Haruki Murakami je literární hvězda světové velikosti, čeští čtenáři však doposud měli příležitost se s jeho dílem seznámit jen v omezeném rozsahu: do letoška byly přeloženy pouze dvě jeho knihy. Nakladatelství Euromedia Group nyní přichází s dalším Murakamiho románem, jehož vydání se příhodně sešlo s předáním Ceny Franze Kafky. Ke cti českého nakladatele je též třeba přičíst fakt, že oproti japonskému originálu se u nás Kafka na pobřeží objevuje se zpožděním pouhých čtyř let, přičemž například klíčový anglický překlad vyšel teprve před osmnácti měsíci.

Ale zpět ke knize. Ti, kteří Murakamiho znají jen z románů Norské dřevo a Na jih od hranic, na západ od slunce, budou asi Kafkou na pobřeží trochu překvapeni. Jde totiž o úplně jiný typ příběhu. Zatímco děj obou předchozích knih by se při troše dobré vůle mohl odehrávat prakticky kdekoli na světě, Kafka na pobřeží je – navzdory svému titulu, jenž odkazuje k západní tradici – pevně zasazen do rámce japonských reálií a tradic. Stále je tu přítomná jakási fatalistická nostalgie a odevzdanost osudu, avšak zásadní roli tu nehrají až tak vzpomínky na minulost, jako sny. Jinak než jejich pomocí se totiž děj Kafky na pobřeží vysvětlit nedá.

Zápletka je poměrně prostá: hlavním hrdinou knihy je patnáctiletý Kafka Tamura, který se rozhodne odejít z domova. Žije sám s otcem, slavným sochařem; matka se sestrou odešly neznámo kam, když mu byly čtyři roky. Po několika dnech, vyplněných putováním po Japonsku, se najednou Kafka probudí v křoví se zakrvaveným trikem. Vypadá to, jako by někoho zabil, ale ve městě není žádná vražda nahlášena. Několik set kilometrů odtud však stejné noci pan Nakata, šedesátiletý prosťáček, který se živí hledáním zatoulaných koček, ubodal k smrti postavu jménem Johnnie Walker, z nějž se ráno vyklube Kafkův otec. Kdo jej tedy zabil: pan Nakata, nebo Kafka, ačkoli jen přeneseně, ve snu?

Nakatův osud nenávratně ovlivnily sny a nevědomí. Za války, když mu bylo devět let, upadl z neznámých příčin na několik týdnů do bezvědomí; po probuzení zjistil, že neumí číst ani psát, ale nabyl daru kočičí řeči. Složitá struktura románu, v níž se pravidelně střídají kapitoly věnované Kafkovi a Nakatovi, dlouho nedovoluje čtenáři plně pochopit, jaký vztah mezi oběma protagonisty, kteří se nadto nikdy nesetkají tváří v tvář, panuje. Přesto tuší, že jejich životní příběhy jsou od onoho nočního incidentu úzce propojeny. Celou knihou pak pokračují paralelně až do strhujícího finále, v němž Nakata otevře bránu do světa mrtvých a Kafka konečně pozná, kdo je jeho ztracená matka.

Murakamiho publikum vždycky oceňovalo melancholii, s níž se jeho postavy oddávají lásce. Leitmotiv tragického, nenaplněného citu rezonuje i v Kafkovi na pobřeží, ale v úplně jiném světle. Láska tady není sladkobolná, spíš zavání perverzí: vždyť protagonista udržuje poměr s matkou a ve snu znásilní svou sestru. Namísto čisté lásky tu jde o antický a ve dvacátém století Freudem znovu vyložený Oidipův komplex: Kafku totiž celou knihu pronásleduje proroctví, že zabije svého otce a bude spát se svou matkou.

Pro Japonsko tolik typické neobyčejné tváře sexuality ostatně ovládají celý příběh, jedna z vedlejších postav, knihovník Ošima, je dokonce zároveň mužem i ženou. Jeho postava je ztělesněním Platónova principu vzájemné komplementarity obou pohlaví, kterou vyjádřil ve svém díle Symposion.

Kafka na pobřeží je podobně jako ostatní Murakamiho romány prošpikovaný odkazy na západní kulturu. O Johnniem Walkerovi, jenž svou stylizaci přebírá po chlapíkovi z etikety stejnojmenné skotské whisky, už tu řeč byla. V příběhu dále hraje důležitou roli Plukovník Sanders, jako vystřižený z reklamníh materiálů jedné nadnárodní firmy. Románem zní Schubert a Beethoven, Kafka si čte knihu o nacistickém zločinci Adolfu Eichmannovi. Přesto je jeho životní putování pevně svázáno s Japonskem jako u Murakamiho asi nikdy předtím. Přísná racionalita tu naráží na hradbu paralelního světa, v němž se postavy mohou navždy ztratit. Kafka se na svém putování dostává až do neskutečného kraje, do nějž jej zavedou dva dávní dezertéři z druhé světové války. Prožije tu několik dní a nic mu nechybí. Přesto nakonec volí cestu zpět, do sice samotářského, ale reálného světa. Útrapy bytí dostávají přednost před pohodlím nebytí, život je lepší než sebevražda.

Kafka na pobřeží je úžasný román, u kterého i po více než pěti stech stranách budete litovat, že končí.

Richard Olehla, MFDnes, 4. 11. 2006