Do bratislavského paneláku poznamenaného tíhou času se přistěhuje finančně zabezpečený, avšak poměrně arogantní muž, který poněkud rozhodí poměry v domě. Jeho synek si však postupně získává srdce všech obyvatel, jakkoliv jsou jejich životy rozdílné. Ačkoliv i ona rozdílnost zůstává otázkou. Možná jsou si totiž tito sousedé podobnější, než se zprvu mohlo zdát.

Jeden dům v průběhu času

Kniha mapuje životy a osudy obyvatelů jednoho bratislavského paneláku. Motiv domu je tu naprosto zásadní, a to hned v několika ohledech. Většina obyvatel domu v něm totiž bydlí už dlouhá léta, proto pro ně rozhodnutí o moderní nadstavbě znamená zásadní změnu. Do této přístavby, která se k ošuntělé bytovce z padesátých let viditelně nehodí, se v úvodu vyprávění přistěhuje malý Oliver s otcem. Právě Oliver, na začátku knihy sedmiletý, představuje pojítko nejen všech deseti částí, do kterých je román rozdělen, ale také všech ostatních obyvatel nesourodé budovy. V každé z kapitol nás přitom autor seznamuje s životem a osudem jiné postavy.

Kromě Olivera propojuje příběhy také postava staré Milky, která pečuje o společnou zahradu. Tito dva si mezi sebou vytvoří jedinečné pouto, jehož prostřednictvím máme možnost nahlédnout do mezigeneračních vztahů. Vědomí plynutí času a rozdílů v jeho vnímaní se v knize hojně tematizuje, a to i v kontrastním smyslu starého a nového. Oliverův příchod do značné míry narušuje stabilitu a neměnnost, kterou obyvatelé bytovky do té doby pociťovali. Navzdory tomu si však všichni sousedé k Oliverovi postupně nacházejí cestu, jak dokazuje i následující ukázka: „Když šla dolů po schodech, chtěla ho jen najít. Chtěla, aby byl v pořádku a vrátil jí klíč od krytu. Uvědomila si, a samotnou ji ten pocit překvapil, že teď chce mnohem víc. Chce, aby byl ten chlapec šťastný.“ (s. 156)

Na rozdíl od prostoru, kterým v románu zůstává především místo domu, se čas vyprávění pomalu proměňuje. V průběhu jednotlivých kapitol se z malého chlapce stává adolescent, což má zásadní vliv nejenom na sousedské vztahy, ale taktéž na chlapcovo vnímání okolního světa: rostoucí chlapec dění v domě zaseknutém v čase rozpohybuje, což v sousedech probudí vnímání proměny času. „Bože, kdy se tak vytáhl, vždyť před pěti minutami si hrál venku v předzahrádce, měl dětský hlas a člověk ho za nízkým živým plotem ani neviděl.“ (s. 156)

Deset částí, jeden celek

Ačkoliv anotace na obálce knihy text prezentuje jako povídkový román, kniha působí spíše jako román rozdělený do kapitol dle perspektivy vyprávění. Jakkoliv se však dle kompozice může zdát, že autor rozdělil velký celek na deset samostatných částí, je tomu přesně naopak. Jednotlivé kapitoly (povídky, chcete-li) na sebe vzájemně reagují, a dovolují tak čtenáři udělat si o situaci v bratislavském paneláku jasnější obrázek. Ze samotné výstavby textu se také může zdát, že počet postav je nadbytečný, ale není tomu tak. Každá postava má svůj specifický hlas a osud, a proto pak v přirozeném propojení s ostatními získává v příběhu své místo. Zároveň takto i určité zobrazení situace nahlížíme z více perspektiv, ať už se jedná o hromadění věcí ve společných prostorách, nebo nezametenou pavučinu nad vchodem.

Jiní, a přece stejní

Další významnou součástí autorova života je percepce problému identity. Není tak překvapením, že se téma objevuje i v této knize. Čtenáře však možná překvapí, jak nenuceně a přirozeně v ní zaujímá své místo: queerness je jeho nezanedbatelným prvkem. Martinčok na nic neupozorňuje okatě, postavy jsou zkrátka takové, jaké jsou, a nezáleží na tom, jestli se odlišují vzhledem, životním stylem nebo sexuální orientací. Nejedná se přitom o nijak angažovaný text a už vůbec nejde autora vinit z protlačování nějaké ideologie. Postavy působí autenticky, čtenáři se prezentují bez ohledu na to, co to v něm může vyvolat: „Byl vděčný za slovo přítel. Tolik se do něho vejde. Lidé byli přesvědčení, že mluví o kamarádovi, a on přitom myslel na muže, do kterého byl zamilovaný.“ (s. 111) Zobrazení queer témat je tak nejen hodnověrné, ale do jisté míry taktéž nestereotypní, zejména s přihlédnutím k již zmíněnému mezigeneračními dialogu. Nejen v kontextu slovenské literatury se tak jedná o celkem unikátní propojení, jelikož otázka jinakosti netvoří hlavní téma knihy, jen se v ní jednoduše vyskytuje, protože je zkrátka součástí života postav.

Kniha slovenského autora Dušana Martinčoka tak citlivě zobrazuje vše od slastí a strastí dospívání přes problém mezigeneračních vztahů až po úskalí spojená s bydlením v „socialistickém“ domě s upovídanými sousedkami. Díky hravé práci autora s kompozicí a perspektivou si vyprávění udržuje potřebné napětí a z širokého katalogu postav se určitě najde minimálně jedna, s níž se čtenář bude moct ztotožnit. Jestli jste si někdy vyzkoušeli bydlení v bytovce, kde vás od vašich sousedů dělí jen velmi tenké zdi, domnívám se, že budete mít pro postavy v této knize pochopení. To stejné však platí, pokud si v něčem přijdete odlišní, nebo vám naopak všichni okolo vás přijdou „jiní“.