Japonského spisovatele Haruki Murakamiho asi není potřeba českým čtenářům příliš dlouze představovat; po světě i u nás se proslavil hlavně knihou Norské dřevo, která se dočkala i filmového zpracování. Nyní v nakladatelství Odeon vychází v češtině už devátý překlad Murakamiho knihy, respektive hned dvou – prvních dvou částí jeho trilogie 1Q84.

Po internetu koluje vtipný obrázek, který se původně objevil v New York Times Book Review s titulem Haruki Murakami Bingo. Obsahuje obrázky motivů, které se v Murakamiho dílech často opakují, poskládaných do tabulky 5 krát 5 čtverečků.

U 1Q84 byste si – jistě i kvůli rozsahu trilogie – toto bingo mohli zahrát naprosto s klidem: najdeme tam předčasně vyspělou dospívající slečnu, tajemný průchod, staré džezové nahrávky i záhadná zmizení. Tím ovšem není bingu konec, nechybí paralelní světy, noční Tokio, postava s neobvyklým jménem i nádraží, nadpřirozené jevy, podivný sex, záhadná žena, nečekaný telefonát a kočky. Bingo, bingo, bingo. Zkrátka a dobře, je to Murakami, jak ho jeho čtenáři znají, jen ještě ve větších dávkách.

Kniha sleduje dvě dějové linie z pohledu dvou postav, hrdinky Aomame (jejíž křestní jméno se v knize nikdy nedozvíme) a jejího spolužáka Tenga. Tyto dva osudově spojil na první pohled bezvýznamný zážitek z dětství. Aomame jednou po konci vyučování silně stiskla Tengovu ruku, od té doby se ti dva neviděli dvacet let, ale často jeden na druhého myslí.

Tengo je učitel matematiky se spisovatelskými sklony. Jednoho dne dostane nabídku, která ho naplní smíšenými pocity. Jde o literární přepracování novely Kukly ze vzduchu teprve sedmnáctileté začínající autorky Fukaeri, která trpí těžkou dyslexií, a novelu proto diktovala, aby ji bylo možno přihlásit do prestižní literární soutěže. Tengo nakonec nabídku přijme, k čemuž ho přesvědčí nejen magické kvality novely, ale také tajemná krása mladičké autorky. Později se ukáže, že toto rozhodnutí bude mít mnohem větší dosah, než očekával; že nasedl na vratkou loďku nezadržitelně se řítící k vodopádu.

Aomame pracuje jako trenérka ve sportovním klubu a velmi dobře se vyzná v lidské anatomii – dokonce tak dobře, že ví, jak zabít člověka pomocí obyčejné tenké jehly. Této znalosti využívá ve svém druhém „zaměstnání“ – při likvidaci mužů, kteří se dopouštějí na svých ženách a dětech domácího násilí. Všechno jde hladce, až do jednoho dne, kdy taxík, v kterém Aomame jede, uvízne na dálnici v dopravní zácpě. Taxikář Aomame poradí, že pokud chce stihnout důležitou schůzku, může použít únikové schodiště. Přitom ji varuje: „Jestli to uděláte, nedá se vyloučit, že se vám potom budou každodenní výjevy najednou zdát trochu jiné než obyčejně.“ A k tomu jedním dechem dodává: „Nenechte se ale zmást vnějším zdáním. Realita je a bude vždycky jenom jedna.“

Když však Aomame za zvuků triumfální Janáčkovy Sinfonietty skutečně po schodišti sestoupí, začnou se dít věci, které ji nad neměnnou povahou reality přinutí pochybovat, počínaje detaily, jako je změna typu služební policejní zbraně, až po východ druhého měsíce. Obyčejný a poznatelný rok 1984 se změní v podivný a nepoznatelný rok 1Q84, v němž Q (v originále jde o slovní hříčku – hláska „Q“ se vysloví „kjú“ stejně jako japonské slovo pro devítku) znamená question, tedy otázku.

K této proměně dojde úplně snadno, stačí jen přehodit železniční výhybku. Ale zpátečku tak snadno zařadit nelze. Když otevřeme Murakamiho knihu, můžeme mít podobný pocit. Každá postava tady má svůj příběh, z kterého se ale často dozvíme jen neuspokojivé střípky; postupem času se vynořuje čím dál více otázek i záhad: je muž, který Tenga vychoval, opravdu jeho biologickým otcem? Kdo jsou Little people a čeho se snaží dosáhnout? Co je to vlastně kukla ze vzduchu…

„Murakamiho bingo“ má vlastně své opodstatnění, představuje několik důvěrně známých ostrůvků, kterých se můžeme zachytit, aniž bychom utonuli v moři neznámého a nedořečeného. Ale Murakamiho velkou dovedností (tak velkou, že mu letos málem přinesla Nobelovu cenu) je, že i když jeho čtenář tápe, tápe vlastně docela rád, a ani se proto na autora nezlobí. Bingo!

Překladateli Tomáši Jurkovičovi se už tradičně povedl dobrý, čtivý překlad, využívající jazykové bohatosti češtiny. Popral se i s výzvami, jako byl způsob mluvy postavy Fukaeri. Hudebním příznivcům asi zatrne nad tím, že se z džezové zpěvačky Billie Holliday stal v překladu stejnojmenný zpěvák, ale naštěstí jde o jediné pochybení tohoto druhu. Totéž se bohužel nedá říci o redakční práci, která byla očividně uspěchaná, a v knize proto zůstalo velké množství překlepů.