nedělo, a když to bylo pryč, prostě jsem si řekl, že chci něco napsat.

- Vy jste si ale v sedmdesátých letech otevřel v Tokiu jazzový bar. Bylo to tehdy těžké?
- To tedy bylo. Půjčil jsem si na to peníze a pak jsem to musel složitě splácet. Takže jsem musel pracovat opravdu tvrdě. Ale mně to nevadilo. Za oněch revolučních událostí jsem se rozhodl odmítnout establishment, protože tehdy rozbil všechny naše ideály na prach. A já byl z toho hodně zklamaný, ztratil jsem všechny iluze.

- Jak je pro vás důležitý jazz?
- Já mám jazz hrozně rád, je to pro mě hodně osobní hudba.

- Ve vašich románech hraje důležitou úlohu nejenom jazz, ale i pop music a klasická hudba.
- Hudba obecně je v mém životě všudypřítomná. Ráno, když píšu, poslouchám při tom klasickou hudbu. V noci, když je všude klid, zase jazz. A v autě, když řídím, si pouštím rock. (směje se)

- To máte dobře rozdělené. Ale zpět ke Kafkovi na pobřeží. Tam hraje zásadní roli japonská písnička. Proč ta změna?
- Ale to není skutečná píseň, existuje jen v mé mysli. Už za mnou přišlo pár lidí, že by chtěli k tomu textu složit hudbu, ale já je odmítl, protože v hlavě už nějakou melodii mám a nechce se mi ji měnit.

- Ve vaší nové knize je oproti oběma v České republice doposud přeloženým románům také patrná změna v pojetí lásky. Už to není jen tragický, posmutnělý cit, je tu cítit i závan perverze. Vždyť Kafka spí s vlastní matkou.
- Příběhy, které píši, jsou vždycky jakousi interakcí mezi skutečným a nereálným, imaginárním světem. V románu Na jih od hranic, na západ od slunce potká hlavní hrdinu svou životní lásku, ale netuší, zdali je Šimamoto skutečná, nebo se mu jen zdá. A v Kafkovi na pobřeží je to podobné: ani Kafka Tamura si není jist, jestli jeho starší milenka skutečně existuje, či jestli je to jeho matka. Takže tu pořád máme oba světy. Pro mě je fyzická láska velmi důležitou formou komunikace mezi lidmi, při němž se mohou spojit dva protiklady.

- Takže sex je pro vás jakýmsi mostem, jenž spojuje náš život s paralelním světem?
- Ano. Víte, sex může být někdy jako sen. Někdy potřebujeme nějaké spojení mezi oběma světy, a ten most musí být dostatečně silný a inspirativní. Což fyzická láska může být, a proto je v mých knihách tak důležitá.

- Takže sex a sny jsou pro vás to samé?
- Dalo by se říci, že sex může zprostředkovávat kontakt s něčím, co leží vně nás. Takže ten druhý funguje ve fyzickém spojení jako médium. Jako spisovatel si myslím, že je potřeba vydávat se na druhou stranu a tuto zkušenost lidem zprostředkovávat. K tomu ovšem potřebujete vyvinout vlastní styl. Se snem je to podobné. Když sníte, také se vydáváte na hranice reality. A když se vzbudíte, sen je pryč. Ale když jste spisovatel a umíte napsat dobrý příběh, tak když se probudíte, sen zůstává s vámi a vy v něm můžete pokračovat.

- Proč se ve vašich knihách tak často objevují kočky?
- Víte, já jsem jedináček, takže v dětství jsem byl často sám. Takže jsem potřeboval někoho, s kým bych se mohl přátelit. A jediné stvoření, které jse měl neustále vedle sebe, byla moje kočka. Od té doby mám rád kočky. Nic jiného v tom nehledejte.

- V Kafkovi na pobřeží se objevuje druhá světová válka v podobě dvou dávných dezertérů, kteří střeží bránu vedoucí na onen svět. Jak ve vás tahle historická zkušenost rezonuje?
- Jako pro spisovatele je pro mě nejdůležitější paměť. Když píšu nějaký příběh, užívám k tomu své vlastní vzpomínky. Ale historie je kolektivní zážitek, zkušenost celé společnosti. Já se sice narodil až v roce 1949, ale i tak mám vzpomínky na válku. Přejal jsem prostě kolektivní paměť a osvojil si ji. V tomto smyslu jsou vzpomínky druhých na dobu, v níž jsem nežil, stejně důležité jako moje vlastní. A proto píšu o válce. Můj otec v ní bojoval a hodně mi o ní vyprávěl, takže jsem jeho vyprávění postupně začal považovat málem za své vlastní.

- S válkou se úzce pojí smrt.
- Když jsem začal psát, neměl jsem vlastně žádné ústřední téma. Narodil jsem se ve středostavovské, úplně průměrné rodině. Nebylo na ní nic podivného ani pokaženého. Nic traumatického. Neměl jsem nic. Kdybych byl zažil válku, bylo by o čem psát. Říkal jsem si, o čem bych asi tak měl psát. A tak jsem se rozhodl jít pod povrch, začít kopat velkou a hlubokou jámu, na jejímž dně bych mohl něco najít. Tak jsem začal kopat, a když jsem byl opravdu hluboko, na samém dně té studny jsem v temnotě cosi našel. Jinak řečeno, je to úplně jiný, jungovský svět, který leží hluboko ve vašem podvědomí. A v temnotě se dá zahlédnout spousta věcí. A to je přesně můj svět. Tam dole, v té tmě se dá mluvit s mrtvými. To není metafora. Ty lidi můžete vidět ve skutečnosti.

- Se smrtí souvisí i sebevraždy, které jsou v japonské společnosti i ve vašich knihách poměrně časté. Čím si to vysvětlujete?
- V Asii není sebevražda hřích, kdežto v zemích, které jsou založeny na katolictví, ano. V našem náboženství může být sebevražda aktem krásy. Ve válce takhle zahynula spousta lidí a dostalo se jim respektu a obdivu. Myslím, že je to taková japonská tradice. Japonci považují sebevraždu za cosi běžného. Pěkných pár lidí, které jsem znal, skončilo sebevraždou. Já jsem je přežil, a tak jsem o nich chtěl napsat, zaznamenat jejich osudy.

- Jedna za vašich povídek, Tony Takitani, se stala námětem k filmu, který měl loni premiéru. Jaký je váš vztah k tomuto médiu?
- V zásadě mě film moc nezajímá, nechce se mi převádět mé příběhy do filmové podoby. Vždycky jsem chtěl psát knížky. Ale kdyby přišel nějaký dobrý režisér a oslovil by mě, jestli by mohl udělat z nějakého mého příběhu film, mohlo by to být zajímavé.

- Máte nějakého oblíbeného režiséra?
- Mám rád Davida Lynche, protože ve svých filmech má stejné pojetí snů a paralelní reality jako já ve svých knihách.

- Jaký je podle vás největší rozdíl mezi západní a japonskou kulturou?
- Těch rozdílů je celá řada. Ale ten hlavní spočívá podle mého v tom, že západní kultura je postavená na logickém uvažování. A asijské kultury jsou spíše nelogické. Což má samozřejmě dobrou i špatnou stránku. Tak například, v Japonsku věříme na duchy. Kolem sebe máme pořád spoustu duchů a bohů, žijeme tady na zemi společně s nimi. Ale v západní kultuře je bůh jen jeden a sídlí nahoře. A duch je vždy tak zvláštní, neobvyklá věc. Když my chceme navštívit onen svět, není to tak složité: prostě se soustředíme na duchy kolem sebe. Kdežto v západní kultuře musí člověk k tomu, aby se setkal s druhou stranou, udělat spoustu věcí. Vezměte si třeba takového Orfea. Když se chtěl setkat s Eurydikou, musel sestoupit do podsvětí a pak ještě splnit spoustu dalších úkolů, přednést píseň a podobně. Podobný mýtus máme i v Japonsku. Je o muži, který ztratil svou ženu a chtěl se s ní ještě jednou potkat. Ale měl to mnohem jednodušší než Orfeus: prostě si všímal, co se děje kolem něj. To je podle mého ten největší rozdíl.

Richard Olehla, MFDnes, 4. 11. 2006