Současná japonská literatura je v České republice zastoupena jen jedním jménem. V českém překladu sice doposud vyšly pouhé dva romány Harukiho Murakamiho (Norské dřevo, č. 2002; Na jih od hranic, na západ od slunce, č. 2004), i to však stačilo k tomu, aby jeho popularita (a s ní spojená prodejnost) dosáhla takřka výšin Paula Coelha či Roberta Fulghuma. Murakamiho zkrátka čtou i lidé, které jinak literatura zajímá jen okrajově. Na rozdíl od obou výše jmenovaných se však Murakami nepouští do okázalých životních příběhů, složitých, rádoby postmoderních literárních konstrukcí ani moralizování. Čtenáře spíše oslovuje specifickou směsí tradiční japonské civilizace a západní pop kultury. To však není to hlavní.

V Murakamiho románech i povídkách čelí protagonisté záhadě, nevysvětlitelnému tajemství, jehož kořeny spočívají v minulosti. Stejně je na tom Kafka Tamura, patnáctiletý středoškolák, který je na útěku z domova, z Murakamiho románu Kafka na břehu (Umibe no Kafuka, 2002, anglický překlad Kafka on the Shore, 2005). Když mu byly čtyři roky, odešla od rodiny matka se starší sestrou. Kafka tedy opouští svého otce, slavného sochaře, a odjíždí z provinčního města na ostrůvek Šikoku, kde nalezne útočiště v malé soukromé knihovně, kterou vedou záhadná paní Saeki a mladík Ošima. V druhé dějové linii sledujeme osudy Nakaty, kterému je už přes sedmdesát a jehož okolí považuje za hlupáka a podivína. Za druhé světové války se totiž Nakatovi a celé jeho třídě přihodila na výletě zvláštní věc: všechny děti najednou ztratily vědomí. Po několika hodinách se probraly a z podivného incidentu si nic nepamatovaly, žádné následky však na nich nezanechal. Až na Nakatu, jenž se probudil až po několika týdnech a nejenže utrpěl amnézii, ale zapomněl i číst a psát. Nehoda mu však dala jinou schopnost, mluvit s kočkami. Celý život tak Nakata strávil na veřejné podpoře, k níž si přivydělával hledáním zatoulaných koček. Jednou ho hledání zavede až do bytu, kde na něj čeká muž, který si nechá říkat Johnnie Walker. Při setkání zjistí, že muž je slavný umělec, který však k tvorbě potřebuje duše koček. Prostoduchý Nakata si musí vybrat mezi láskou ke zvířatům a vraždou. Stejné noci se Kafka na útěku probudí v křoví se zakrváceným tričkem; v tu chvíli čtenář pochopí, že osudy obou postav jsou spolu neoddělitelně spjaty. Jejich příběhy pokračují až ke strhujícímu finále, v němž Nakata otevře bránu do světa mrtvých a Kafka konečně pozná, kdo je jeho ztracená matka.

Pro čtenáře, který Murakamiho zná jen ze dvou zmíněných překladů, bude jeho poslední román překvapením. Leitmotiv lásky jako tragického, nenaplněného citu se objevuje i v Kafkovi na břehu, ale v úplně jiném světle. Není to už ten tragický, osudový, sladkobolný, avšak trochu unylý cit. Z lásky v Kafkovi je cítit perverze: vždyť Kafka udržuje milostný poměr se svou matkou a ve snu znásilní starší sestru. Namísto čisté lásky starořecký, ve dvacátém století Freudem znovu vyložený Oidipův komplex. Co na tom, že se identita matky ani sestry ve skutečnosti nikdy nepotvrdí; pro autora a jeho postavy je stejně důležitý svět snů a iluzí. Jen v představách existuje Kafkovo alter ego Vrána. Osudy Kafky a Nakaty se prolínají jen ve snu, ve skutečnosti se ti dva nikdy nepotkají, ani o sobě neslyšeli. Z jejich příběhů vane pocit predestinace: Nakatův poslední úkol umožní Kafkovi dosáhnout poznání o životě a smrti i o osudu jeho matky. Autor nemá se čtenářem slitování ani u vedlejších postav. Knihovník Ošima je ve skutečnosti žena, která se však cítí být mužem. Sexuálně ji přitahují muži; technicky je tedy heterosexuální, ovšem ve skutečnosti homosexuální. Reprezentuje symbiozu mužského a ženského pohlaví, přesně tak, jak je popsána v Symposion. Tedy žádná východní filosofie, jen Platón a Sofoklés.

Kafka na břehu je v tomto ohledu Murakamiho nejzápadnější knihou. Více než kde jinde je tu patrná americká pop kultura. Jedním z těch, kteří pomáhají Nakatovi a jeho souputníkovi Hošinovi najít způsob, jak otevřít bránu mezi oběma světy, je záhadný Plukovník Sanders. Avšak místo smažených kuřat oběma zařídí ubytování a Hošinovi nabízí i prostitutku. Fakt, že se z ní vyklube studentka filosofie, která řidiči náklaďáku Hošinovi cituje Hegela, jen dotváří fantaskní koktejl, který Murakami svým čtenářům namíchal.

Příběh, v němž jsou duchovně spříznění sedmdesátiletý muž a patnáctiletý chlapec, ve kterém se rovina snů promítá do skutečných událostí, takže si ani postavy, ani čtenáři nejsou jistí, co se stalo doopravdy a co se jim jen zdálo, kde se hlavní hrdina pohybuje mezi dvěma světy (spisovatel David Mitchell nazval v Guardianu toto prostředí „lynchovským mezisvětím“), příběh plný mluvících koček, v němž hraje důležitou úlohu obyčejný kámen a objeví se v něm dva vojáci ztracení za druhé světové války v tajemném lese, má daleko k tomu, co by české publikum očekávalo. A to je dobře. Haruki Murakami v Čechách ukáže svou druhou tvář již za pár měsíců.