Ačkoli Teorie King Konga původně vyšla francouzsky v roce 2006, český čtenář si ji poprvé mohl přečíst až v loňském roce. Za těch bezmála dvacet let však „radikálně feministický manifest“, jak knihu popisuje anotace, neztratil nic ze své aktuálnosti. To označení je možná trochu zavádějící, protože čtivá kniha předestírá spíše radikální a feministické teze, přičemž tyto dvě stránky nemusí být vždy v souladu.

Despentes charakteristicky hovorovým a vulgárním jazykem načrtává pohled „běžného“ (bílého, západního, heterosexuálního) muže, který je vychováván v tom, že mu patří celý svět, sex je jeho právo (a taky na něj musí mít vždy chuť) a ženy se musí spokojit s rolí druhého pohlaví; mužské vnímání světa je výchozí normou, jeho nadřazenost axiomatická. A to je status quo po feministické revoluci 70. let. Snad jen o něco méně očividný než dříve.

Mužské čtenáře jistě mohou napadnout otázky až námitky, zda se muži opravdu chovají, jako by jim patřil celý svět, zda si opravdu myslí, že mají právo na sex, a jestli nejde o nepřesnou generalizaci. Mohou se zeptat svých známých a kamarádek, možná budou jejich zkušenostmi překvapeni. Kniha tedy především otevírá oči – těm, kdo se chovají jako čuráci (abych si vypůjčil autorčin ostrý slovník), těm, kdo takové chování trpělivě snášejí, těm, kdo díky své sociální bublině či dalším faktorům věří, že jde až na pár ojedinělých případů o problém minulosti.

V Teorii King Konga vidíme situace, ve kterých by žena kolikrát jistě ráda odkázala dotírajícího, nepatřičně se chovajícího muže do patřičných mezí (rozhodně mimo její vlastní tělo), ale i pokud se nebojí násilné reakce, je v ní zakořeněno, že takové chování by od ní přece byla hrubost a neomalenost, a tak se jen zasměje, aby neurazila, mávne nad tím rukou, koneckonců, „chlapi jsou přece takoví“. A ruku na srdce – kdo někdy nebyl v podobné situaci v roli přihlížejícího a neřekl si, že je to tak asi v pořádku (jinak by se dotyčná přece ozvala)?

Despentes však nepředkládá žádnou dichotomii agresora a oběti, naopak ukazuje, že rovněž muži mají předepsané společensky vhodné role, například „potlačovat emoce. Potírat vlastní citlivost. […] Nervovat se velikostí vlastního ptáka. Vědět, jak udělat ženu, přestože mu neumí nebo nechce říct, jak na to. […] Děsit se vlastní homosexuality, protože do pravýho chlapa nemůže nikdo nic strčit.“ (s. 24–25)

Což je mimořádně zajímavá a podle mě stále nedostatečně akcentovaná rovina problému: není potřeba jen osvobodit ženy od mužů, je potřeba osvobodit ženy i muže. Od hodnot a norem, jejichž perpetuací škodí všichni všem. Když jednu stranu nazveme patriarchátem a druhou feminismem, možná zbytečně tvoříme příkopy tam, kde nutně být nemusejí, a problémy se místo vyřešení jen jinak pojmenují. I sama autorka píše, že „nejde o to, stavět drobné výhody žen proti zanedbatelným výdobytkům mužů, ale prostě všechno vyhodit do povětří“ (s. 121).

Zde jde kniha dle mého názoru v neotřelých tezích nejdál, což lze ilustrovat na případu znásilnění. „Vyhozen do povětří“ je přístup k obětem znásilnění a autorka se spíše ptá, jak se nechovat k znásilněným ženám jako k obětem znásilnění. „Očekáváme, že budou mít slušnost se označit jako poškozené, kontaminované zboží.“ (s. 41) Že se z nich stanou prostitutky, nebo naopak přestanou mít o sex zájem, ale tak či tak s nimi už navždy bude v očích společnosti – a v důsledku i v těch vlastních – něco špatně.

K osobní zkušenosti se znásilněním se autorka v průběhu celé knihy vrací, a v jedné pasáži ji popisuje slovy „stopovala jsem, znásilnili mě, stopovala jsem dál“ (s. 16). Tím zcela jistě nechce situaci bagatelizovat ve smyslu „no a co, život jde dál“, ale naopak ukazuje, že se musí jít dál. Odmítnout roli doživotní oběti i narativ pudové a brutální mužské sexuality, které se nelze bránit. Jak autorka poznamenává, že „kdyby z mužů testosteron dělal zvířata neschopná ovládnout svoje pudy, vraždili by stejně jednoduše jako znásilňovali“ (s. 43). Jde podle ní o vykonstruované politické přesvědčení, které mužům (v případě, že se tak rozhodnou) usnadňuje chovat se jako hovada a ženám vtlouká do hlavy pokorné přijetí vlastní bezbrannosti a podřízenosti. Jinými slovy, společnost znásilnění jako čin do značné míry usnadňuje, přičemž pak se hrozí nad tím, jak je možné, že takové věci se dějí.

Nad čím jsem se ještě pozastavil, byla vesměs pozitivní zmínka o Charlesi Bukowském. Což může působit poněkud zvláštně, protože ten se ve svých prózách i poezii rozhodně neprojevoval jako feminista, naopak je spíše označován za mizogyna. Myslím však, že právě zde lze rozklíčovat, o co Virginii Despentes jde. Ukazovat, jaké normy a vzorce chování mužům i ženám vštěpuje společnost.

Nebojí se poukázat na nejasnost rozdílu mezi „prostitucí a ženským sváděním, sexem za peníze a zištným sexem“ (s. 64). Kritiku nesměřuje k prostituci, ale naopak k předpokladu, že sexuální služby jsou něco, co ženy v partnerství a manželství mají poskytovat mužům, ještě k tomu zadarmo. Vrátím-li se k Bukowskému, na jeho povídkách tedy z tohoto hlediska patrně lze ocenit přijetí zodpovědnosti, absenci snahy lakovat věci na růžovo, ale i explicitní popisy ženského potěšení, sexu neatraktivních lidí, účinku nadměrné konzumace alkoholu na mužskou i ženskou sexualit, a vůbec boření standardních narativů. Jako by autorka chtěla říct, že Bukowski se ve svých knihách sice projevuje jako prasák, ale aspoň není prasák a pokrytec. A ukazuje svoji realitu navzdory očekáváním a společenským normám – na samém okraji společnosti. Když Despentes hned v úvodu svoji cílovou skupinu vymezí jako „všechny ty, které nevyhovují standardům hlavního trhu dobrých žen“ (s. 9), a konkrétně zmiňuje třeba šeredy, nešukatelné či hysterky, začne být spojnice jasná.

V knize je několikrát zmíněno, že feministická revoluce již je nějakou dobu v chodu. Na závěr se však autorka ptá: „Kdy přijde mužská emancipace?“ (s. 120) Různé teze napříč knihou naznačují, že ženy jsou již emancipované dost – jen to buď příliš neprojevují, aby tím neranily křehké mužské ego, nebo případně jsou stále v područí společnosti vyznávající hegemonní maskulinitu. Je tak mírně úsměvné, že právě feminismu by prospělo větší zapojení mužů.